Dějiny Umbrie Montefalco Assisi (pohled na město)
Mystická Umbrie Spello
Perugia Trevi
Assisi Terni
Citta di Castello Spoleto
Orvieto Todi
Gubbio Umbertide
Foligno Marsciano
Amelia Trasimenské jezero

Karel Čapek o Umbrii

SLADKÁ UMBRIE

Nejel jsem za svatým Františkem, nýbrž za svatým Giottem; ale nakonec mne objala země ze všech nejsličnější, s městečky ze všech nejčistšími a nejpěknějšími. Aj, Betléme, tvé jméno jest Spello či Trevi - či Spoleto nebo Narni? Pravím, požehnané kopečky, že na každém z vás bylo by i bohu milo se zrodit: a to jsem ještě neřekl jména všech, a neznám ani, jak se jmenují vsi a samoty a hrádky na temenech oblých hor.

Umbrický bůh stvořil rovinu, aby na ní rostly vinice a topoly, pahrbky, aby na nich rostly kadeřavé háje, cypřiše a samoty, a hory, aby na nich vyrostla města s etruskými hradbami, gotickými domečky a náramným římskorománským kostelem. Umbrický bůh pak měl překrásnou modrou barvu pro oblohu a ještě pěknější barvu, jíž natřel dálky a hory. Proto je Umbrie tak zázračně modrá, nejmodřejší ze všech zemí.

Assisi, tichosti, modři nebeská! Zajisté je velkým a svatým svátkem spatřit, jak Giotto oslavil svatého Františka, jejž asi velmi miloval; neboť namaloval o něm moudrá, líbezná, neskonale mírná díla. Ach, proč mi vedle nich učaroval divý, veliký Cimabue! A když už mi učaroval, proč zůstal tak tajemně a nerozřešitelně zahalen pláštěm zkázy, jenž pokryl jeho podivné fresky! Bylo mi těžko v San Francesco zápasiti mezi jasným Giottem a Cimabuem podivuhodným; ale sotva jsem se vymotal z kostelního stínu, byl jsem ztracen; pohlcen světlem; udolán modří; oslepen, ohlušen tichem; učarován výhledy. Představte si Betlém v popoledním žáru; samé kostky z neomítnutých kamenů, gotické obloučky oken, arkýře, oblouky od domu k domu, a mezi nimi modrá hlubina země a nebes. V hlubokém stínu chodeb šijí ženy nebo pracují bene merentes; je to jako Giottovy obrazy. Se vším všudy je to čtrnácté století; a čisto, jako by půda byla umetena prostřenými rouchy a ratolestmi palmovými. Napravo a nalevo místo ulic schody se samými oblouky; a všudy vidíte přímo pánubohu do oken nebo stejně přímo dolů do líbezné roviny umbrické, plné stromečků, alejí, bílých kostek a modrosti. A proto rychle, rychle odtud! , aby to zůstalo prchavým snem, jenž netrvá.

Kam jsi to prchl? I Perugia je sen, vidina a Betlém mezi modrým nebem a modrou zemí; Betlém o něco větší, městečko paláců a pevnostních domů, etruských bran a podivuhodných výhledů. Bože, jak tady zapadá slunce za modrými vlnami hor! a jak oslepuje poutníka, když putuje k Ducciovu spanilému oratoriu! Neměl jsi v lásce Perugina ani Pinturicchia; jejich sličnost ti chutnala příliš sladce a snivě; nu vidíš, vždyť je to lahoda právě tohoto mírného, nehrdinného kraje, této milostiplné pahorkatiny, nejzelenější a nejblankytnější z celé Itálie, těchto oblých a něžných kopečků; byli to Umbrové, a ty jsi někdo jiný, a tvá země je těžší, jenom si vzpomeň na svůj kraj; bože, svět je krásný tisícerým způsobem, ale této umbrické zemi se dostalo zvláštní milosti. Budiž jí přána, a nyní zase dál!

Ale ještě se musím zastavit v Arezzu, aby mne potěšil jemný a přísný Piero della Francesca svými freskami. Pravím, toto je duch světský, ale plný ušlechtilé zdrženlivosti; i jeho bojující zbrojnoši řežou do sebe s výrazem tichým a přísně zádumčivým. Avšak jeho královna sábská se svými dvorními dámami, jeho Panna Maria s andělem, to jsou jemné, cudné kastelánky vysokých a bleďoučkých čel, útlých a spanilých pohybů a vznešenosti podivuhodné; jakási něžná tesklivost pak obestírá tato přesná, trochu suchá, mně zvláště drahá díla.

Aby mne zvláště odměnilo za mou návštěvu v hrozné palčivosti předbouřkového slunce, ukázalo mi Arezzo ještě několik kostelů skoro nezasažených strašnou vlnou katolického baroku, a svou antickou aretinskou specialitu v maličkém muzeu; velmi nemravné obrázky vtlačené uvnitř plavých nádob. K čemu to sloužilo, nevím. Ještě dnes pak jsou tu dívky hezké, s ještěrčíma očima.

Karel Čapek, Italské listy

zpět na začátek stránky

Dějiny Umbrie

Dějiny Umbrie, tohoto průsečíku mezi italským jihem a severem, mezi Jaderským a Tyrhénským mořem, sahají mnoho tisíciletí do minulosti. Prehistorické nálezy, uložené převážně v archeologickém muzeu v Perugii, jsou důkazem osídlení této oblasti již v paleolitu a neolitu. Z povodí Chiascia a Tibery, z okolí Norcie a Trasimenského jezera pocházejí sekáče a hroty šípů. Malá soška, známá jako Venuše od Trasimenského jezera, je ukázkou paleolitického umění, hrob z Poggia Aquilina nedaleko Perugie pochází z mladší doby kamenné. Na nekropolích u Monteleone di Spoleto byly nalezeny stopy žárových pohřbů z přechodného období mezi dobou bronzovou a železnou.

Na počátku 1. tisíciletí př. Kr. přicházejí do této oblasti Umbrové, kteří se zde usazují a osidlují území daleko přesahující hranice dnešní provincie Umbrie. Jejich sídelní oblast dosahovala od Jaderského až k Tyrhénskému moři. Jako první sídliště Umbrů můžeme označit Otricoli, Amelii, Terni, Narni, Todi, Spoleto, Noceru, Foligno, Assisi, Bettonu, Gualdo Tadino, Gubbio a Citta di Castello. Území Umbrů se postupně zmenšovalo pod tlakem Sabinů, Etrusků, Gallů a dalších okolních národů.

Prostřednictvím několika zachovaných dokumentů, mezi nimiž lze jmenovat spisy řeckého historika a geografa Strabóna, který žil v době Augustově, si lze udělat představu o již velmi vyspělé kultuře Umbrů, která byla silně ovlivněna Etrusky. Nejvýznamnějším dokladem umbrijské civilizace je sedm tzv. eugubinských bronzových desek, pocházejících z 3.-2. století př. Kr. Je na nich (částečně v etruském písmu, částečně latinkou) zaznamenán průběh náboženských obřadů.

Etruskové byli v Umbrii silně zastoupeni hlavně na pravém břehu Tibery. Jejich stopy najdeme v Perugii, Orvieto bylo rozpoznáno jako etruské Volsinie. Umbrijská kultura spěje ke svému zániku poté, co se dostává do kontaktu s Římem. Po rozhodující bitvě u Sentina r. 295 př. Kr. se postupně Římanům daří ovládnout Narni (299), Senu Gallicu (283), Ariminum (268), Aesis (247), Spoleto (241) a další města. Roku 220 př. Kr. je postavena Via Flaminia spojující Řím s Ariminem a Jaderským pobřežím, roku 90 př. Kr získávají Umbrové římské občanství. Četné pozůstatky z doby římské najdeme v Perugii, Assisi, Folignu, Gubbiu, Todi, Spoletu, Narni, Terni, Bevagni, Spellu, Collemanciu (starověké Hurvinum Hortense) a v dalších lokalitách.

Křesťanství zapouští v Umbrii kořeny v 6. století po Kr. Již v této době, kdy byla celá Itálie pustošena barbarskými hordami, vzniklo v Umbrii 21 diecézí. Při biskupstvích vznikala první kultovní místa jako např. Sant'Angelo v Perugii (5.-6. století), opatství San Pietro in Valle nedaleko Ferentilla (8. století) nebo malá bazilika Sant'Eufemia ve Spoletu (10.-12. století).

V době stěhování národů bojují o nadvládu nad poloostrovem Byzantinci a barbaři, zuří mor, hospodářství upadá. Po vpádu Langobardů se poměry v Umbrii radikálně mění - v rukách Byzantinců zůstal koridor spojující ravennský exarchát s Římem a probíhající nedaleko Amelie, Narni, Todi, Bettony, Perugie a Gubbia. Hlavním opěrným bodem tohoto obranného systému byla Perugia, odkud Byzantinci ovládali umbrijská města, která se Langobardi ze Spoletského vévodství marně pokoušeli dobýt. Díky Frankům přešla umbrijsko-byzantská území a vévodství spoletské do rukou církve. Papežství však v 8.-9. století není schopno zastavit autonomní tendence městských komun. Teprve s pádem Franské říše se panství papežů v Umbrii konsoliduje.

Úsilí měst o získání nezávislosti nepolevuje, vypukají v nich spory mezi guelfy (propapežskou stranou) a ghibelliny (stranou procísařskou). Ghibellini se snažili omezit světskou moc církve. V průběhu tohoto boje se vyvíjejí nové stavy a společenské vrstvy jako kupci a řemeslníci, zároveň se objevují i politici, kteří se staví na odpor šlechtě. Rozkvět měst je spojen s velkým růstem počtu obyvatel, rozšiřováním trhů, obchodu a řemesel, zaváděním místních zákonů, rozvojem architektury, což vše nakonec vede ke změně tvářnosti umbrijských měst. V Perugii vzniká Fontana Maggiore podle plánů Fra Bevignata s plastickou výzdobou Nicoly a Giovanniho Pisanů, ve Spoletu je r. 1146 dokončena trojlodní bazilika San Gregorio Maggiore. V Bevagni vznikají kostely San Silvestro a San Michele Arcangelo, ve Folignu je dokončeno průčelí dómu. Z tohoto období městských komun a románské architektury pochází i kostel Santa Maria Assunta v Lugnanu, kostel San Felice v Narcu, kostel opatství Sant'Eustizio v Preci u Norcie, kostel Sant'Emiliano v Trevi, dóm v Narni a četné kostely v Orvietu - San Francesco, San Domenico, Santa Maria dei Servi, San Giovannino. Za zmínku stojí i trojlodní bazilika dómu sv. Rufina v Assisi, dílo Giovanniho da Gubbio, kampanila a křížová chodba opatství San Pietro della Valle nedaleko Ferentilla. Umbrie je v této době roztříštěna do celé řady komun, které spolu vedou urputný hospodářský boj, jsou však sjednoceny silným duchovním cítěním. Není to zcela nový fenomén, už od 6. století vznikala po celé zemi celá řada benediktinských klášterů, které se záhy staly živými kulturními centry. Je možné uvést opatství San Pietro della Valle nedaleko Ferentilla, opatství Sant'Eustizio v Preci u Norcie, Santa Maria di Valdiponte v Montelabbate u Perugie, Sassovino u Foligna, Petroiu u Citta di Castello, San Benedetto sul Monte Subasio, San Salvatore di Monte Corona. Ve 13. století se Umbrie stává centrem působení sv. Františka z Assisi a sv. Kláry.

Náboženský život oblasti nalézá svůj nejpůsobivější výraz ve výstavbě baziliky sv. Františka z Assisi. Stavba byla zahájena z iniciativy bratra Eliáše r. 1228 a stala se antologií umbrijského malířství 13. a 14. století. Z tohoto období pochází i orvietský dóm Nanebevzetí Panny Marie jako připomínka bolsenského zázraku. Budova dómu vznikla pravděpodobně podle plánů Arnolfa di Cambio a byla provedena Fra Bevignatem a Giovannim di Uguccione a Lorenzem Maitanim, který je autorem monumentálního průčelí. Dóm je jednou z nejvýznamnějších gotických sakrálních staveb v Itálii.

Ve 14. století se v umbrijských městech šíří vláda signorií, Trinciů ve Folignu, Monaldeschiů v Orvietu, Gabrielliů v Gubbiu, Attiů v Todi, v Citta di Castello se vystřídají Vitelliové, Gian Galeazzo Visconti a další.

Zatímco v oblasti politické zaznamenává Umbrie postupný úpadek, na poli kultury zůstává jedním z nejživějších center Itálie. Velký význam má univerzita v Perugii, založená Klementem VI. r. 1308, a malířská škola, její vrcholy představují díla Pinturicchiova a Peruginova.

Od konce 15. do konce 16. století zůstává Umbrie v dějinách Itálie okrajovým územím. Města jsou zmítána vnitřními spory, jako v případě Perugie, kde rozpory mezi rody Oddiů a Baglioniů vedou ke krvavé občanské válce. V roce 1540 vypukla tzv. solná válka, obyvatelé Perugie pozvedli kvůli zavedení solné daně zbraně proti Církevnímu státu. Povstání bylo potlačeno papežem Pavlem III., který pověřil Antonia da Sangalla stavbou pevnosti Rocca Paolina na troskách sídla Baglioniů.

Těsné spojení s Římem a Církevním státem přináší přesto výhody - do Umbrie proudí významní architekti. Boloňan Fieravante Fieravanti pracuje v Magione pro maltézské rytíře, Florenťan Antonio Marchisi působí v kostele Madonna delle Lacrime u Trevi, Rocco da Vicenza je činný ve Spellu, Folignu a v Trevi, Florenťan Agostino di Duccio staví v Perugii Oratoř sv. Bernardina a bránu San Pietro. Vliv Bramantův je zřejmý v kostele Santa Maria della Consolazione, Michele Sanmicheli pracuje v Orvietu, Vignola v Norcii.

zpět na začátek stránky

Mystická Umbrie

V Umbrii, zemi světců a náboženských hnutí, se od raného středověku do 14. století šířilo mnišství. Sv. Benedikt (480-547) se narodil v Nursii a zde započal své působení. Po několik století zaznamenávala Umbrie rozkvět benediktinských klášterů: vzniká San Pietro v Perugii, Santa Maria Valdiponte v Montelabbate, Sassovino u Foligna, San Benedetto sul Monte Subasio, San Salvatore di Monte Corona, Petroia u Citta di Castello.

Ve 13. století vychází z Umbrie hnutí františkánů a františkánská spiritualita. Všude vznikají mužské a ženské kláštery. Vedle františkánů působí i dominikáni, servité a augustiniáni.

Struktura a vzhled středověkých měst se vlivem šíření těchto řádů mění. Všude vznikají nové sakrální stavby, které konkurují stávajícím kostelům. Příkladem je San Domenico v Perugii nebo San Fortunato v Todi. Mezi všemi lokalitami však vyniká Assisi. Město ležící na jednom z výběžků Monte Subasio nad zeleným údolím Chiascia a Topina, se svými stupňovitými terasami a na nich malebně položenými kostely, domy a kampanilami, poutní místo křesťanského světa, s bazilikou k poctě velikého světce. Najdeme tu nádherné fresky, které vyjadřují intenzitu středověké religiozity - díla Giottova, Lorenzettiho, Cimabuova, Simone Martiniho. Proud poutníků však míří i do okolí města - do kostela Santa Maria degli Angeli, kde vznikl františkánský řád a kde sv. František zemřel, do kláštera San Damiano, kde r. 1205 k sv. Františkovi promluvil Kristus, kde přijal sv. Kláru a její sestry, kde sepsal Hymnus stvoření, do poustevny Eremo delle Carceri.

Jakkoli je Assisi bezpochyby nejznámějším poutním místem Umbrie, nelze zapomenout ani na Cascii s bazilikou a klášterem sv. Rity a na Terni s bazilikou sv. Valentina, který byl r. 273 sťat v Římě. V Cascii byla v letech 1937-47 vybudována bazilika v římsko-byzantském slohu na místě dřívějšího kostela, v klášteře najdeme celu sv. Rity, její rukou zasazený keř vinné révy a sarkofág, v němž byla r. 1457 pochována.

zpět na začátek stránky

Perugia

Hlavní město Umbrie, sídlo univerzity. Původně sídliště Umbrů, v historické době jedno z 12 etruských měst, kolem r. 300 př. Kr. ovládnuto Římany. Za 2. punské války bylo město spojencem Říma. V době občanské války mezi Oktaviánem a Markem Antoniem se zde Antoniův bratr Lucius pokusil klást odpor Oktaviánovi, což vedlo k vyplenění města. Oktavián sice po svém vítězství nechal město znovu vystavět (Augusta Perusia), přesto však byla jeho role v době císařské zcela nevýznamná. Se stopami pronikání křesťanství do Perugie se setkáváme ve 4. století, od druhé poloviny 5. stol. máme doklady o existenci biskupství. Město bylo vícekrát zpustošeno v době stěhování národů, od 11. století se stává svobodnou městskou komunou. Pro 12. a 13. století jsou charakteristické boje s Chiusi, Cortonou, Assisi a Todi. Proguelfská politika přináší městu mocenský a hospodářský růst. Hlavní rozkvět města spadá do 14.-15. století, zároveň však propukají vnitřní spory mezi rody Raspanti a Beccherini (nehledě na rozepře rodin Vincioli, Montesperelli, Montemelini, Della Corgna, Baglioni). Nastupuje období signorií, v němž se u moci vystřídaly osobnosti jako Biordo Michelotti, Braccio Fortebraccio, Niccolo Piccinino nebo Braccio Baglioni. Roku 1540 bylo včleněno do Církevního státu. Na troskách paláce Baglioni byla postavena pevnost Rocca Paolina (pojmenovaná podle papeže Pavla III. z rodu Farnese), která byla jako symbol absolutismu stržena v 19. století.

Palazzo dei Priori

nazývaný též Palazzo Comunale je jedním z nejvýznamnějších příkladů středověké architektury v Itálii. S výstavbou paláce započali Giacomo di Servadio a Giovanello di Benvenuto v roce 1293. Stavba byla dokončena roku 1443. Obložení z travertinu a vápence z Assisi v kombinaci s bílým a růžovým mramorem z Bettony působí velmi dekorativně. Hlavní průčelí obrácené na Corso Vannucci ohromí svými rozměry a řadou troj- a čtyřdílných oken. Krásný portál zakončený půlkruhovým obloukem je zdoben nezvykle bohatou reliéfní výzdobou. Průčelí obrácené na Piazza IV Novembre má portál s gotickým obloukem, k němuž vede monumentální schodiště, po jeho pravé straně je lodžie. Nad portálem jsou bronzové figury gryfa a lva. V interiéru se nachází Sala dei Notari, impozantní středověký sněmovní sál vymalovaný freskami s biblickými scénami a zobrazeními Ezopových bajek z dílny Pietra Cavalliniho, Sala del Consiglio Comunale s Pinturicchiovou freskou a Sala Rossa s nástěnnými malbami Dona Doniho.

Katedrála San Lorenzo

Působivá gotická stavba vznikla v 14.-15. století. Jedinou ozdobou nedokončené fasády je masivní barokní portál od P. Caratolliho z 1. pol. 18. století. Po straně portálu na Piazza IV Novembre stojí cenná bronzová socha papeže Julia III., dílo V. Dantiho z 16. století. Trojlodní interiér má na stropě fresky z 18. století. Náhrobek Andrey Baglioniho je dílem Urbana da Cortona. Kaple sv. Bernardina je vyzdobena malbou Federica Barocciho Snímání z kříže z 16. století, která je považována za vrcholné dílo tohoto urbinského malíře. Zajímavé jsou okenní vitráže od Arriga Fiamminga z 16. století. Křestní kaple je vyzdobena freskami Domenica Bruschiho z 19. století, fresky v kapli Nejsvětější svátosti pocházejí z konce 18. století a jsou dílem Marcella Leopardiho. V katedrále se nacházejí náhrobky papežů Martina IV., Urbana IV. a Innocence III. a socha Lva III. Cenné jsou chórové lavice od Giuliana da Maiano a Domenica del Tasso z 15. století. V kapli sv. Anella je v postříbřeném a pozlaceném tabernáklu uchováván onyxový snubní prsten Panny Marie. Stěny sakristie jsou pokryty Pandolfiho malbami z 16. století.

Fontana Maggiore

Fontána stojí na Piazza IV Novembre. Byla postavena v letech 1275-78 podle návrhu Fra Bevignata. Plastická výzdoba je dílem Nicoly a Giovanniho Pisanů. Horní nádrž je vyzdobena 24 reliéfy s vyobrazením světců, biblických scén, mytologických stejně jako historických osobností a alegorií. Padesát reliéfů spodní nádrže zobrazuje dvanáct měsíců, znamení zvěrokruhu, svobodná umění, scény ze Starého zákona, založení Říma a Ezopovy bajky.

Basilica San Domenico

Velkolepá gotická stavba z 14. století byla přestavěna v 1. polovině 17. století Carlem Madernou. Neozdobená fasáda se otevírá elegantním portálem z konce 16. století. Velkoryse pojatý interiér je opatřen bočními kaplemi. Čtvrtá z nich po pravé straně je vyzdobena oltářem Antonia di Duccio, kaple v příčné lodi obsahují různé votivní fresky. Pozoruhodný je náhrobek Elisabetty Cantucci od Algardiho, náhrobek rodiny Danti, náhrobek Benedikta XI. z dílny Arnolfa di Cambio. Apsida je osvětlena 23 m vysokým oknem, které v 15. století vytvořili Fra Bartolomeo di Pietro a Mariotto di Nardo.

Basilica San Pietro

Před kostelem, který byl postaven v 10. století na místě dřívější katedrály, se rozkládá elegantní arkádové nádvoří. Nádherná zvonice se štíhlou špičkou a zdvojenými okny pochází z 15. století a byla postavena pole Rosselinova návrhu. Trojlodní interiér je rozdělen 18 římskými sloupy. Jeho hlavní loď má krásný kazetový strop od Benedetta da Montepulciano z 16. století a je vyzdobena 10 velkými malbami od Antonia Vassilacchiho. V sakristii najdeme díla Peruginova, Caravaggiova a Algardiho. Pozoruhodná díla jsou umístěna i v kapli Vibi (tabernákl od Mina da Fiesole), v kapli Ranieri (malby Guida Reniho), v kapli Nejsvětější svátosti (Vasariho malby). Významná je Peruginova Pietŕ.

Oratorio di San Bernardino

Datum dokončení stavby (1461) můžeme číst na nápisu na průčelí. Nádherné dílo Florenťana Agostina di Antonio di Duccio je významným dokladem renesančního stavitelství v Perugii.

Kostel San Ercolano

Kostel zasvěcený patronovi města stojí na místě, kde v době obléhání města Góty r. 547 zahynul světec mučednickou smrtí. Gotická stavba z přelomu 13. a 14. století má osmiúhelníkový půdorys. V interiéru je i přes barokní přestavby stále patrná středověká struktura. Oltář uchovává světcovy ostatky v cenném římském sarkofágu z 3. století.

Porta Marzia

Významná etruská památka z 3. stol. př. Kr. vyzdobená koňskými hlavami a mužskými postavami byla v 17. století zahrnuta do stavby pevnosti Rocca Paolina.

Etruská brána

Brána nazývaná též Augustovým obloukem pochází z 3.-2. století př. Kr. a byla doplňována v době římské a v 16. století. Nachází se mezi dvěma mohutnými etruskými věžemi.

Kostel San Francesco al Prato

Impozantní stavba ze 13. století upoutá nádhernou fasádou.

Kostel San Michele Arcangelo

Působivá raně křesťanská stavba na centrálním půdorysu. V interiéru se nachází 16 antických sloupů.

Galleria Nazionale dell'Umbria

Galerie je umístěna ve 3. patře Palazzo dei Priori a dává přehled o vývoji umbrijského malířství od 13. do 19. století.

zpět na začátek stránky

Assisi

Assisi leží asi 14 km jihovýchodně od Perugie, na umělých terasách na úpatí Monte Subasio. Narodil se zde římský básník Propertius. Díky sv. Františkovi (1182?-1226) a sv. Kláře je jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Itálii, dosud si zachovalo středověký ráz a řadu významných uměleckých památek. Působili zde slavní malíři jako Cimabue(cca 1240 - 1302), Giotto (1266 - 1337), S. Martini (cca 1280 - 1344), P. Lorenzetti († cca 1348).

Původně sídlo Umbrů, stalo se římským municipiem s názvem Asisium. Biskup Rufinus christianizoval podle tradice město r. 238 po Kr. Assisi bylo vypleněno Totilou r. 545, poté se dostalo pod nadvládu langobardského a franckého Vévodství spoletského. V 11.století se konstituuje svobodná městská komuna. Na rozdíl od guelfské Perugie je Assisi vždy ovládáno ghibelliny. R. 1197 byl ve městě pokřtěn budoucí císař Fridrich II. V r. 1198 obyvatelé Assisi využili nepřítomnosti císařského místodržícího Conrada von Lutzen a napadli jeho pevnost. Když se Perugia pokusila zasáhnout proti osvobozeneckému boji Assisi, jeho obyvatelé vytáhli s vojskem proti Perugii a byli poraženi v bitvě u Ponte San Giovanni. Mezi zajatci byl i Giovanni di Bernardone, zvaný Francesco. Narodil se v zimě mezi lety 1181 a 1182 jako syn zámožného obchodníka se suknem Pietra di Bernardone, jehož rod pocházel z Luccy, a jeho manželky, která byla Francouzka z Provence. Po propuštění ze zajetí se František chtěl zúčastnit křížové výpravy vedené Walterem de Brienne, ale nemoc mu v tom zabránila. František se rozhodl změnit svůj život a rezignovat na bohatství své rodiny. Roku 1205 má vidění při modlitbě v ruinách San Damiano a rozhoduje se zchátralý kostel obnovit. Roku 1208 založil František, který mezitím dostal darem od benediktinů kapli S. Maria degli Angeli, nazývanou také Porziuncula, svůj řád menších bratří. Roku 1212 po svém setkání s Klárou (Chiarou) di Favarone di Offreduccio, dívkou ze vznešené rodiny z Assisi, zakládá ženskou větev svého řádu - klarisky. Roku 1224 byl stigmatizován na hoře La Verna a roku 1226 umírá v Porziuncule. O dva roky později byl kanonizován a následujícího dne položil papež Řehoř IX. základní kámen baziliky a konventu. Sv. Klára byla svatořečena dva roky po své smrti r. 1253. O rok později započala výstavba kostela k její poctě.

Roku 1316 Assisi rozšířilo své městské hradby, do nichž zahrnulo i konvent a baziliku sv. Františka, benediktinský konvent sv. Petra a městskou čtvrť Borgo Aretino. Úpadek Assisi začal po morové ráně r. 1348. Ve snaze vojensky zabezpečit panství Církevního státu nad Assisi nechal kardinál Aegidius Albornoz postavit r. 1367 pevnost Rocca Maggiore na troskách bývalého císařského hradu. Období od 14. do 16. století probíhalo ve znamení bojů mezi rody Nepiů (z horní části města - Parte de Sopra) a Fiumiů (z dolní městské části - Parte de Sotto), často se zde střídali různí despotové (Biordo Michelotti, Broglio di Trinci, Galeazzo Visconti, Braccio Fortebraccio, Francesco Sforza, Jacopo Piccinino). Za pontifikátu Pia II Piccolominiho (1458-64) se město stává definitivně součástí Církevního státu.

Klášter a bazilika San Francesco

Na severozápadním konci města, na místě, které do 13. století sloužilo jako popraviště (Colle dell´Inferno tj. Pekelný pahorek), se nachází již zdaleka viditelný komplex kláštera (Sacro Convento), jehož součástí je Basilica di San Francesco, postavená v letech 1228 - 1253. Bazilika je dvoupatrová, skládá se z horního kostela (Chiesa Superiore) a dolního kostela (Chiesa Inferiore). Zachovala se v téměř původní podobě a patří k nejstarším gotickým stavbám na území Itálie. Po uložení světcových ostatků do dolní baziliky se změnil i název pahorku na Colle del Paradiso (Rajský pahorek).

Do dolního kostela vstupujeme renesanční vstupní halou a dvojitým gotickým portálem. Interiér přechodného románsko-gotického slohu má řadu postranních kaplí a je bohatě vyzdoben malbami. Nad hlavním oltářem jsou alegorické scény z Giottovy školy, symbolizující úspěšné působení sv. Františka, v příčné lodi vpravo se v kapli sv. Mikuláše nachází slavná Madona s anděly a sv. Františkem od Cimabua (vedle dalších fresek Giotta, Martiniho a Lorenzettiho), nalevo jsou fresky z Lorenzettiho školy (odtud lze přejít do prostor renesančního kláštera, kde v refektáři najdeme obraz Poslední večeře Páně od Solimeny). Na zdi podélné chrámové lodi vynikají fresky ze života sv. Františka (vlevo) a Krista (vpravo) od neznámého mistra, od Giotta pocházejí fresky v kapli sv. Maří Magdaleny, od Martiniho fresky v kapli sv. Martina. V kryptě pod chrámem se nachází hrobka sv. Františka, jejíž dnešní podoba pochází z let 1926-32.Narozdíl od dolního kostela je horní chrám vzdušný a světlý díky skleněným oknům francouzského původu a má výraznější gotický ráz. Jsou tu opět fresky Cimabuovy (v příčné lodi a v apsidě), na spodní části zdí hlavní (podélné) lodi vyniká Giottův cyklus fresek ze života sv. Františka, které jsou ilustrací k legendě sv. Bonaventury. Scény ze Starého zákona (horní část pravé zdi podélné lodě) a z Nového zákona (horní část levé zdi) jsou zčásti od Giotta, zčásti od neznámých mistrů římské a toskánské školy.

Městská část

Po Via San Francesco se dostaneme na náměstí Piazza del Comune. Zde na místě antického fóra najdeme pozoruhodný kostel Santa Maria sopra Minerva, upravený v 16. století z antického chrámu bohyně Minervy (Tempio di Minerva). V sousedství se nachází Palazzo del Capitano del Popolo (13.stol.) s věží Torre del Popolo (45 m, 1275-1305) a na protější straně náměstí Palazzo dei Priori (radnice ze 14. století) s městskou obrazárnou.

Od radnice vystoupíme po Via S. Rufino k románskému dómu sv. Rufina z 12.-13. století s kampanilou a třemi ozdobnými portály. Zvenčí je přístup do krypty s římským sarkofágem z 3. století, který obsahuje ostatky sv. Rufina, a freskami z 11. století. Od dómu lze vystoupit po Via S. Maria delle Rose k pevnosti Rocca Maggiore, jejíž počátky lze údajně vysledovat až k langobardskému období. Svou dnešní podobu však získala až ve 14. - 16. století. Na konci 12. století zde jako malý chlapec několik let prožil Fridrich II., známý jako pozdější římský král a vydavatel Zlaté buly sicilské. Byl údajně pokřtěn ve stejné křtitelnici jako sv. František a sv. Klára, která se dodnes nachází v dómu sv. Rufina. Při sestupu z pevnosti mineme dóm a sejdeme úzkými uličkami až ke gotickému chrámu Santa Chiara (1257-65). Uvnitř se nacházejí fresky Cimabuovy a Giottovy a krucifix, s nímž rozmlouval sv. František v kostele sv. Damiána. V kryptě se nalézá hrob sv. Kláry.

Budeme-li mít dostatek času, můžeme sejít po Via S. Agnese k někdejší katedrále S. Maria Maggiore z 12. století. Ta byla podle názoru některých historiků vybudována na základech někdejšího antického chrámu boha Iana. Jiní předpokládají, že římský dům, jehož základy byly nalezeny pod úrovní chrámu, mohl patřit básníku Propertiovi. Po Via S. Apollinare se dostaneme k zajímavému románsko-gotickému chrámu S. Pietro s přilehlým benediktinským opatstvím. Ve městě najdeme i další památky (zbytky římského amfiteátru, řadu středověkých domů, muzea), ale především zvláštní atmosféru míru a pokoje. Jan Pavel II. v roce 1982 při své druhé návštěvě Assisi řekl:

"... nálada, která z Assisi vyzařuje, je prostoupena jedinečnou a průzračnou křesťanskou vírou a vysokými lidskými hodnotami civilizace, které v postavě sv. Františka nacházejí jedinečné spojení."

Okolí města

Jihozápadně od města (5 km) se nachází chrám S. Maria degli Angeli z r. 1569, do jehož stavby je včleněna stará kaple ze 4. století (Porciuncula), místo úmrtí sv. Františka. "Dbejte bratři, abyste nikdy neopustili toto požehnané místo! Bylo nás jen málo a zde Bůh rozšířil naše řady, tady rozzářil duše svých chudých světlem moudrosti, zde rozžehl naši vůli plamenem své lásky." Původně byla Porciuncula jen malou kaplí s kouskem lesa, kterou František dostal do nájmu od benediktinů z kláštera San Benedetto. Po světcově smrti zde vznikl malý klášter a teprve v 16. století byla Porciuncula zahrnuta do stavby jedné z největších bazilik na světě. Poslední úpravy exteriéru i interiéru pocházejí z 19. a 20. století.

Směrem jižním (2.5 km) je San Damiano, klášter klarisek ze 13. století, kde strávila sv. Klára většinu svého řeholního života až do své smrti roku 1253. Sem směřovala i korespondence sv. Anežky České se sv. Klárou. Zde ležel původně polozbořený kostelík ze 7.- 8. století, v němž sv. František rozmlouval s krucifixem. Později se sem několikrát vrátil a roku 1225 tu poloslepý a poznamenaný stigmaty složil známý Chvalozpěv stvoření.

Asi 4 km směrem východním se v hustém dubovém lese na hoře Subasio nachází poustevna Eremo delle Carceri, kolem níž byl postaven malý klášter. Část kláštera (jeskyně sv. Františka) je vyhloubena do skály.

První stavbou, kterou František se svými druhy po návratu z Říma v roce 1209 vybudoval, byla malá chatrč Tugurio, jež je dnes zahrnuta do stavby poutního chrámu Rivotorto z 16. století, jehož dnešní novogotická podoba pochází z poloviny minulého století. Odtud odešel František s většinou svých druhů do Porciunculy.

zpět na začátek stránky

Citta di Castello

Městečko na horním toku Tibery leží na jejím levém břehu a je díky významným architektonickým památkám vyhledávaným turistickým cílem. Původně umbrijské sídliště mělo intenzivní kontakty s Etrusky, zachovalo si však samostatnost. Po své romanizaci v průběhu 1. stol. př. Kr. se změnilo v kvetoucí municipium s názvem Tifernum Tibernum. Římské město se záhy zaplnilo chrámy a veřejnými budovami, často zde pobýval Plinius mladší. Poté co bylo zničeno Totilovým vojskem, vybudoval je znovu biskup Florido. V době byzantské a langobardské nadvlády vystupuje v pramenech jako Castrum Felicitatis. Ve 12. století se rozvíjí svobodná městská komuna a mění ještě jednou své jméno na Civitas Castelli, z nějž je odvozen dnešní název. Na konci 15. století dochází k vzestupu rodu Vitelli a s jeho jménem je spojen i rozkvět architektury, vznikají kostely a paláce ve stylu toskánské renesance. Později město připadlo Církevnímu státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1860, kdy vzniklo Italské království.

Katedrála SS. Florido e Amanzio

Kostel je velmi starobylého původu, v 11. století byl přestavěn. Jeho současná podoba pochází z let 1494 - 1529. Má krásné, i když ne zcela dokončené průčelí ze 17. století, rytmicky dělené sloupy a lizénami. Mimo vlastní kostel stojí pozoruhodná zvonice ze 13. století, která vykazuje vlivy byzantské ravennské architektury. Jednolodní interiér na půdorysu latinského kříže nese charakteristické rysy architektury 16. století. Z četných bočních kaplí je zajímavá kaple Nejsvětější svátosti, v níž je umístěn cenný obraz Kristus ve slávě Rossa Fiorentina z 1. pol. 16. století. Mezi dalšími uměleckými díly je možno jmenovat malby Pomaranciovy a Sguazzinovy. Spodní kostel obsahuje oltář z 18. století a sarkofág s ostatky sv. Florida a sv. Amanzia.
V sousedním dómském muzeu je uložen cenný poklad z poutního místa Canoscio s četnými díly z raněkřesťanského období (5.-6. století) a mj. i Pinturicchiova Madona s Ježíškem a světci.

Palazzo Comunale

Nádherný příklad architektury doby trecenta byl postaven podle návrhu Angela da Orvieto. Do budovy se vstupuje krásným portálem, jehož luneta nese městský znak. V jednom ze sálů jsou shromážděny římské náhrobky a nápisy z doby od 2. stol. př. Kr. do 1. stol. po Kr.

Kostel S. Maria Maggiore

Trojlodní stavba pochází z přelomu 15. a 16. století. Cihlové sloupy nesou znak rodiny Vitelli, která stavbu financovala. Nedávno byla budova zbavena barokních přestaveb a byl tak odhalen její původní pozdně gotický a renesanční ráz. K nejpozoruhodnějším uměleckým dílům patří pozůstatky fresek z 15.-16. století a chórové lavice z ořechového dřeva z 16. století.

Torre del Vescovo

Štíhlá pravoúhlá věž pochází z 13. století. Při zemětřesení v roce 1798 se zřítila střecha a poškodila fresku Lucy Signorelliho Trůnící Madona s Ježíškem mezi sv. Petrem a sv. Pavlem. Fragmenty této fresky byly ve 30. letech restaurovány a jsou dnes umístěny v městské pinakotéce.

Pinakotéka

Je umístěna v Palazzo Vitelli alla Cannoniera z 16. století. Fasádu zdobí sgrafita C. Gherardiho podle Vasariho návrhů. V loggii jsou umístěny glazované terakoty ve stylu della Robbii. Mezi umělci, jejichž díla jsou umístěna v pinakotéce, je třeba jmenovat Raffaela (Stvoření Evy, Nejsvětější Trojice), Lucu Signorelliho (Sv. Pavel, Mučednictví sv. Šebestiána), Piera della Francesca (Žehnající Kristus), Neriho di Bicci (Madona s Ježíškem), Giorgia di Andrea di Bartolo, Antonia Albertiho, Raffaellina del Colle, Santiho di Tito, Pomarancia a další.

zpět na začátek stránky

Orvieto

Pozoruhodné město na hranicích Umbrie s Latiem se vypíná na tufové plošině, která byla osídlena již v době etruské, jejíž stopy nalezneme na několika nekropolích. O etruských Volsiniích existuje jen málo pramenů, víme však, že byly zničeny Římany v 1. polovině 3. století př. Kr. Nové římské sídliště dostalo název Urbs Vetus.

Zánik římské říše přivedl i na území města barbarské kmeny. Po dobytí Góty a Byzantinci bylo Orvieto dlouho vlastnictvím Langobardů, poté součástí toskánské marky. Ve 12. století se vyvíjí svobodná městská komuna se svými institucemi. Ve 13. století propukají ve městě spory mezi guelfskou stranou (Monaldeschiové) a ghibellinskou stranou (Filippeschiové). Poté co bylo Orvieto ve 2. polovině 14. století připojeno k Církevnímu státu, zmocnili se ho Rinaldo Orsini, Biordo Michelotti, Braccio Montebraccio a další. V 16. století se stalo oblíbeným sídlem papežů a zažilo dobu nebývalého kulturního a uměleckého rozkvětu.

Důležitou správní roli hrálo Orvieto v době krátké Napoleonovy vlády. Roku 1860 bylo připojeno k sjednocené Itálii.

Dóm

Základní kámen ke stavbě katedrály byl položen r. 1290. Původní románská stavba byla snad dílem Arnolfa di Cambio, po r. 1308 vedli huť Lorenzo Maitani, který navrhl fasádu, jeho syn Vitale, dále Niccolo a Meo Nutiové, Andrea a Nino Pisanové, Matteo di Ugolino z Boloně, Andrea di Cecco ze Sieny a Andrea di Cione (zv. Orcagna). V polovině 15. století provedl Antonio Federighi některé změny v renesančním duchu, v 16. století se na stavbě podíleli Michele Sanmicheli, Giovanni Mosca, Raffaello da Montelupo a Ippolito Scalza.

Lorenzem Maitanim navržená a v 17. století dokončená fasáda představuje významný doklad gotického stavitelství. Basreliéfy ve spodní části fasády představují Stvoření, Mesianistická proroctví, Výjevy z evangelií a Poslední soud. Bronzové symboly evangelistů jsou připisovány Maitanimu. Grandiózní interiér je rozdělen mohutnými sloupy a pilíři do tří lodí. Křestní kaple je výsledkem práce celé řady umělců (Luca di Giovanni, Pietro di Giovanni, Iacopo di Pietro di Guido, Sano di Matteo, 14.-15. století). Apsida osvětlená vitráží Giovanniho da Bonino obsahuje fresky Ugolina di Prete Ilario ze 14. století, obnovené Pinturicchiem. Boční oltáře jsou vyzdobeny díly Moschina, Simona Moscy a Raffaella di Montelupo. V pravé části příčné lodi se nachází pozoruhodná Capella Nuova s jedinečnými freskami Lucy Signorelliho s námětem Posledního soudu. Cyklus Signorelliho fresek je jedním z nejvýznamnějších děl italského renesančního malířství, které inspirovalo i Michelangela pro jeho Poslední soud v Sixtinské kapli.

Dvě další kaple obsahují malby Beata Angelica.

V levé části příčné lodi se nachází Kaple korporálu ze 14. století s tabernáklem (Nicola da Siena, Orcagna), v němž je umístěn relikviář korporálu (Ugolino di Vieri). Relikviář obsahuje korporál s Kristovou krví, která vytryskla z posvěcené hostie, když kněz sloužící mši (původem údajně z Čech) zapochyboval o skutečné přítomnosti Kristově v hostii. Zázrak, k němuž došlo r. 1263 v Bolseně, se stal podnětem k zavedení svátku Božího těla.

Kostel S. Andrea

Kostel byl postaven na místě raněkřestanské stavby z 6. století, poslední přestavbou prošel ve 14. století. Cihlová fasáda má velký ústupkový portál, nad ním se nachází rozeta. Pozoruhodná je dvanáctiboká cihlová kampanila.

Kostel S. Giovenale

Původně románský kostel byl ve 13. století přestavěn. V trojlodním interiéru upoutá pozornost krásný románský oltář a gotické fresky v apsidě.

Palazzo dei Papi

Rezidence celé řady papežů je trojkřídlá budova z 2. pol. 13. století. Dnes je zde umístěno archeologické muzeum s nálezy z etruských pohřebišť.

Palazzo Soliano

Palác papeže Bonifáce VIII. pochází z konce 13. století. Dnes je zde dómské muzeum a muzeum děl sochaře a malíře Emilia Greca.

Kostel S. Domenico

Působiště sv. Tomáše Akvinského pochází z 13. století, jeho dnešní podoba je ovšem výsledkem pozdějších přestaveb.

Pozzo di San Patrizio

Studna byla postavena papežem Klementem VII. pro zásobení sousední pevnosti vodou v případě obležení. Geniální projekt je dílem Antonia da Sangallo, který v 1. pol. 16. století dokončil 61 m hlubokou šachtu s dvěma schodišti.

Etruská pohřebiště

Nekropole Crocifisso del Tufo a nekropole Cannicella pocházejí z 6. stol. př. Kr.

Fortezza Albornoz

Projekt stavby pevnosti je připisován Ugolinovi di Montemarte, který jej realizoval v 14. století na příkaz kardinála Egidia Albornoze.

zpět na začátek stránky

Gubbio

Město leží na úpatí hory Monte Ingino. Protéká jím řeka Carmignano. Gubbio (starověké Iguvio) bylo centrem bohaté umbrijské kultury, jak o tom svědčí 7 bronzových tzv. eugubinských desek, popsaných zčásti starobylým umbrijským písmem, které se vyvinulo z etruské abecedy, zčásti latinkou, která byla přizpůsobena umbrijskému nářečí.
Iguvio se patrně nezúčastnilo bitvy, kterou svedli Římané r. 295 př. Kr. s Etrusky, Kelty a Umbry u Sentina. V průběhu 3. a 2. století př. Kr. se Římané stale více vměšovali do vnitřních záležitostí spojenců, mezi něž Iguvio patřilo, což nakonec vedlo k tzv. spojenecké válce r. 90 př. Kr., jejímž výsledkem bylo udělení římského občanství všem spojencům. Město se postupně romanizuje. V 5. století po Kr. se v době stěhování národů Gubbio dostává pod nadvládu Herulů, je dobyto a vypleněno gótským vojevůdcem Totilou, následně je v moci Byzantinců, v 8. století je obsazeno Liutprandem z Astolfa, posléze se stává církevním majetkem.

Ve 2. polovině 11. století se rozvíjí městská samospráva, která je základem typické městské komuny, jejíž území se záhy dostává do kontaktu s konkurenční Perugií. Mezi oběma městy dochází ve 12. a 13. století k sérii válek. I Gubbio je zmítáno vleklými spory mezi ghibelliny a guelfy. Roku 1163 uděluje císař Fridrich I. Barbarossa městu významná privilegia, později je potvrzuje r. 1191 Jindřich VI. a r. 1211 Ota IV. K obratu v politice města dochází po bitvě u Montaperti r. 1260. Gubbio je papežem přinuceno přestoupit k guelfskému svazu. Roku 1300 se ghibellinská strana pokusila o poslední neúspěšné povstání.

14. století je ve znamení vnitřních bojů, v 15. století ztrácí Gubbio svobodu a přechází na dvěstě let pod nadvládu Urbinského vévodství, v roce 1624 po smrti Francesca Marii II. je toto vévodství začleněno do Církevního státu. Od roku 1860 je Gubbio součástí sjednocené Itálie.

Gubbio je rodištěm malíře miniatur Oderisiho (13. století), malíře Ottaviana Nelliho (15. století), keramika Giorgia Andreoliho (15.-16. století) a architekta Mattea di Giovanello (14. století). Pro Gubbio jsou charakteristické slavnosti, které v sobě spojují religiózní a folklórní prvky, jako Velkopáteční procesí, Corsa dei Ceri (15. května) nebo Palio della Balestra (poslední květnovou neděli).

Palazzo dei Consoli - Palazzo del Podesta

Obě budovy pocházející ze 14. století stojí na Piazza Grande, které je historickým a architektonickým centrem města. Stavby jsou dílem gubbijského rodáka Mattea di Giovannello zvaného Gattapone. Angelo da Orvieto vytvořil nádherný gotický portál se schodištěm Palazzo dei Consoli (zvaného též Palazzo del Popolo), který byl kdysi sídlem nejvyššího městského soudu a dnes slouží pinakotéce a archeologickému muzeu. Palazzo del Podesta (zvaný též Palazzo Pretorio) je v současnosti sídlem městské rady. Severní stranu Piazza Grande tvoří průčelí Palazzo Ranghiasci-Brancaleoni, jediné klasicistní budovy v Gubbiu.

Duomo

Dnešní stavba dómu pochází z konce 12. století. Průčelí se vyznačuje pěkným gotickým portálem a rozetou obklopenou symboly evangelistů. Jednolodní interiér má půdorys latinského kříže. K dómu přiléhá diecézní muzeum.

Kostel S. Francesco

Stavba pochází z druhé poloviny 13. století a byla navržena Fra Bevignatem. Bočně od apsidy se nachází osmiboká kampanila. Trojlodní interiér (jediná vícelodní stavba v Gubbiu) nese stopy barokních úprav z 18. století. Nalezneme zde Scény ze života Panny Marie od O. Nelliho z r. 1410 (v levé kapli), další malby z 15. století představují Madonu s Ježíškem, sv. Kryštofa a sv. Antonína. Velmi pěkná je křížová chodba přilehlého kláštera.

Palazzo Ducale

Nádherný příklad renesanční architektury byl postaven na příkaz urbinského vévody Federica da Montefeltro na základech stavby z doby langobardské. Stavitelem byl pravděpodobně Francesco Laurana.

Kostel S. Secondo

Je velmi starého původu (6.-8. století), prošel mnoha přestavbami, apsida vykazuje vyvážené linie 13. století. V interiéru můžeme obdivovat malby z 15.-17. století.

Kostel S. Giovanni

Byl postaven ve 13. století na místě bývalého baptisteria. Průčelí má velký gotický portál a rozetu, jednolodní interiér nese znaky cisterciácké gotiky.

Palazzo del Bargello

Budova ze 13. století sloužila jako sídlo městské policie.

Palazzo del Capitano del Popolo

Palác ze 13. století patřil pravděpodobně rodině Gabrielli, dnes je zde umístěno muzeum mučících nástrojů.

Římské divadlo

Římský amfiteátr v Gubbiu patří k největším a nejlépe zachovaným v Itálii. Pochází zřejmě ještě z doby římské republiky.

Dům sv. Ubalda

Stavba ze 14. století je obecně považována za rodný dům sv. Ubalda (1084-1160). Dům sice nese charakteristické rysy gubbijských šlechtických domů a patřil rodině Baldassini, z níž sv. Ubaldo pocházel, z chronologických důvodů však rodným domem světce být nemohl.

Porta Sehia

Poslední městská brána antického Iguvia se zachovala do dnešních dnů v intaktní podobě. Římané ji nazývali Porta Janea, dnes je známa jako Arco di S. Marziale (Porta Romana), neboť se nachází v blízkosti stejnojmenného kostela.

Mausoleum

Rozměrná rodinná hrobka pochází z doby římské. Podle Tita Livia se jedná o hrob Gentia, krále Illyrů, který byl r. 168 př. Kr. poražen a uvězněn obyvateli Gubbia. Podle jiných teorií patřil hrob jistému Pomponiu Grecinovi.

Kostel Madonna del Prato

Kostel z 2. pol. 17. století v barokním stylu ukrývá hodnotné fresky F. Allegriniho (Nanebevzetí Panny Marie, Mučednictví sv. Štěpána, Ráj, Víra, Láska), G. Lapise (Sv. František z Pauly) a L. Dorignyho (Křest Kristův, Sv. Ubaldus, Naděje).

Bazilika sv. Ubalda

Nachází se téměř na vrcholu hory Monte Ingino ve výšce 827 m. n. m. Dnešní stavba z 16. století stojí na místě staršího kostela, který byl určen pro ostatky patrona města, přenesené sem v r. 1194. V pětilodním interiéru můžeme obdivovat mramorový oltář a křišťálovou rakev s neporušeným tělem světce.

zpět na začátek stránky

Foligno

Město se vypíná na levém břehu řeky Topino. Bylo založeno Umbry jako Fulginia a po bitvě u Sentina poč. 3. stol. př. Kr. připadlo Římanům, stalo se municipiem a důležitým opěrným bodem na Via Flaminia. Křesťanství přinesl do města Felicianus, který zde podstoupil r. 251 mučednickou smrt.

Za Fridricha Barbarossy zažilo město nový rozkvět, rozšířilo se a stalo se svobodnou komunou. Roku 1227 se stalo hlavním opěrným bodem ghibellinů v Umbrii, v roce 1305 se muselo poddat guelfské straně vedené rodem Trinci, který ve městě vládl až do roku 1439. Poté bylo město (s výjimkou doby napoleonské) až do r. 1860 součástí Církevního státu.

Dóm S. Feliciano

Byl postaven v 1. pol. 12. století nad hrobem světce. Pozdější rozšíření z poč. 13. století vedlo ke vzniku vedlejšího průčelí, které bylo v 15. století zvětšeno a ve 20. století obnoveno. Mistrovským dílem je románský portál, elegantní kupole byla postavena Giulianem di Baccio d'Agnolo. Jednolodní interiér obsahuje baldachýn inspirovaný Berniniho baldachýnem ve svatopetrském dómu.

Kostel S. Maria Infraportas

Nejstarší kostel ve Folignu má portikus z 11. století, románská kampanila pochází z 12. století. Trojlodní interiér má bazilikální charakter. Capella dell'Assunta obsahuje fresky v byzantském stylu z 12. století.

V okolí se nalézá pevnost Rocca si Sant'Eraclio, která byla postavena na poč. 15. století rodem Trinci. Opatství Abbazia di Sassovivo stojí v dubovém lese na úbočí Monte Aguzzo. Pochází z 1. pol. 11. století. Pozoruhodná je křížová chodba od Pietra de Maria z 13. století.

zpět na začátek stránky

Montefalco

Starobylé městečko, zvané díky své poloze vysoko nad údolím Valle Umbra též "balkón Umbrie". Bylo osídleno již v době římské (snad se jedná o starověké Mons Faliscus zničené v době občanských válek 1. století př. Kr.). a christianizováno ve 4. stol. sv. Fortunatem. Ve středověku se nazývalo Coccurione a bylo Fridrichem I. Barbarossou srovnáno se zemí. Bylo znovu postaveno a získalo dnešní název. Stalo se součásti Spoletského vévodství, r. 1383 je ovládli Trinciové, později bylo papežem svěřeno Baldinovi di Niccolo Mauruzzi a r. 1446 přešlo přímo pod vládu Církevního státu.

Středověké Montefalco je obklopeno hradbami ze 14. století s mnoha věžemi a několika městskými branami. Nejvyšší věží je Torre di S. Agostino nad stejnojmennou branou.

Kostel S. Francesco

odsvěcený v polovině 19. století, je sídlem městské pinakotéky. Stavba ze 14. století s moderní fasádou a renesančním portálem je jednolodní s trámovým stropem. Najdeme zde fresky Benozza Gozzoliho v apsidě, dále díla Giovannniho di Corraduccio, Fantina di Bevagna, Perugina, Tiberia d'Assisi a dalších umělců.

Kostel S. Agostino

byl postaven mezi 2. pol. 13. a 1. pol. 14. století. Obsahuje pozoruhodné fresky umbrijsko-sienského stylu, díla Domenica Alfaniho, Ugolina di Gisberto a dalších.

Kostel S. Illuminata

vznikl na konci 16. století na místě starší stavby. Cihlové průčelí nese znaky lombardské renesance. V interiéru se nacházejí malby Francesca Melanzia a Bernardina Mezzastriho.

Radnice

pochází z 13. století, byla ovšem přestavěna, přilehlá lodžie v přízemí byla připojena v 15. století.

V kostele S. Chiara spočívají ostatky sv. Kláry z Montefalca, umbrijské mystičky 13.-14. století. Kostel je výsledkem barokní přestavby ze 17. století. Přiléhá k němu augustiniánský klášter s křížovou chodbou z 15. století.

Vně města leží pozoruhodný klášterní komplex S. Fortunato, založený ve 4.-5. století, jehož dnešní podoba pochází z doby přestavby v 15. století.

zpět na začátek stránky

Spello

Původně sídlo Umbrů, v době římské kolonie Flavia Constans. V raném středověku bylo Spello hrabstvím v rámci spoletského vévodství, v roce 1360 se osamostatňuje, v letech 1389 - 1583 vládne ve městě rodina Baglioni z Perugie, poté až do sjednocení Itálie je součástí Církevního státu.

Porta Consolare

Brána s třemi oblouky pochází z doby Augustovy. V horní části jsou umístěny sochy z doby republiky, které byly nalezeny při vykopávkách.

Capella Tega

ze 14. století je vyzdobena malbami malířů umbrijské školy z 15. století, mezi nimiž vyniká Alunnovo Ukřižování a Maesta (Trůnící Madona) od Pietra di Mazzaforte.

Kostel S. Maria Maggiore

je velmi starobylý, pochází z 11. století. Nachází se na místě antického chrámu zasvěceného Junoně a Vestě. V 17. století prošel radikální barokní přestavbou. Románským portálem ze 13. století vstoupíme do interiéru, v němž zaujme Capella Baglioni s významnými Pinturicchiovými freskami.

Kostel S. Andrea

má fasádu ze 13. století, uvnitř byl podstatně přestavěn. Najdeme zde fresky folignské školy, Pinturicchiův deskový obraz a malovaný dřevěný krucifix z Giottovy školy.

Porta Venere

Mohutná brána z Augustovy doby s třemi oblouky a dvěma dvanáctibokými věžemi, tzv. Torre di Properzio.

Palazzo Comunale

je dílem mistra Prodeho, ovšem z původní stavby z 13. století se zachovaly jen nepatrné zbytky. Pozoruhodná je kašna a předsíň, v níž jsou vystaveny archeologické nálezy. V paláci je umístěna městská pinakotéka.

Kostel S. Lorenzo

vznikl ve 12. století, v 16.-17. století byl přestavěn. Barokní interiér obsahuje kapli Nejsvětější svátosti s mramorovým tabernáklem z konce 16. století, který je dílem Flaminia Vaccy. Velmi krásný je dřevěný betlém ze 17. století.

Kostel S. Maria di Vallegloria

s přilehlým klášterem se nachází nedaleko Augustova oblouku.

Kostel S. Girolamo

s přilehlým konventem pochází z 15. století. Má krásný renesanční portikus vyzdobený freskami malířů umbrijské školy.

Porta Urbica

zvaná také Porta S. Ventura je další z městských bran z doby Augustovy.

Vně městských hradeb leží pozůstatky římského amfiteátru.

zpět na začátek stránky

Trevi

Středověké město se tyčí na malebném pahorku nad Valle Umbra. První umbrijská sídliště se rozkládala v nížině dnešní Pietrarossy. Římské municipium Trebiae leželo na Via Flaminia. V době vévodství spoletského bylo langobardským sídlem. Jako svobodná městská komuna (13. století) vedlo Trevi boje se svými mocnými sousedy Perugií, Spoletem a Folignem. V polovině 15. století se stalo součástí Církevního státu, od papeže Pia VI. získalo městská práva, roku 1860 bylo připojeno ke sjednocené Itálii.

Palazzo Comunale pochází ze 14. století a je sídlem pinakotéky, která obsahuje díla Pinturicchiova, Giovanniho di Corraduccio a také archeologické nálezy z doby římské.

Mezi četnými šlechtickými paláci vyniká renesanční Palazzo Valentini.

V gotickém kostele S. Francesco ze 13. století najdeme náhrobek Gioacchina Valentiho a pozoruhodný krucifix z umbrijské školy v apsidě.

Kostel S. Emiliano z 12. století má portál s cenným reliéfem. V interiéru se nachází oltář od Rocca di Tommaso da Vicenza.

Tzv. Portikus Mostaccio je vlastně zbytkem brány, která byla součástí římského opevnění.

Kostel Madonna delle Lacrime je stavbou z konce 15. století. Nalezneme zde zázračný obraz Panny Marie, Peruginovy malby a fresky Angelucciho da Mevale.

Kostel S. Martino s přilehlým klášterem pochází z 16. století a je vyzdoben díly Tiberia d'Assisi a P. Mezzastriho.

Na místě antických lázní stojí kostel S. Maria di Pietrarossa ze 14. století s významnou freskovou výzdobou.

V okolí města leží Tempietto del Clitunno (kostel S. Salvatore), raněkřesťanská stavba z 5. století postavená s použitím antických stavebních prvků. Nedaleko se nacházejí prameny Clitunno.

zpět na začátek stránky

Terni

Po Perugii nejlidnatější město Umbrie. Nejstarší osídlení oblasti pochází z doby bronzové, na pohřebištích villanovské kultury najdeme stopy žárového ritu. Město bylo údajně založeno Sabiny a nazvána Interamna Nahars nebo také Nahartium. Za Římanů se změnilo v kvetoucí municipium a v době stěhování národů bylo zpustošeno. V raném středověku se zde vytvořila svobodná městská komuna. Roku 1174 město srovnal se zemí císař Fridrich I. Barbarossa. V následujících staletích prožilo Terni boje mezi ghibelliny a guelfy, v 1. pol. 15. století se nakonec stalo součástí Církevního státu. V době II. světové války utrpělo historické centrum citelné škody.

Dóm

Budova dómu je výsledkem barokní přestavby románského kostela z 12. století. Barokní portikus skrývá románský portál, jímž vstupujeme do trojlodního interiéru, v němž najdeme pozoruhodné chórové lavice ze 16. století, barokní varhany a tabernákl z 18. století. Z četných maleb vyniká Neposkvrněné početí z dílny vlámských mistrů. V podzemí se nachází trojlodní krypta.

Kostel S. Francesco

Gotická stavba z 13. století byla rozšířena na přelomu 14. a 15. století Angelem da Orvieto a barokně přestavěna. Kostel má štíhlou kampanilu z 15. století. Průčelí se otevírá třemi portály a velkou rozetou. Trojlodní interiér je ve střední lodi zaklenut křížovou klenbou. Krásné jsou malby Bartolomea di Tommaso v Rajské kapli (Capella Paradisi) z 15. století, které jsou inspirovány Dantovou Božskou komedií.

Kostel S. Salvatore

Nejstarší sakrální stavba v Terni. Původní kruhová raněkřesťanská budova vznikla v 5. století z římského domu. Pravoúhlá předsíň byla připojena ve 12. století. V interiéru jsou zbytky fresek ze 13. století a pozoruhodná kaple Manassei s freskovou výzdobou ze 14. století.

Palazzo Spada

Monumentální renesanční budova je posledním dílem Antonia da Sangallo il Giovane, který roku 1546 v Terni zemřel.

Kostel S. Pietro

Kostel s připojenou křížovou chodbou pochází ze 14. století. Portál je zdoben reliéfem Žehnajícího Krista z 15. století.

Kostel S. Lorenzo

Barokně přestavěný kostel z 13. století, v jehož dvojlodním interiéru vynikají raně barokní fresky zobrazující Mučednictví sv. Blažeje.

Cascata delle Marmore

Mistrovské dílo římského stavitelství pochází z 3. století př. Kr., kdy bylo třeba odvést vodu řeky Velino z údolí Rieti. Vznikl umělý vodopád s výškovým rozdílem 165 metrů, který je dnes využíván pro vodní elektrárnu. Prohlídka vodopádu je tedy možná jen v určitých dnech, a to ze dvou vyhlídkových teras - Belvedere inferiore (v blízkosti tunelu na státní silnici Valnerina) a Belvedere superiore (u odbočky na Rieti).

Lago di Piediluco

Malebné jezero je po Trasimenském jezeru druhým největším v Umbrii. Na jeho břehu leží stejnojmenná vesnička s hradem ze 14. století.

zpět na začátek stránky

Spoleto

Krásně položené město umbrijského původu bylo romanizováno v průběhu samnitských válek. Spoletium bylo věrným římským spojencem ve válkách s Kartágem, za 2. punské války se ubránilo Hannibalovým útokům a vpodstatě mu zabránilo v tažení na Řím. Se zánikem římské říše dosáhlo Spoleto významného postavení hlavního města langobardského vévodství. V polovině 12. století bylo město zničeno Fridrichem I. Barbarossou. Později se stalo papežskou rezidencí, prošlo obdobím bojů mezi guelfy a ghibelliny a konečně bylo ovládnuto Perugií. Poté co bylo osvobozeno z perugijské nadvlády, patřilo Spoleto Viscontiům, Bracciovi da Montone a Pirru Tomacellimu. Ve 2. polovině 14. století se spolu s Todi vzbouřilo proti papežské moci, bylo však dobyto Giulianem della Rovere. V roce 1809 se Spoleto stalo hlavním městem napoleonského departementu Trasimeno a roku 1860 bylo přičleněno k sjednocené Itálii.

Dóm

Románský kostel z 12. století, jehož interiér byl upraven v 17. století, má velkolepé průčelí s vystupujícím portikem, který byl přistavěn na přelomu 15. a 16. století. V dolní části průčelí najdeme pět rozet, z nichž prostřední je obklopena symboly čtyř evangelistů, horní část je vyzdobena mozaikou z r. 1207, nad ní se nacházejí tři další rozety. Vedle se tyčí kampanila se špičatou střechou.

Interiér nese znaky pozdní renesance. V prostřední ze tří lodí se zachovala původní románská mozaiková podlaha. Na vnitřní straně průčelí najdeme bronzovou bystu papeže Urbana VIII., dílo Berniniho. V pravé boční lodi se nachází kaple biskupa Eroliho, kterou vyzdobil Pinturicchio svými malbami. V pravé části příčné lodi stojí náhrobek Fra Filippa Lippiho, dílo jeho syna Filippina.

Na oltáři pravého transeptu se nalézá malba Annibale Caracciho, zobrazující Pannu Marii s Ježíškem, sv. Františkem a sv. Dorotou. V apsidě najdeme skvělé fresky Filippa Lippiho s náměty ze života Panny Marie.

Kostel S. Eufemia

Perla umbrijské románské architektury vznikla v 1. polovině 12. století. Střízlivý interiér bez ozdob vykazuje lombardské vlivy, především emporu, která je jediným příkladem tohoto architektonického prvku v regionu.

Drusův oblouk

z 1. stol. po Kr. stojí nedaleko tzv. Arco di Monterone (pravděpodobně brány z 3. stol. př. Kr.) a je připisován i Germanicovi, synovi Drusa staršího, Augustovu bratrovi.

Římské divadlo

z 1. stol. po Kr. si lze nejlépe prohlédnout z náměstí Piazza della Liberta. Pozoruhodná je mramorová podlaha orchestry.

Ponte delle Torri

Most byl postaven pravděpodobně na základech starší stavby z doby římské a dokončen ve 13. století. Původně sloužil jako akvadukt.

Rocca

Hrad byl postaven ve 2. polovině 14. století, kdysi byl používán jako vězení.

zpět na začátek stránky

Todi

Město je pravděpodobně etruského původu (Tutere), v době císařského Říma se jmenovalo Colonia Iulia Fida. Ještě dnes najdeme zbytky umbro-etruských hradeb v blízkosti brány Porta Libera a na dalších místech, četné archeologické nálezy jsou roztroušeny v mnoha muzeích po celé Itálii.

V době římské vzniklo divadlo, amfiteátr, Diův chrám, chrámy Minervy, Junony a Marta, lázně a konečně druhý hradební okruh, jehož brány Torre Libera, Santa Prassede, delle Milizie, della Catena, Sant'Antonio a Aurea lze obdivovat ještě dnes.

V roce 757 byly vymezeny hranice Todi s vévodstvím Spoleto. Za vlády Fridricha I. Barbarossy vypukly v roce 1169 vnitřní spory mezi frakcemi guelfů a ghibellinů, které však nezabránily městu v připojení Terni r. 1217, Amelie r. 1208 a v dalším rozšiřování území. R. 1213 byl pravděpodobně na základech starého konzulského paláce zřízen Palazzo del Popolo, r. 1292 následoval Palazzo del Podesta a Palazzo del Capitano, ve 14. století vznikl Palazzo dei Priori - pozdější sídlo papežského místodržitele. Protilehlá strana hlavního náměstí byla ve 13. století uzavřena stavbou katedrály Panny Marie.

V letech 1209-1244, v době vytváření cechů, vznikl třetí hradební okruh, jejichž větší část se dosud zachovala. Uvnitř těchto hradeb vznikla nová struktura středověkého města, která se zachovala prakticky až do 70. let našeho století.

Mezi pány města po ztrátě jeho autonomie lze jmenovat Malatestu z Rimini, Biorda Michelottiho, neapolského krále Ladislava z Anjou, Braccia Fortebracciho z Montone, Francesca Sforzu a konečně papežské guvernéry.

Na počátku 15. století se město dostává do období pozvolného úpadku. Od roku 1414 jsou lombardští mistři jako Giovanni di Santuccio a Bartolomeo Mattioli pověření prací na výzdobě kostela San Fortunato.

Teprve po morové epidemii r. 1523, která město zpoloviny vylidnila, se Todi opět začíná vzpamatovávat. Vzniká řada renesančních paláců, kostel Santa Maria della Consolazione. Výstavbou biskupského paláce byla ukončena renesanční přestavba města, aniž by byl zásadně narušen středověký ráz jeho tří čtvrtí.

Santa Maria della Consolazione

Krásný příklad renesanční sakrální stavby vznikl snad podle návrhu Bramanta, spíše však Antonia di Sangallo v letech 1508-1606 na centrálním půdorysu řeckého kříže.

Santa Maria dell'Annunziata

Katedrála s monumentálním schodištěm byla postavena na místě římského posvátného okrsku v blízkosti antického Kapitolu. Krypta pochází z 8. století, mladší část stavby má románské znaky (12. století) promísené s gotickými prvky (13. století). Kostel byl dokončen v 16. století.
Bazilikální interiér byl původně trojlodní, ve 14. století byla připojena malá čtvrtá loď. Levá loď obsahuje četné skulptury Giovanniho Pisana.

Kostel San Fortunato

Nádherná gotická stavba pochází z 13.-15. století. Fasáda zůstala bohužel nedokončena. Prostřední ze tří portálů je rámován sochami Zvěstování, které jsou připisovány některému z žáků Iacopa della Quercia. Trojlodní interiér je sklenut křížovou klenbou, v kryptě je náhrobek Jacopona da Todi.

Kostel Sant'Ilario, též San Carlo

Kostel byl vysvěcen r. 1239, má hezkou románskou fasádu.

Piazza Vittorio Emanuele II

Náměstí, původně nazývané Piazza Grande, stojí na místě římského fóra a patří k nejhezčím středověkým náměstím v Itálii. Proti katedrále se vypíná Palazzo dei Priori s mohutnou věží ze 14. století. Palazzo del Capitano (dnes Etrusko-římské muzeum a pinakotéka) s podloubím v přízemí pochází ze 13. století, sdružená okna ukazují ještě na románský charakter stavby. Palazzo del Popolo je s ním spojen schodištěm.

zpět na začátek stránky

Umbertide

Městečko na horním toku Tibery bylo osídleno již ve starověku (Pitulum), avšak v době gótských válek bylo Totilou zcela zničeno. Na konci 8. století založili synové markraběte Uberta Toskánského nové sídliště Fratta, které zůstalo nezávislé až do 2. poloviny 12. století, kdy se poddalo Perugii. O sto let později se stalo svobodnou komunou. V polovině 16. století se s papežovým svolením dostalo na čas do majetku Paola di Niccolo Vitelliho. R. 1643 se město muselo bránit florentským dobyvatelům. Až do roku 1860 pak bylo (s výjimkou napoleonských válek) součástí Církevního státu. V roce 1863 přijalo dnešní název na počest Uberta, otce zakladatelů staré Fratty.

Rocca

Hrad byl postaven v l. 1374-1390 stavitelem Angelem di Cecco, zv Trocascio.

Kostel S. Maria della Reggia

Jedinečná stavba na osmibokém půdorysu pochází z 16. století. Dórské sloupy v kruhovém interiéru nesou trámoví, na němž spočívá kupole. Nalezneme zde Nanebevzetí Panny Marie od G. Laudatiho z 18. století, sv. Isidora ze školy Reniho a další umělecká díla.

Pozoruhodné jsou i kostely S. Francesco (14. stol.) a S. Croce (17. stol.) s díly Pomaranciovými a Signorelliho.

V okolí se nachází klášter Montecorona, založený v 11. století sv. Romualdem.

zpět na začátek stránky

Amelia

Amelia je městečko umbrijsko-italického původu, které bylo podle Marca Porcia Catona st. založeno v r. 1134 př. Kr. Svědectvím dávného původu jsou pozůstatky starobylých hradeb.

V r. 90 př. Kr. se město známé jako Ameria stalo římským municipiem. Rozvíjelo se hlavně jako říční přístav na Tibeře a udržovalo těsné obchodní vztahy s Římem. Mnozí latinští autoři jako Vergilius, Varro, Columella se zmiňují o Amelii a zemědělství této oblasti.

S upevněním křesťanství se Amelie od r. 344 stává sídlem biskupství, prvním biskupem byl Orthodulphus.Velký význam pro středověký vývoj měla Via Amerina, která byla jedinou spojnicí mezi byzantským Ravennským exarchátem a Římem poté, co via Flaminia byla obsazena Langobardy.

Římská epocha zanechala ve městě řadu pozůstatků: Thesaurus, vodní nádrž (cisternu) u Piazza Matteotti, zbytky Mausolea di Gentiliana Roscia, 65 nápisů, sloupy a sochy. Během rekonstrukčních prací na via della Repubblica byly odkryty zbytky římské silnice.

K nejvzácnějším památkám patří bronzová socha Germanica, syna Drusova, která byla nalezena v 60. letech 20. století a je dnes exponátem místního archeologického muzea.

Amelia má čtyři vstupní brány: Porta Leone na východě, Porta Posterola na severu, Porta della Valle na severozápadě a Porta Romana na jihovýchodě.

Původně románský dóm byl znovu vystavěn po požáru v 12. století. V interiéru dómu, který je postaven na půdorysu latinského kříže, můžeme obdivovat fresky Luigiho Fontany z 19. století. Vedle katedrály se vypíná masivní dvanáctiboká městská věž z 11. století.

Kostel S. Francesco má nápadné románsko-gotické průčelí s rozetou a ozdobným portálem. Palazzo Farrattini vznikl v první polovině 16. století podle návrhu Antonia da Sangallo mladšího, který se inspiroval římským Palazzo Farnese. Palazzo Petrignani pochází také z 16. století, za zmínku stojí rovněž budova radnice, na jejímž nádvoří jsou umístěny četné archeologické nálezy z doby římské. Z dalších pamětihodností připomeňme římskou cisternu přístupnou veřejnosti z Piazza Matteotti, městské hradby, Loggia del banditore, Palazzo Nacci, Torre Campanaria a divadlo Teatro ad Operina.
 

Marsciano

První písemné zmínky o obci Marsciano se vztahují k roku 1004, kdy byla majetkem rodu Bulgarelli, hrabat z Marsciana. Střídavě bylo ve vlastnictví Perugie a Todi, v roce 1534 se Marsciano stalo součástí Církevního státu a zůstalo jí až do r. 1860..

Když přijíždímě z Perugie, vidíme po obou stranách Strada Marscianese na vrcholcích Colli Perugini opevněná sídla a hrady jako S. Valentino, Castel delle Forme, S. Elena e Papiano.

V Cerquetu se nachází farní kostel S. Sebastiano se zbytky Peruginovy fresky, zobrazující mučednictví sv. Šebestiána.

V Marscianu jsou dodnes zachovány pozůstatky hradu Castello dei Conti di Marsciano s hranatými a kulatými věžemi. Farní kostel, přestavěný v minulém století v neogotickém stylu, uchovává fresku z Peruginovy školy představující Madonu s dítětem a dřevěný krucifix z 13. století.

Trasimenské jezero

Čtvrté největší jezero v Itálii má plochu 128 km2 a obvod asi 45 km, jeho největší hloubka je 6,4 m. Je napájeno řadou přirozených přítoků i umělých kanálů, má jen jediný odtok, který byl vybudován na konci minulého století, aby se zamezilo pravidelně se opakujícím záplavám. Uprostřed jezera se nalézají tři ostrovy - Isola Maggiore, Isola Minore a Isola Polvese.

Isola Minore

je v soukromém vlastnictví, není obydlen.

Isola Maggiore

je jako jediný obydlen asi čtyřiceti rodinami, které žijí v malebné vesničce bez automobilového provozu a živí se převážně rybolovem a výrobou krajek. K těmto tradičním zdrojům obživy přibyl dnes i turistický ruch.

Isola Polvese

Největší ze tří ostrovů má plochu 69,6 ha. Od konce 50. let není obydlen a je prohlášen veřejným vědecko-didaktickým přírodním parkem. Najdeme zde některé historické památky - klášter S. Secondo, kostel S.Giulio a zámek ze 17. století. Zajímavé jsou i nádrže osazené vodními rostlinami.

Castiglione del Lago

Oblast byla osídlena již v době etruské. V 7. století po Kr. vznikla na poloostrově vybíhajícím do Trasimenského jezera pevnost, která byla opěrným bodem byzantského panství v Perugii proti sousední langobardské Toskáně. V následujících staletích bylo město jablkem sváru mezi Arezzem, Cortonou a Perugií, která si nakonec tuto oblast podrobila. V roce 1247 bylo město dobyto a zničeno Fridrichem II. Císař poté pověřil zřejmě Eliáše Coppiho z Cortony úkolem znovu vybudovat město podle pravidelného plánu s třemi náměstími a třemi městskými branami. Poté co město opět připadlo Perugii, stalo se majetkem rodiny Baglioni. Julius III. odkázal v roce 1550 město své sestře Giacomě Del Monte, jejíž syn Ascanius Della Corgna získal v roce 1563 titul hraběte z Castiglione del Lago a Chiugi. V roce 1617 se stalo Castiglione vévodstvím, které připadlo v roce 1648 Církevnímu státu.

Rocca del Leone

Hrad byl postaven v roce 1347 patrně Eliášem Coppim z Cortony na pětiúhelníkovém půdorysu s čtyřmi nárožními věžemi a trojbokou hlavní věží.

Palazzo Della Corgna

Palác byl postaven architektem Vignolou mezi domy Baglioniů a městskými hradbami a spojen s pevností krytou chodbou. Pozoruhodné jsou nástěnné malby v interiéru. Převážně se jedná o dílo Niccola Circignaniho zvaného "Il Pomarancio" z roku 1574 (Sál hrdinských činů Ascania della Corgna, Sál Paridova soudu, Phaetonův sál). Fresky v Aeneově sále jsou připisovány Pomaranciovi a Giovannimu Pandolfimu.

Chiesa della Maddalena

Kostel byl postaven na půdorysu řeckého kříže. Uchovává cenné štuky Piervittoriho a deskový obraz Eusebia di San Giorgio z 16. století.

Paciano

Obec, jejíž název je odvozen od jména rodiny Pacei z Cortony, se rozkládá na úbočí hory Monte Petrarvella (391 m n.m.), kde ve starověku existoval chrám zasvěcený bohu Janovi. Městečko si dodnes zachovalo středověký ráz, jak o tom svědčí radnice a městské brány Rastrella a Fiorentina ze 14. století a věž Torre d'Orlando.

V kostele San Giuseppe lze obdivovat starý praporec s obrazem Milosrdné Madony z dílny Bonfigliho. V městské pinakotéce se nacházejí dva deskové obrazy z 15. století a freska z dílny Francesca di Castel della Pieve, který byl pravděpodobně žákem Peruginovým. Nedaleký kostel San Carlo má velmi hezký portál ze 17. století.

Kolem Paciana se rozkládá přírodní rezervace Monte Pausillo. Z pahorků v okolí městečka lze přehlédnout tři okolní jezera - Lago Trasimeno, Lago di Chiusi a Lago di Montepulciano.

Panicale

Městečko se nachází na nejkrásnější přírodní terase Umbrie (431 m n.m.), z níž je překrásný rozhled na Trasimenské jezero a na druhé straně do údolí řeky Nestore. Poprvé je obec připomínána k roku 907 jako důležitá pevnost. Byla mnohokrát zničena a znovu obnovena, v roce 1070 získala autonomii. V roce 1386 dostalo město znak s orlicí, v roce 1416 si je podrobil Braccio da Montone a po jeho smrti papež Martin V.

Z této doby pochází komplex San Sebastiano, kde se nalézá Peruginovo "Umučení sv. Šebestiána" z roku 1505 a "Korunování Panny Marie", dílo z Peruginovy školy. V 15. století vznikla také krásná kašna na Piazza Grande, zatímco mramorem obložená budova radnice je o století starší. Zajímavý je i kolegiátní kostel ze 17. století s dvěma kamennými portály.

Nedaleko od městečka se nachází poutní kostel Madonna di Mongiovino, s jehož stavbou započal Rocco di Tommaso v roce 1513.

Magione

Rodiště františkána Giovanniho di Pian di Carpine, který byl papežem Innocencem IV. vyslán do Asie, aby tam šířil křesťanství. Vrátil se až roku 1248 a o své misii sepsal knihu "Historia Mongolorum", která jako nejstarší evropský popis mongolské říše sloužila i dalším cestovatelům včetně Marca Pola.

Město (299 m n.m.) se rozvíjelo kolem opevněného hospicu maltézských rytířů, který byl na počátku 14. století přeměněn v hrad a v roce 1420 přestavěn architektem Fieravantem Fieravantim z Boloně.

K obci patří i malebné vesničky S. Feliciano, Agello, Monte del Lago (rodiště Guida Pompiliho, který v 19. století zachránil Trasimenské jezero před absurdním projektem vysušení) a Monte Colognola, v jejímž farním kostele se nachází zajímavé "Zvěstování" na majolikových deskách z r. 1584 a freska od Gerarda Dottoriho z 20. století.

Passignano sul Trasimeno

Známé turistické centrum etrusko-římského původu leží na severním břehu Trasimenského jezera. Jeho název pochází od Passum Jani (Janův průsmyk). Antické městské jádro je dosud skryto mezi hradbami a má dnes středověký ráz.

Kostel sv. Víta leží 4 km od centra. Nalezneme zde krásný zvon z 13. století a deskový obraz pocházející ze školy Fiorenza di Lorenzo.

K Passignanu patří i Castel Rigone (663 m n.m.), který byl založen v roce 543 gótským vojevůdcem Rigonem. V obci se nachází zbytky hradu z konce 13. století a renesanční kostel Madonna dei Miracoli. Je odsud překrásný pohled na jezero. Začíná zde i turistická stezka vedoucí na Monte Castiglione, nejvyšší bod v okolí Trasimenského jezera (802 m n.m.).

Tuoro sul Trasimeno

Obec vznikla ve středověku na místě jedné z největších a nejslavnějších bitev starověku. V roce 217 př. Kr. zde 16 000 římských vojáků ztratilo život v boji s Kartaginci vedenými Hanibalem. Od roku 1996 slouží návštěvníkům muzeum, které poskytuje možnost seznámit se s různými teoriemi o průběhu bitvy.

Městečko, které si zachovalo malebný rybářský ráz, bylo založeno v 15. století a je rodištěm básníka Mattea dell'Isola. V jeho horní části leží románský kostelík S. Salvatore a vila Guglielmi, která byla v 19. století postavena na místě observantského kláštera z roku 1328.

Nedaleko se nachází zřícenina hradu na Monte Gualandro (442 m n.m.)

Isola Maggiore, druhý největší ze tří ostrovů v Trasimenském jezeře, je rovněž dosažitelný z Tuora. Je spojen se jménem sv. Františka z Assisi, který zde podle legendy přistál za bouřlivé noci roku 1211.

Citta delle Pieve

V etruské době byla tato oblast kontrolována významným městem Chiusi. Dnešní městečko (509 m n.m.) vzniklo v raném středověku jako Castrum Plebis kolem kostela zasvěceného sv. Gervasiovi a Protasiovi. Z roku 1326 pochází hrad, který postavili obyvatelé Perugie, kteří po vítězství nad císařem Fridrichem II. roku 1250 vnutili městu svoji nadvládu. Tato nadvláda skončila v roce 1529, kdy se za papeže Klementa VII. de Medici stala oblast součástí Církevního státu. Ve 13. a 14. století vznikla většina nejdůležitějších budov ve městě. Materiálem pro jejich stavbu byly cihly, jejichž výrobou město ve středověku proslulo.

Ve městě najdeme významná díla Pietra Vannucciho zvaného Perugino - Klanění tří králů (1504) a Křest Kristův (1510), dále díla Domenica Alfaniho, Antonia Circignaniho zvaného Pomarancio a Salvia Saviniho.

zpět na začátek stránky