Stručný přehled dějin Říma
Řím a výtvarné umění
Antické památky Říma
Římské kostely a katakomby
Římská náměstí
Jaké počasí je dnes v Římě?

Řím

Řím (Roma), hlavní město Italské republiky (Repubblica Italiana), je sídlem italské vlády a parlamentu a řady dalších politických i hospodářských institucí. Zároveň je i střediskem oblasti Lazio (lat. Latium). Uvnitř jeho teritoria se nachází suverénní Vatikánský stát (Stato della Citta del Vaticano), sídlo papeže, hlavy římskokatolické církve.

Řím má kolem tří miliónů obyvatel a rozkládá se na ploše asi 1500 km² po obou březích řeky Tiberu (Tevere), asi 25 km od moře. Město vzniklo na sedmi pahorcích dosahujících maximální výšky asi 80 m n. m. Leží ve zvlněné rovině Campagna di Roma, lemované na jihovýchodě vulkanickými Colli Albani (949 m) a na severozápadě Monti Sabatini (612 m). Řeka Tiber je druhou nejdelší italskou řekou, její tok dosahuje délky asi 380 km.

Vznik Říma

Pověst...

Aeneův syn Askanius, zvaný též Iulus (od něj odvozoval svůj původ rod Iuliů, z nějž pocházel Caesar), založil pak město nové, Alba Longu, přímého předchůdce Říma. Dvanáctým nástupcem Askania byl král Prokas, který měl dva syny, staršího Numitora a mladšího Amulia. Amulius po smrti svého otce sesadil s trůnu svého staršího bratra Numitora, dal popravit jeho syny a dceru Rheu Silvii přinutil stát se kněžkou bohyně Vesty. Rhea Silvia však podlehla, ač jako kněžka slíbila věčné panenství, bohu války Martovi a porodila mu dvojčata Romula a Rema.

Jakmile se Amulius dozvěděl o narození případných uchazečů o trůn, dal je v koši vhodit do Tibery. Koš se ale zachytil u břehu a plačící chlapce odnesla a odkojila vlčice žijící na Palatinském pahorku. Našel je však Amuliův pastýř Faustulus a vychoval je spolu se svými dvanácti syny. Při potyčce s Numitorovými pastýři na Aventinu byli oba bratři zajati a předvedeni před svého děda. Numitor v nich poznal své vnuky, poslal je do Alba Longy, kde Romulus a Remus spolu se svou družinou Amulia zabili a předali vládu Numitorovi. Bratři nechtěli čekat, až jim jejich děd uvolní trůn, a rozhodli se založit na Palatinu město nové.

Vzali pluh a vyorali kolem příštího města brázdu. Uprostřed města vykopali čtvercovou jámu a vložili do ní obětiny a pluh. Každý z bratrů toužil, aby nové město neslo právě jeho jméno. Rozhodli se tedy vyčkat znamení z letu ptáků. Remus spatřil jako první šest supů a dožadoval se vítězství. Ještě dříve než mohli věštci výrok vynést, uviděl Romulus supů dvanáct. Mezi bratry vznikla hádka, v níž byl Remus zabit. Podle jiného podání zahynul Remus až později, když přeskočil Romulovy hradby, aby ho urazil. Ať už tomu bylo jakkoli, nové město dostalo jméno Romulovo - ROMA.

Takto zachycuje pověst o založení Říma Aeneis, římský epos Publia Vergilia Marona (70-19 př.Kr.) a úvodní kniha římských dějin Od založení města (Ab urbe condita) Tita Livia (59 př.Kr.-17 po Kr.).

... a skutečnost

Oblast kolem Říma, Latium, byla obydlena kmeny Latinů, Aequů, Herniků, Volsků a dalších. Nejvýznamnějším z nich byl kmen Latinů, který navazoval na starší osídlení kultur terramarské a villanovské. Jejich nejstarší osady vznikly na pahorcích nad Tiberou - Palatinu, Esquilinu, Quirinálu a Viminálu. Obyvatelé těchto vesnic se věnovali zemědělství a chovu dobytka. Podle některých názorů se tyto osady spojily v město už v 8. stol. př. Kr., tedy před ovládnutím Říma Etrusky, podle jiných vznikl Řím teprve v době etruské nadvlády asi v 6. stol. př. Kr. Nepopiratelné je, že teprve Etruskové odvodnili mohutnou stokou (cloaca maxima) bažiny mezi jednotlivými pahorky, na Kapitolu zahájili stavbu chrámu tzv. kapitolské trojice - Jova, Junony a Minervy. Ostatně i samotná pověst o Aeneovi se do Říma dostala pravděpodobně prostřednictvím Etrusků.

Stručný přehled dějin Říma

Ve 4. a na poč. 3. století př. Kr. museli Římané několikrát odrážet útoky Keltů a bojovat s horskými Samnity a dalšími sousedy. Nakonec dobyli i jihoitalskou řeckou kolonii Tarent a po třech punských válkách (264-241, 218-201, 149-146) se zmocnili západního Středomoří. Do roku 146 ovládli zároveň Makedonii a Řecko, roku 133 získali Malou Asii, roku 64 připojil Pompeius Sýrii a Palestinu, v 50. letech Caesar Galii a v roce 30 se Octavianus zmocnil Egypta.

Octavianus se stal principem a zahájil řadu římských císařů iuliovsko-claudiovské dynastie. Za jeho nástupců (Tiberius 14-37, Caligula 37-41, Claudius 41-54, Nero 54-68) se čím dál více prosazovala osobní vůle císařů. Z bojů o následnictví po Neronově smrti vyšel vítězně Vespasianus (69-79), zakladatel flaviovské dynastie. Přechodná konsolidace za jeho syna Tita (79-81) vyústila v krutý režim Domitianův (81-96). Císař Nerva (96-98) zahájil řadu tzv. adoptivních císařů. Za Traiana (98-117) dosáhla římská říše svého největšího rozsahu, jeho nástupce a adoptivní syn Hadrianus (117-138) proslul jako budovatel opevněné vojenské hranice říše (limes romanus). Na Hadriána navázali císaři antoninovské dynastie - Antoninus Pius (138-161), filozof a spisovatel Marcus Aurelius (161-180), který vedl války proti Germánům v Podunají (jeho vojska se dostala až na Slovensko a zanechala tu známý nápis na trenčínské skále z r. 179) a Commodus (180-192). Hrozící vnitřní úpadek se pokusil odvrátit Septimius Severus (193-211). Po smrti Severa Alexandra r. 235 nastalo za tzv. vojenských císařů období hlubokého rozvratu, který byl zastaven až Diokletianem (284-305). Zavedením dvojice císařů byla říše prakticky rozdělena na západní a východní část. Tím, že vládce západní části nesídlil v Římě, ale v Miláně, začalo město Řím ztrácet svoji politickou váhu. Pronásledování křesťanů končí za Konstantina Velikého r. 313 ediktem milánským - oficiální povolení křesťanského kultu a později vyhlášení křesťanství za státní náboženství na druhé straně posílilo postavení Říma jakožto sídla papeže. Kolem r. 375 vpadají do Evropy Hunové a pod jejich tlakem se na západ valí i Gótové a jiné germánské kmeny. Řím je roku 410 zpustošen Alarichovými Vizigóty, roku 455 Vandaly. V roce 476 sesazují germánští žoldnéři posledního západořímského císaře Romula Augustula a na trůn je dosazen jejich vůdce Odoaker.

Do začátku 4. století byly dějiny Říma spjaty s dějinami římské říše, v následující době ustupuje jeho role poněkud do pozadí. Sídlí tu sice papež, ovšem první trvalejší germánský stát na italské půdě (Theodorichovo království Ostrogótů) má své sídlo v Ravenně. Část Itálie s Ravennou a Římem ovládl po Theodorichově smrti byzantský císař Iustinianus (527-565), po roce 568 vpadli do Itálie Langobardi (jejich jménem je nazvána severoitalská Lombardie) a vytvořili vlastní stát se sídlem v Pavii. V polovině 8. století se dostali do konfliktu s papežem a pod tlakem franského krále Pipina III. Krátkého byli nuceni uznat papežův nárok na město Řím s okolím - zde je možno spatřovat počátky Církevního státu. V roce 774 porazil Langobardy Karel Veliký (768-814) a rozdělil se s papežem o jejich území. V roce 800 byl Karel v Římě korunován Lvem III. na císaře - tím byly položeny základy pro budoucí vztahy mezi církevní a světskou mocí. V roce 962 byl v Římě korunován Ota I. na císaře Svaté říše římské, přičemž rozpory mezi císaři a papeži (boj o investituru) vrcholí na přelomu 11. a 12. století (kajícná pouť Jindřicha IV. do Canossy - 1077, konkordát wormský - 1122). Území papeže je v této době omezeno na Řím a okolí. Sicílii a jižní Itálii ovládají Normani a na severu se vytvářejí samostatné městské komuny jako Milán, Janov, Pisa, Benátky, Florencie apod. K dalšímu úpadku Říma dochází na počátku 14. století v souvislosti s přesídlením Klimenta V. roku 1309 do Avignonu. Papežové se sice do Říma vracejí roku 1377, ale po období schizmatu se jejich moc upevňuje až v polovině 15. století.

Papežský stát s centrem v Římě se postupně rozšiřuje směrem k severovýchodu a zahrnuje Umbrii s Orvietem, Spoletem a Perugií a Romagnu s Bolognou a Ravennou. Počátek 16. století přináší vzrůst papežské autority, především za Alexandra VI. z rodu Borgiů. Jeho nelegitimní syn Cesare Borgia se pokouší kolem roku 1500 vytvořit ve střední Itálii silný absolutistický stát s centrem v Římě, ovšem jeho záměry naráží na odpor Julia II., který zabezpečuje hranice Církevního státu na severu a včleňuje do něj i Parmu. Od 16. století se v Itálii stále více prosazují Habsburkové, nejprve španělští, později rakouští. V roce 1527 vyplenili Řím vojáci Karla V. (tzv. sacco di Roma). Ke konci 18. století vstupuje do Itálie Napoleon, roku 1798 je Itálie obsazena Francouzi, teprve po roce 1815 se Řím vrací do rukou papeže. Za revoluce v roce 1849 je v Římě vyhlášena republika (Garibaldi, Mazzini), je však vyvrácena francouzskou intervencí a papež se ujímá znovu moci v okleštěném Církevním státě.

Porážky Rakušanů vedly na počátku 60. let 19. století ke vzniku jednotného Italského království (1861) s Viktorem Emanuelem II. v čele a Turínem jako hlavním městem. Na základě plebiscitu (1870) se obyvatelé Říma připojili k Italskému království a Řím se stal jeho hlavním městem. Papež se odstěhoval do vatikánského paláce a stal se "dobrovolným vězněm". Rozpory mezi papežem a italským státem byly vyřešeny teprve 11.2. 1929 podepsáním tzv. lateránských dohod. V roce 1915 se Itálie zapojila do I. světové války na straně Dohody, hospodářské oslabení a všeobecná nespokojenost se odrazily v tom, že Benito Mussolini si v říjnu 1922 "pochodem na Řím" vynutil křeslo ministerského předsedy a po nástupu Hitlera k moci (1933) se orientoval na spojenectví s Německem (Osa Berlín-Řím). Do druhé světové války vstupuje Itálie roku 1940, po četných porážkách je Mussolini svržen a Itálie podepisuje příměří (1943). Po válce král abdikuje (1946) a Řím se stává hlavním městem Italské republiky.

Řím a výtvarné umění

Ústřední místností římského domu je pravoúhlé atrium se světlíkem ve stropě a s nádrží na dešťovou vodu (impluvium); do atria ústily další obytné místnosti. Často se připojuje zahrada obklopená sloupovou síní (peristyl). V době císařské se množí stavby venkovských sídel a zejména císařských vil a paláců (Flaviovský palác na Palatinu, Neronův Zlatý palác na Esquilinu). Vedle republikánských fór vznikají později fóra různých císařů (Augustus, Traianus, Nerva, Vespasianus). Mnozí na památku svých vítězství staví triumfální oblouky (Titus, Septimius Severus, Konstantin Veliký) a vítězné sloupy (Traianus, Marcus Aurelius) s bohatou reliéfní výzdobou. Zemřelí jsou pochováváni do rodinných hrobek (některé jsou při Via Appia), stejného typu (tj. válcovitého tvaru) je i mauzoleum Augustovo a Hadriánovo (dnešní Andělský hrad). Mezi veřejnými budovami vynikají tržnice - baziliky (např. Basilica Aemilia na římském fóru nebo pozdější a rozlehlejší Maxentiova tamtéž), lázně neboli thermy (Caracallovy, Diokletianovy), amfiteátry (Colosseum), divadla řeckého typu (Marcellovo), závodiště (Circus Maximus), vodovody a kanalizace (Cloaca Maxima - ještě etruského původu), mosty a silnice (Via Appia). Z proslulých sochařských děl se zmiňme o Augustovi z Primaporty (Vatikánská muzea), jezdecké soše Marca Aurelia (Piazza del Campidoglio) a dalších vynikajících kopiích řeckých originálů (Vatikánská muzea). Po požárech Říma ve 2. polovině 1. století (64 a 84 po Kr.) bylo město přestavěno, ve 2. století mělo asi milión obyvatel. Ve 3. století nechal císař Aurelianus vybudovat kolem Říma mohutné hradby (tzv. aureliánské) - částečně se zachovaly. Byly původně 8 m, později až 17 m vysoké, 4 m silné a 19 km dlouhé, měly 15 bran a řadu věží.

Ráz města ovlivňuje stále více křesťanství. Nejstarší projevy křesťanského umění nalezneme v katakombách z 2.-5. století po Kr. (např. katakomby sv. Kalixta). Ve 4. a 5. století vznikají první křesťanské baziliky o pravoúhlém půdorysu s půlkruhovou apsidou, žádná z nich se však nedochovala v původní podobě (S. Giovanni in Laterano, S. Pietro, S. Paolo fuori le Mura, S. Maria Maggiore). Vpády Gótů a Langobardů přinesly v raném středověku opakovaný úpadek města, další kulturní rozkvět přichází až na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Od konce 10. století se ze severu šíří raná románská architektura (S. Clemente, S. Maria in Trastevere), z jihu naopak proniká normansko-sicilská varianta románského slohu (sochařská výzdoba S. Giovanni in Laterano). Za pobytu papežů v Avignonu (1309-77) umělecká tvorba upadá (gotika není v Římě příliš zastoupena), k novému rozmachu dochází koncem 15. století. Raná renesance je sice hlavně záležitostí Florencie, vrcholná renesance se však již v Římě projevuje celou plejádou umělců, jako byl Raffaelo Sanzio(1481-1520; po několik řídil výstavbu svatopetrské baziliky, vytvořil slavné fresky ve Vatikánských muzeích), architekt, malíř, sochař a básník Michelangelo Buonarroti (1475-1564; podílel se na stavbě kupole chrámu sv. Petra, vytvořil slavnou Pietu a Mojžíše, freskovou výzdobu v Sixtinské kapli), architekt D. Bramante (1444-1514; autor základní koncepce chrámu sv. Petra) a další. Stejně vysokou úroveň si udržuje římské výtvarné umění i v období baroka, kdy dostává centrum města svoji současnou podobu. Hlavními představiteli barokní architektury a skulptury byli G.L. Bernini (1598-1680; autor monumentální kolonády na náměstí sv. Petra, řady fontána soch) a jeho konkurent F. Borromini (1589-1667, S. Agnese in Agone). Vrchol barokního malířství představují díla Caravaggia (1573-1610, vatikánská Pinakotéka), mistra šerosvitu, a G. Reniho (1572-1642; fresky v S. Maria Maggiore). V období rokoka v Římě tvořili E. de Sanctis (1693-1740, Španělské schody) a N. Salvi (1687-1751; Fontana di Trevi).

Antické památky Říma

Karel Čapek, Italské listy
 

Koloseum	Neronův Kolos	Konstantinův oblouk
Císařská fóra	Forum Romanum	Palatin
Circus Maximus	Chrámy na Foru Boariu	Marcellovo divadlo
Isola Tiberina	Hadriánovo mauzoleum	Pantheon
Ara Pacis Augustae	Cestiova pyramida

Koloseum (Amphiteatrum Flavium)

V úžlabině mezi pahorky Esquilinem, Palatinem a Caeliem nechal císař Nero (54-68 po Kr.) zřídit umělé jezero. V letech 72-80 tu dali císaři Vespasianus a Titus z rodu Flaviovců vystavět amfiteátr, který měl sloužit pro gladiátorské hry. Při slavnostním zahájení jeho provozu v r. 80 bylo při sto dní trvajících hrách zabito 5000 šelem a 1000 gladiátorů. Největší stavba antického Říma má půdorys elipsy. Je 188 metrů dlouhá, 156 metrů široká a 48,5 metrů vysoká, obvod měří 527 metrů.

Název - Koloseum - není odvozen od kolosálních rozměrů stavby (vešlo se sem 40 až 50 tisíc diváků), ale od Kolosu - obrovské Neronovy sochy, která stávala poblíž a zobrazovala císaře jako boha Hélia. Cirk byl původně obložen mramorem a výklenky (80 ve třech ze čtyř poschodí) zdobily sochy císařů, bohů a hrdinů. Pod vlastní arénou (85 x 55 m) se nacházely podzemní chodby, šatny gladiátorů, klece pro zvířata a vodovod. Vedly odtud dvě brány - brána života, kterou vycházeli vítězní gladiátoři k vodní nádrži nedaleko Konstantinova oblouku (Meta sudans - „cíl potících se"), druhá brána sloužila jednak pro příchod gladiátorů a šelem, jednak k vynášení mrtvol do hromadných hrobů. Před slunečním žárem chránila diváky ohromná plachta.

V Koloseu přišlo o život asi 400 000 lidí, mezi nimi řada křesťanů. Poslední obětí byl údajně poustevník Telemachos, který se vrhl do arény mezi gladiátory a obrátil se na císaře Honoria (395-423) slovy: „Ustaň v tom vraždění!" Telemachos byl sice rozlíceným davem ubit, císař však r. 404 další hry zakázal.

Po silných zemětřeseních ve 13. a 14. století, která způsobila zřícení velké části vnějších arkád, sloužilo Koloseum jako zdroj levného stavebního kamene a hrozilo jeho zničení. Teprve v 18.století papež Benedikt XIV. zasvětil Koloseum památce křesťanských mučedníků a zakázal jeho další demolici.

Neronův Kolos

Byl postaven senátem pro císaře Konstantina na památku jeho vítězství nad Maxentiem na Milvijském mostě r. 312 po Kr. Některé jeho části pocházejí ze starší doby (reliéfy znázorňující události z doby Trajána, Hadriána a Marca Aurelia).

Císařská fóra

Za památníkem Viktora Emanuela II. se nalézá Caesarovo fórum se sloupovou síní a vysokými základy chrámu Venuše Genetrix, mytické matky rodu Iuliů, který byl dokončen až v r. 113 a zachovaly se z něho tři sloupy.

Na protější straně směrem severním se rozkládalo Trajánovo fórum, vybudované v l. 107-118 po Kr., největší a nejhonosnější z císařských fór (118 x 89 m). Největší budovou fóra byla dnes částečně odkrytá Basilica Ulpia. Uprostřed náměstí stojí 42 m vysoký Trajánův sloup, v jehož podstavci byla uložena zlatá urna s císařovým popelem. Sloup se skládá z 18 mramorových bloků, uvnitř sloupu vede točité schodiště na vrchol, kde stávala Trajánova pozlacená socha, v roce 1587 nahrazená sochou sv. Petra. Sloup je zdoben spirálovým reliéfem s více než 2000 postav, který zobrazuje císařovo vítězné tažení proti Dákům (101-103, 107-108). Na severní straně Trajánova fóra je Trajánova tržnice, 60 m dlouhý dvoupatrový cihlový půlkruh. Jihovýchodně od Trajánova fóra najdeme Augustovo fórum s chrámem Marta Mstitele (Mars Ultor), který Augustus zasvětil Martovi po bitvě u Filipp (42 př.Kr.), v níž porazil Caesarovy vrahy Bruta a Cassia.

Dále na jihovýchod leží Nervovo fórum, z něhož se zachovaly dva korintské sloupy - pozůstatky Minervina chrámu. S ním sousedilo (neodkryté) Vespasiánovo fórum, k němuž patřil chrám Míru, postavený po zničení Jeruzaléma r. 70 po Kr.

Forum Romanum

Bažinatá oblast mezi Kapitolem, Palatinem, Esquilinem a Quirinalem byla v 6. stol. př. Kr. odvodněna antickou stokou Cloaca Maxima. Forum Romanum se v době republiky stalo centrem náboženského, politického a obchodního života. Od 2. stol. př. Kr. zde vznikaly nejrůznější sakrální i profánní stavby. V době Caesarově a v rané době císařské vzrůstal počet chrámů a pomníků a obchodní život byl z této oblasti vytlačen. Při velkém požáru roku 283 po Kr. Forum Romanum vyhořelo, císař Dioklecián (284-305 po Kr.) však nechal většinu staveb obnovit. Po zániku Západořímské říše ztratilo Forum Romanum svůj význam, některé budovy zpustly, jiné byly přeměněny v křesťanské kostely. V 19. a 20. století zde byly prováděny systematické vykopávky, takže dnes můžeme vidět alespoň část z původní krásy Fora Romana.

Vpravo od vstupu z Via dei Fori Imperiali se nachází Basilica Aemilia, která byla založena r. 179 př. Kr. cenzory M. Aemiliem Lepidem a M. Fulviem Nobiliorem a obnovena r. 14 př. Kr. císařem Augustem. Šlo o dvoupatrovou stavbu o délce 100 metrů, z níž se do dnešní doby zachovaly pouze základy, části zdí a sloupy.

Vedle baziliky se nalézá budova Kurie, která pochází z doby třetího římského krále Tulla Hostilia (zbytky zdiva ze 6. stol. př. Kr.). Zasedal zde římský senát. Najdeme tu „Anaglypha Traiani" - dvě mramorové desky, které tvořily boční přepážky řečnické tribuny (rostry). Jsou zdobeny reliéfy zvířat obětovaných bohu války Martovi a reliéfy zobrazujícími dobročinné skutky císaře Trajána. Kurie byla r. 638 přestavěna papežem Honoriem na kostel sv. Hadriána, v letech 1931-37 byla stavbě vrácena její antická podoba. Bronzové dveře Kurie tvoří dnes střední portál baziliky sv. Jana v Lateránu. Mezi Kurií a rostrou je malé prostranství (Comitium), kde se shromažďoval římský lid a naslouchal projevům politiků.

Před Kurií označuje černý mramorový kvádr (Lapis Niger) údajný hrob Romula (nebo Tulla Hostilia?). Je na něm jeden z nejstarších dochovaných latinských nápisů (6.stol.př.Kr.), z nějž lze rozluštit jediné slovo „rex".

Směrem ke Kapitolu se nachází triumfální oblouk Septimia Severa, který byl postaven jeho syny Caracallou a Getou v r. 203 po Kr. Většina reliéfů zobrazuje scény z císařova tažení proti Parthům, Arabům a Asyřanům. Vedle oblouku stával na malé plošině Umbilicus Urbis („pupek města"), který symbolizoval Řím jako střed světa. Od něj a od nedalekého Zlatého milníku (Miliarium Aureum) byly měřeny vzdálenosti hlavních měst provincií. Protínaly se zde všechny konzulární silnice (Via Appia, Via Aurelia).

Na malé vyvýšenině stávala řečnická tribuna (rostra). Na sloupech, které před ní postavili Římané v r. 260 př. Kr., byly připevněny bronzové zobce ukořistěných kartaginských lodí („rostry"). Tribuna byla zdobena sochami Sully, Maria, Pompeia, Augusta a dalších významných politiků.

Západním směrem od rostry je Saturnův chrám. Byl postaven r. 498 př. Kr., současné zbytky pocházejí podle dochovaných nápisů ze 4. stol. př. Kr. V chrámu byla uložena státní pokladna - aerarium. Vítězní vojevůdci zde odevzdávali Saturnovým kněžím válečnou kořist.

Basilica Iulia o rozměrech 101x49 metrů byla postavena v letech 54-44 př. Kr. na příkaz G. Iulia Caesara. Sloužila k soudním účelům. Z její střechy rozhazoval císař Caligula peníze mezi lid. Podél baziliky probíhá posvátná cesta - Via Sacra, která protíná celé fórum až k Titovu oblouku. Procházela jí posvátná procesí.

Mezi oběma bazilikami je vlastní Forum, prostranství o rozměrech 50x120 metrů. V jeho severní části se nachází 14 metrů vysoký sloup císaře Foky z r. 608 - byl postaven jako výraz vděčnosti za to, že císař dovolil papeži Bonifáci IV. přeměnit Pantheon v křesťanský chrám. Na vrcholu sloupu stála pozlacená socha císaře.

Nedaleko do sloupu bývalo Curtiovo jezírko (Lacus Curtius). Podle pověsti se r. 362 př. Kr. v těchto místech otevřela propast, v níž sídlil drak. Věštba říkala, že propast se zacelí jen tehdy, když Řím obětuje drakovi to nejcennější, co má. Mladý patricij Marcus Curtius si věštbu vyložil tak, že Římané musí obětovat životy nejurozenějších mladíků. Vrhl se na koni v plné zbroji do propasti a ta se nad ním zavřela.

Naproti Juliově bazilice se zachovaly tři sloupy a část architrávu jednoho z nejstarších římských chrámů, chrámu Dioskurů (=synů Diových - Kastora a Polluxe), kteří podle pověsti pomáhali Římanům r. 496 př. Kr. v bitvě u jezera Regillus proti Etruskům. Chrám pochází z 5. století př. Kr. (484?), později byl opravován. Západně od chrámu se nalézá 6 metrů hluboká vodní nádrž (Lacus Iuturnae), v níž prý nymfa Juturna napojila po bitvě koně Dioskurů.

Chrám Božského Augusta vznikl asi v 1. stol. př. Kr. jako přijímací budova císařské rezidence (?) na Palatinu. V jižní části chrámu byl v 5.-6. stol. po Kr. postaven první křesťanský kostel na fóru - S. Maria Antiqua.

Naproti kostelu se zachovaly základy atria chrámu bohyně Vesty a na ně navazující chrám. Vznikl patrně za vlády druhého římského krále Numy Pompilia (6.stol.př.Kr.). K poslední z řady přestaveb došlo kolem roku 191 př.Kr. péčí Julie Domny, manželky císaře Septimia Severa. V roce 1931 byl chrám rekonstruován do původní podoby, která měla připomínat dřevěnou chatrč, nejstarší obydlí zakladatelů Říma. Střecha byla otevřená, neboť uvnitř chrámu hořel posvátný oheň, o nějž pečovaly kněžky - Vestálky (virgines Vestales). Vestálky připravovaly pokrmy pro rituální obřady. Pokud věčný oheň hořel, byl Řím pod ochranou bohyně. Vyhasnutí ohně bylo považováno za předzvěst národního neštěstí. V chrámu byly uchovávány nejrůznější předměty (sacra pignora), symboly velikosti a věčnosti Říma. Nejdůležitější bylo palladium, obraz Minervy, který byl podle pověsti zachráněn při požáru Tróje Diomédem.

Vestálky bydlely v přilehlém domě, v jehož interiéru ještě dnes rozpoznáme nádrže pro rituální omývání, ohniště, mlýn, termy, kuchyni, triclinium (jídelnu) a malé lararium (chrámek zasvěcený domácím bůžkům - larům). Nádvoří bylo obklopeno dvouposchoďovým sloupořadím, přičemž sloupy přízemí byly z bílého zeleně žilkovaného mramoru, zatímco pro sloupy v patře byl použit červený mramor. Z obou pater vedly dveře do obydlí šesti kněžek. Ty se stávaly novickami ve věku šesti až deseti let a byly zavázány k třicetileté službě a zachování panenství. Adeptky byly vybírány losem nejvyšším knězem z dvaceti navržených patricijských (později i plebejských) dcer. Vestálky požívaly v Římě nejvyšších poct. I sami konzulové jim museli dávat přednost, jako nejvyšší úřednice byly doprovázeny liktory. Jejich posvátný vliv byl tak velký, že odsouzenec na smrt, který jim zkřížil cestu, byl osvobozen. Vestálka, která dopustila uhasnutí posvátného ohně nebo porušila slib panenství, byla zaživa pohřbena. Naopak na památku té, která se vyznamenala cudností nebo horlivostí při vykonávání posvátných obřadů, byla postavena socha a získala titul "Vestalis Maxima". Známe jména některých takových vestálek, jako byla např. Flavia Publica.

Vedle se nachází základové zdi královského hradu - Regia. Byl postaven Numou Pompiliem v 6.stol. př. Kr. a v době republiky byl sídlem nejvyššího kněze (Pontifex Maximus). Caesarův chrám byl postaven roku 29 př. Kr. na místě, kde bylo spáleno r. 44 př. Kr. Caesarovo tělo.

Chrám Antonina Pia a Faustiny nechal postavit Antoninus Pius (138-161) na památku své zemřelé ženy Faustiny r. 141 př. Kr. Na architrávu 6 sloupů se zachoval nápis DIVAE FAUSTINAE EX S(ENATUS) C(ONSULTO). Po smrti císaře byl nápis rozšířen o slova DIVO ANTONIO. Chrám byl v 11. stol přeměněn na křesťanský kostel sv. Vavřince v Mirandě (S. Lorenzo in Miranda).

Romulův chrám pochází patrně ze 4. stol. po Kr. Předpokládá se, že jde o stavbu, kterou založil Maxentius (306 - 312) na památku svého zemřelého syna Romula. Pozoruhodná je bronzová antická brána s dosud funkčním zámkem.

Podél Maxentiovy baziliky (je nazývána též Konstantinovou, neboť ji Konstantin po porážce svého soka Maxentia na Milvijském mostě r. 312 nechal přestavět) dojdeme ke kostelu sv. Františky Římské, který stojí na místě původního chrámu Venuše a Romy. Se stavbou mohutného chrámu (zastřešená plocha 53x110 m) bylo započato na Hadriánův pokyn r. 121 po Kr. Do dnešní doby se zachoval oltář bohyně Romy, obrácený směrem ke Kapitolu, na opačné straně se nacházející apsida s oltářem Venušiným byla zničena. V roce 1935 byly při částečné rekonstrukci znovu postaveny zachované korintské sloupy.

Posvátnou cestu uzavírá Titův oblouk. Byl postaven patrně r. 81 po Kr. na památku Titova vítězství nad Židy v Jeruzalémě r. 70 po Kr. Na reliéfech vidíme nejcennější trofeje z židovské války - sedmiramenný svícen, hodovní stoly a posvátné pozouny. Na válečném voze jede císař Titus a bohyně vítězství Victoria nad ním drží vavřínový věnec.

Palatin (Mons Palatinus)

Pod Farneskými zahradami, které zabírají nejvyšší severozápadní část Palatinu, se skrývají trosky Tiberiova paláce. Z teras na této straně je krásný výhled na Forum Romanum, Koloseum, Kapitol a Lateránské město až k Janiculu. Na druhé straně zahrad vedou schody dolů k cihlovým základům chrámu bohyně Kybelé (191 př. Kr.) a k domu Livie, který obývala Tiberiova matka a pozdější manželka císaře Augusta (nástěnné malby). Jižně od Farneských zahrad stál palác Flaviů z doby Domitiana, za něhož dosáhla výstavba Palatinu největšího rozvoje (okolo r. 92 po Kr.). V trůnním sále uděloval císař audience, v bazilice vynášel rozsudky, na druhé straně čtvercové zahrady byla velká jídelna. Na jižní straně jsou základy Augustova paláce a tzv. Stadium - zahrada ve tvaru závodní dráhy. Ze severovýchodního rohu Stadia vedou schody ke zřícenině paláce Septimia Severa a k Belvederu, plošině s výhledem na celý Circus Maximus, největší římské závodiště, které pojalo 185 tisíc diváků.

Circus Maximus

Na vyvýšené střední části arény stály obelisky, sloupy, sochy a dva malé chrámky. Dostihy se jezdily na sedm kol, diváci seděli na polstrovaných mramorových sedadlech, pro senátory byla vyhrazena čestná sedadla, císař sledoval dostihy ze zvláštní lóže.

Cirk zůstal v provozu přes církevní zákazy až do 6. století, poslední dostih zde uspořádal Totila r. 549. V té době byl však již cirk ve velmi špatném stavu, brzy nato začalo systematické plenění, mramor byl použit pro jiné stavby.

Chrámy na Foru Boariu

Ostrov byl už ve starověku chráněn vysokými zdmi a uměle zformován do podoby lodi. V jeho středu stál obelisk připomínající stěžeň. R. 291 př. Kr. zde byl založen Aesculapův chrám. V letech 62-46 př. Kr. byl ostrov spojen s oběma břehy dvěma mosty. Na levý břeh vedl Pons Fabricius, který se dodnes zachoval v téměř původní podobě, s pravým břehem spojoval ostrov Pons Cestius, který byl ovšem r. 356 zcela přestavěn.

Na místě původního Aesculapova templu nechal císař Otto III. vystavět pro svého přítele sv. Vojtěcha baziliku, dnes zasvěcenou sv. Bartoloměji. Je zde uchovávána část ramene sv. Vojtěcha a najdeme zde i nejstarší známé vyobrazení světce na nízkém okruží před schodištěm k hlavnímu oltáři.

Na ostrově je dále nemocnice Milosrdných bratří, která navazuje na antickou Aesculapovu tradici.

Hadriánovo mauzoleum

Podle vzoru Augusta, který si nechal postavit velkou hrobku na Martově poli, chtěl i Hadrián (117-138) zřídit pro sebe a své nástupce monumentální mauzoleum. Stavba vznikala od r. 130 po Kr. na pravém břehu Tibery. Vlastní hrobka měla kruhový půdorys o průměru 64 m a byla původně obklopena mohutným čtvercovým soklem obloženým mramorem. Horní část hrobky připomínala mohylu osázenou cypřiši a jinými rostlinami. Na samém vrcholku se vypínal pilíř ozdobený pozlaceným bronzovým čtyřspřežím boha Hélia. R. 139 byl Hadrián pohřben ve svém mauzoleu, jehož stavba ještě nebyla dokončena. Po něm zde byli pochováni kromě řady členů císařské rodiny téměř všichni císaři až po Caracallu (211-217).

Aby byl umožněn přístup k hrobce přímo z Martova pole, nechal Hadrián postavit most, pojmenovaný po bohu Héliovi. Do současnosti se zachovaly jen střední pilíře zabudované do dnešního Andělského mostu (Ponte Sant'Angelo), který r. 1669 Bernini opatřil 10 sochami andělů.

Od doby císaře Honoria (5.stol.) a pak především ve středověku bylo Hadriánovo mauzoleum postupně přestavováno v pevnost (Castel Sant'Angelo), která chránila západní část města a později sloužila jako předsunutá bašta Vatikánu, s nímž byla spojena krytou chodbou. Od začátku 16. století zde byla rezidence papežů, později kasárna a vězení. Dnes je zde umístěno muzeum, na vrcholu bronzová socha anděla s mečem z r. 1753. Stavba má své dnešní jméno podle legendy, že za morové epidemie r. 590 spatřil na jejím vrcholu papež Řehoř Veliký anděla s mečem, který věstil konec morové rány.

Pantheon

Dnešní podoba Pantheonu pochází z doby Hadriánovy, který jej dal r. 123- snad po požáru - přestavět. Z doby této přestavby pochází ohromná aula o stejném průměru a výšce (42,75 m) zakrytá polokulovitou klenbou, v jejímž středu je otvor o průměru 9 m. Kupole stejně jako strop předsíně byly pokryty bronzovými pozlacenými reliéfy. Ty nechal odstranit papež Urban VIII. a Bernini je použil pro ohromný baldachýn v svatopetrském dómu.

Šestnáct monolitických sloupů v předsíni je z egyptské žuly. V interiéru se nacházejí další velmi vzácné monolitické sloupy ze žlutého a tmavofialového mramoru.

Za svůj výborně uchovaný antický stav vděčí Pantheon papeži Bonifáci IV., který, poté co jej obdržel darem od byzantského císaře Foky, přeměnil pohanský chrám v křesťanský kostel zasvěcený Panně Marii a všem svatým mučedníkům (S. Maria ad Martyres).

Ara Pacis Augustae

Římské kostely a katakomby

Pětilodní bazilika, která patří k exteritoriím Vatikánu, je 120 metrů dlouhá, 60 metrů široká a 23 metrů vysoká. Byla postavena roku 324 po Kr. Konstantinem Velikým nad hrobem sv. Pavla, který se podle tradice stal stejně jako sv. Petr obětí neronského pronásledování. Před vybudováním současné baziliky sv. Petra byla největší sakrální stavbou křesťanského světa. Bazilika roku 1823 vyhořela a z původní stavby se zachovalo jen málo. Roku 1854 byla stavba obnovena podle původních plánů.

Do chrámu vstoupíme přes nádvoří s 150 sloupy, v jehož středu se nachází socha sv. Pavla. Hlavní bronzový portál je dílem A. Marainiho (1930-31). Jednotlivé lodě odděluje 80 žulových sloupů. Kostel má kazetový, částečně zlacený štukový strop a nádhernou mozaikovou výzdobu. Nad sloupy je možno spatřit medailóny s portréty všech papežů od Petra po Jana Pavla II. Krásné mozaiky jsou na vítězném oblouku (440-61, později restaurované), stejně jako v apsidě (zničenou mozaiku ze 13. století, která zobrazuje trůnícího Krista, nahradili v 19. století kopií). Nad hlavním oltářem se nachází gotický svatostánek z roku 1285, pod nímž jsou v mramorové rakvi ostatky sv. Pavla, vpravo svícen (okolo 1180). V pravé boční lodi jsou umístěny někdejší vstupní dveře z roku 1070, které byly při požáru poškozeny a později zrestaurovány.

Na jižní straně sousedí s bazilikou křížová chodba benediktinského kláštera. Vytvořili ji v letech 1204-1241 umělci z rodiny Vassalletti.
 

Po stopách apoštola Pavla

Původní stavbu nejstarší mariánské baziliky v Římě dokončil v roce 350 papež Julius I. V 9. století papež Řehoř IV. nechal vystavět kryptu pro ostatky papežů Calixta, Cornelia a Calepodia. Ve 12. století došlo k další přestavbě, při níž byla doplněna románská kampanila (zvonice) a na průčelí byly vytvořeny mozaiky s motivem moudrých a pošetilých panen. V interiéru uvidíme mozaiku P. Cavalliniho (kolem 1291) s námětem ze života Panny Marie a 20 antických sloupů rozdílného původu, které rozdělují prostor baziliky do tří lodí.

Pantheon

Pantheon nechal postavit r. 27 př. Kr. Marcus Vipsanius Agrippa, vojevůdce a přítel Augustův, jako chrám zasvěcený pohanským římským bohům. Svědčí o tom nápis na průčelí M. AGRIPPA. L. F. COS. TERTIVM. FECIT. Svoji současnou podobu má Pantheon z r. 123, kdy byl po požáru obnoven císařem Hadriánem. Chrám se zachoval do současnosti v téměř původní antické podobě díky tomu, že jej r. 609 papež Bonifác IV. přeměnil na křesťanskou baziliku S. Maria ad Martyres a zasvětil ji křesťanským mučedníkům, jejichž těla jsou pohřbena pod podlahou. Atrium Pantheonu je 33,4 m široké, 13 m hluboké a 12,5 m vysoké, podpírané 16 antickými sloupy. Bronzová vrata pocházejí z 2. století po Kr. Interiér má kruhový půdorys o průměru 43,4 m a stejnou výšku, přičemž polovina výšky připadá na kupoli, v jejímž středu je otvor o průměru 9 metrů. Kopule je zdobena kazetami, v nichž byly původně zasazeny bronzové pozlacené ornamenty, které byly strženy r. 1632 a použity na odlití bronzového baldachýnu v bazilice sv. Petra. Vnitřní prostor má 7 velkých a 7 malých výklenků, kde byly původně umístěny sochy pohanských bohů.

San Pietro in Vincoli

Pod bazilikou sv. Petra v řetězech byly objeveny v l. 1956 - 9 zbytky antických budov z doby římské republiky (2.stol. př.Kr.). Kostel byl postaven na přání císařovny Eudoxiány, manželky Valentiniána III. (425-455). Jsou zde uloženy řetězy, jimiž byl sv. Petr údajně spoután v jeruzalémském žaláři. Největší přestavba chrámu proběhla za papeže Sixta IV. (1471 - 84). Trojlodní bazilika je členěna dvaceti antickými sloupy s dórskými hlavicemi. V levém rohu je hrob německého humanisty Mikuláše Kusánského (1401-64). Nejznámější z památek kostela je Michelangelova socha Mojžíše, která je vlastně torzem velkolepého projektu náhrobku papeže Julia II. della Rovere.

Socha představuje Mojžíše poté, co sestoupil s deskami Desatera z hory Sinaj. Výraz Mojžíšova obličeje se při pohledu z různých stran mění. Díváme-li se zleva, vidíme nadšenou ("ozářenou") tvář muže, který právě hovořil s Hospodinem. Při čelním pohledu nabývá Mojžíšova tvář bolestných rysů a při pohledu zprava v ní lze spatřit dokonce hněv a zlobu - Mojžíš si uvědomuje, že lid odpadl od Hospodina a oddal se modloslužbě. Na hlavě má Mojžíš dva rohy. Michelangelo je vytesal zřejmě na podkladě nesprávného překladu Vulgáty. Překlad uvádí, že po rozhovoru s Bohem byla rohatá místo správného zářící (Ex 34,29nn.). Jiný výklad vychází z toho, že roh byl v Orientu symbolem síly a moci.

San Giovanni in Laterano

Je hodnostně nejvyšší kostel katolické církve a biskupský kostel papeže (nápis na průčelí SACROS. LATERAN. ECCLES. OMNIUM URBIS ET ORBIS ECCLESIARUM MATER ET CAPUT). Je zasvěcen sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi a je nazván podle římské rodiny Lateránů, na jejichž pozemku byla postavena ve 4. století císařem Konstantinem původní bazilika. Ta byla mnohokrát přestavována, barokní interiér získala při Borrominiho přestavbě v pol. 17. století, pozdně barokní průčelí je z první třetiny 18. století. Na jeho horní římse stojí 15 soch - uprostřed Kristus, po jeho stranách sv. Jan Křtitel a sv. Jan Evangelista. V atriu najdeme bronzový portál, který pochází z budovy Kurie na Foru Romanu, a antickou sochu Konstantina Velikého. Z interiéru upozorňujeme na sochy apoštolů ve výklencích pilířů, které vytvořili podle Berniniho návrhu jeho žáci, papežský oltář s relikvií stolu, na němž podle tradice sv. Petr sloužil za svého římského pobytu mši. Dále zaujme gotický baldachýn z r. 1367, v jehož horní části jsou uloženy lebky sv. Petra a sv. Pavla. Nalevo od oltáře je v boční lodi průchod do křížové chodby. Ve spojovací chodbě je pamětní deska, která připomíná, že v této bazilice byl 19.3.1729 svatořečen Jan Nepomucký.

Za bazilikou se nalézá Konstantinovo baptisterium (San Giovanni in Fonte) - nejstarší křesťanská křestní kaple, postavená nad troskami nymfea, lázní domu rodiny Lateránů. Za baptisteriem je budova papežské Lateránské univerzity (Pontifica Universita Lateranense), založená r. 1773 Klementem XIV.

V severní části Lateránského náměstí se nachází budova Svatých schodů (Scala Santa). V prvním patře je soukromá kaple papežů (Sancta Sanctorum) ze 13.století. K ní vede mramorové schodiště obložené dřevěnými stupni, údajně přivezenými sv. Helenou (matkou císaře Konstantina) z Pilátova paláce v Jeruzalémě. Otvory orámované bronzem označují stopy Kristovy krve, které zanechaly jeho nohy, když byl odváděn po bičování. Z vnější strany budovy je výklenek zdobený mozaikami - jídelna papeže Lva III. (Triclinium Leonianum). Zde uspořádal papež hostinu pro Karla Velikého po jeho korunovaci r. 800.

Santa Maria Maggiore

Je největším mariánským chrámem v Římě. V roce 868 zde papež Hadrián II. schválil za přítomnosti Konstantina a Metoděje položením slovanských bohoslužebných knih na hlavní oltář slovanskou liturgii. Pověst vypráví, že v noci z 4. na 5. srpna 352 měl papež Liberius sen, v němž mu Panna Marie uložila, aby se následujícího dne vypravil na Esquilin. Na místě, kde najde čerstvě napadaný sníh, měl vybudovat chrám. V 16. a 17. století byl chrám přestavěn, průčelí pochází z r. 1743. Zvonice z r. 1377 je nejvyšší v Římě (75 m). Chrám je trojlodní bazilika o délce 86,5 m. Kazetový strop je pozlacen prvním zlatem dovezeným Kolumbem z Ameriky. V apsidě se nachází mozaika z 13. století, která znázorňuje korunovaci Panny Marie Kristem. V kryptě pod papežským oltářem jsou uchovány relikvie jesliček z Betléma. Před oltářem je pohřben jeden z nejvýznačnějších barokních architektů a sochařů Gian Lorenzo Bernini.

San Clemente

Mithra (Mitras) byl rozšířenou indoíránskou náboženskou postavou, s níž se setkáváme ve védách a v Avestě (spolu s dobrým bohem Ahura Mazdou bojuje proti zlému Ahrimanovi a mocnostem tmy). S rozšířením perské říše do Malé Asie došlo k helénizaci Mithry a k jeho přeměně v mysterijní božstvo - do Říma proniká Mithrův kult již v této podobě, a to souběžně s křesťanstvím. K největšímu rozšíření kultu dochází za císaře Commoda (180-92). Podle mithraistických představ se bůh Mithra narodil ze skály, aby světu přinesl vykoupení (= život a plodnost). Na příkaz Apollóna měl skolit býka (symbol Měsíce), v jehož krvi byla skryta plnost života. Souboji Mithry s býkem přihlíželi štír (symbol zla), pes a had. Z krve poraženého býka povstalo rostlinstvo a živočišstvo a také princip dobra mezi lidmi. Avšak potají prolil i štír trochu své krve, čímž se na svět dostalo zlo. Po vítězném boji byl Mithra vzat Apollónem v ohnivém voze na nebesa.

Mytický býk je v prvé řadě symbolem plodnosti, ale také ztělesněním jara. Mithrův kult byl totiž v podstatné míře náboženstvím kosmickým, které přírodním cyklům (ročním obdobím) připisovalo zvláštní význam. Obřady spojené s ročními obdobími se odbývaly v jeskyních nebo sklepeních, jejichž strop byl často vymalován jako hvězdná obloha, aby tak připomínal vesmír. Na bočních stranách oltáře pod San Clemente najdeme postavy Cauta (se vztyčenou pochodní, symbolizuje období dlouhých dní od 21.12. do 21.6.) a Cautopata (se skloněnou pochodní, období krátkých dní od 21.6. do 21.12.). Kult byl přístupný pouze mužům a rozeznával sedm stupňů zasvěcení. Používání chleba, vína a vody při obřadech mělo připomínat hostinu Mithry s Apollónem na počest vítězství nad býkem. Důraz se kladl na čestnost, věrnost a poslušnost (= Mithrovy vlastnosti). Tomu, kdo se zasvětil Mithrovi, byla zaslíbena věčná blaženost, poté co bude podobně jako Mithra vzat v ohnivém voze na nebesa (ze tmy do světla).

Via Appia Antica

Podle zákonů Dvanácti desek z pol. 5. stol. př. Kr. bylo zakázáno pohřbívat mrtvé uvnitř města. Hřbitovy začaly tedy vznikat za hradbami podél hlavních cest. Podél Via Appia se nachází řada pohanských hrobek, ovšem posvátné právo pohřbívat své mrtvé nebylo odepíráno ani pronásledovaným křesťanům (proto najdeme v katakombách tolik hrobů prvokřesťanských mučedníků). Dnes je známo asi čtyřicet křesťanských (a několik židovských) katakomb, jejichž celková délka se odhaduje na 90 až 120 km. Pohřby do katakomb byly nepoměrně levnější než nadzemní hrobky (hloubení chodeb v měkkém tufu bylo snadné) a takovéto hroby byly rovněž dobře chráněny proti zlodějům. Katakomby nikdy nesloužily jako útočiště křesťanů před pronásledováním ani k pravidelným bohoslužbám, jak se někdy uvádí ve starší literatuře. Většina křesťanských nápisů pochází ze 4. a 5. století, v 6. století pohřbívání do katakomb zvolna ustává. Po roce 1000 byla většina z nich zapomenuta, systematický archeologický průzkum začal až v 19. století.

Katakomby sv. Kalixta

Římská náměstí

Jedno z nejkrásnějších římských náměstí se nalézá na místě původního Domiciánova cirku z r. 85 (Circo Agonale) a zachovává jeho půdorys o rozměrech 240 x 65 m. V cirku se pořádaly gladiátorské hry a námořní bitvy. Podle pověsti zde byla umučena sv. Anežka Římská. Najdeme zde tři fontány - nejstarší jižní Mouřenínova (Fontana del Moro) a severní Neptunova (Fontana del Nettuno) mají kašny z r. 1575 od Giacoma della Porta, sochy pocházejí z doby pozdější. Střední Fontána čtyř řek (Fontana dei Quattro Fiumi) je dílem Lorenza Berniniho (1598-1680) z let 1647-51. Znázorňuje čtyři tehdy známé kontinenty, zastoupené postavami čtyř říčních božstev. Evropu představuje Dunaj, Afriku Nil (má zakrytou tvář, neboť jeho prameny nebyly tehdy ještě známy), Asii Ganga a Ameriku Rio de la Plata. Naproti fontáně je kostel sv. Anežky (Sant' Agnese in Agone). Vrcholně barokní stavba pochází ze 17. století a je dílem Francesca Borrominiho (1599-1667).
 

Piazza di Spagna

Leží na jižním úpatí pahorku Pincio. Své jméno dostalo podle Palazzo di Spagna, v němž od 17. století sídlil španělský vyslanec při Svatém stolci. Před ním stojí sloup Immaculaty, který dal postavit r. 1856 Pius IX. na památku vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie.

Na jižní straně náměstí je Palazzo di Propaganda Fide, kde sídlí Kongregace pro evangelizaci národů, uprostřed náměstí je hluboko položená Fontana della Barcaccia, kterou vytvořil Pietro Bernini (otec slavného G. L. Berniniho) roku 1629 ve formě potápějící se bárky. Odtud stoupá 136 stupňů barokních tzv. španělských schodů (Scalinata della Trinita dei Monti), které v letech 1723-26 postavili architekti Francesco de Sanctis a Alessandro Specchi na žádost francouzského diplomata Stephana Gouffiera, aby byl usnadněn přístup k dvouvěžovému francouzskému kostelu Nejsvětější Trojice (S. Trinita dei Monti), postavenému za podpory francouzských králů v letech 1495-1585. Před ním se tyčí od r. 1788 nejmenší z římských obelisků, antická kopie egyptského originálu, která původně stávala v zahradách Sallustiových. V domě vpravo od schodů zemřel anglický básník John Keats.

Piazza Colonna

Jméno dostalo po sloupu Marca Aurelia (Colonna di Marco Aurelio, výška 29.5 m), který se tyčí v jeho středu a je podle vzoru Trajánova sloupu vyzdoben reliéfními scénami z bojů Marca Aurelia proti Markomanům a jiným germánským kmenům (176 po Kr.). Sloup korunuje bronzová socha sv. Pavla ze 16. století. Na východní straně náměstí (vlastně už na Via del Corso) se nalézá Galleria Colonna, na západní straně stojí Palazzo Wedekind s předsíní s 16 antickými iónskými sloupy z etruského města Vejí, na severní straně Palazzo Chigi z 16. století - dnešní sídlo italského ministerského předsedy.

Piazza del Popolo

Náměstí bylo dobudováno do současné podoby v letech 1816-1820. Na severní straně ho ohraničuje Porta del Popolo (1565, 1655), původní severní vstupní brána antického Říma. Uprostřed náměstí stojí 24 m vysoký egyptský obelisk (s podstavcem 36 m), který dal roku 1589 postavit Sixtus V. Na jižní straně náměstí stojí dva téměř identické barokní kostely s kupolemi - Santa Maria dei Miracoli a Santa Maria in Monte Santo (Bernini, Fontana). U Porta del Popolo je kostel Santa Maria del Popolo, postavený v letech 1472-77. V barokním interiéru jsou dvě významné Caravaggiovy malby.

Piazza Bocca della Verita

Náměstí je z poloviny zaplněno fontánou di Trevi, kterou proslavil známý Felliniho film Dolce vita (Sladký život, 1972). Voda proudila do fontány původně ze starověkého vodovodu postaveného roku 19 př. Kr. Agrippou, přítelem císaře Augusta (viz Pantheon), a přivádějícího na toto místo vodu z pramene vzdáleného 20 km od Říma. Vodovod se nazýval Aqua Vergine (Panenská voda) podle panny Trivie (Trevi), která pramen ukázala římským vojákům. Leone Battista Alberti zde roku 1453 postavil kašnu. V roce 1762 byl sochař Nicola Salvi pověřen papežem Klementem XII., aby vytvořil působivou barokní sochu, která by zdobila konec akvaduktu. Salvi zvolil formu triumfálního oblouku, který tvoří zároveň zadní fasádu paláce Poli. Ve výklenku uprostřed se vypíná socha Oceánu (Neptuna) jedoucího v kočáře z lastury taženém mořskými koni a dvěma tritony. Po stranách jsou sochy Zdraví a Hojnosti. Chcete-li se do Říma vrátit, doporučuji do fontány hodit minci - nejlépe levou rukou přes pravé rameno ...

Piazza Venezia

Nachází se na jižním konci Via del Corso. Na západní straně náměstí stojí Palazzo Venezia, opevněná budova asi z roku 1455 (Leon Battista Alberti), potom (od 1564) sídlo benátského a (od r. 1797) rakouského velvyslanectví ve Vatikánu, v letech 1926-1943 Mussoliniho rezidence, dnes muzeum (gobelíny, malby, busty, ukázky uměleckých řemesel, porcelán a sklo). Do náměstí Piazzetta di San Marco je obrácena jižní strana paláce, kterou tvoří z větší části bazilika sv. Marka. Na severní straně je náměstí u ulice Via del Plebiscito uzavřeno Bonapartským palácem - Palazzo Bonaparte, který se stal sídlem Napoleonovy matky Letizie, která zde zemřela v roce 1836. Na jižní straně se náměstí otevírá směrem k Památníku Viktora Emanuela II., prvního krále sjednocené Itálie (1861-1878).