Medailóny významných osobností

MICHELANGELO BUONARROTI (1475 - 1564)

MICHELANGELO

Jeden z nejvýznamnějších renesančních umělců, sochař, malíř, architekt a básník, vlastním jménem Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simone, se narodil 6.3. 1475 v toskánském městečku Caprese nedaleko Arezza. Po ročním studiu ve Florencii začal navštěvovat Medicejskou zahradu v klášteře San Marco, kde Lorenzo il Magnifico shromáždil antická i soudobá umělecká díla. Zde ho Donatellův žák Bertoldo di Giovanni zasvětil do sochařského řemesla, tady vznikla i jeho první díla Madona na schodech a Boj kentaurů s Lapithy. Na dvoře Lorenza Mediciho se rozvíjel i jeho básnický talent, a to pod vlivem humanisty Marsilia Ficina a básníka Angela Poliziana. Po smrti Lorenza Nádherného v roce 1492 opustil Michelangelo Florencii, nějaký čas pobýval v Bologni a teprve v roce 1496 se na pozvání kardinála Riaria odebral do Říma. V Římě vznikla další jeho díla, Kupido a Opilý Bacchus. V roce 1497 dostal objednávku na Pietu pro baziliku sv. Petra ve Vatikánu. Vybral vhodný mramor v Carraře a v roce 1500 Pietu dokončil. Malíř, architekt a životopisec slavných umělců Giorgio Vasari o Pietě napsal:

"Je to socha, v níž se zračí veškerá síla a moc umění, a proto ať si žádný sochař nebo kterýkoli jiný význačný umělec nemyslí, že by někdy mohl vytvořit dílo s podobnou kresbou a s takovým půvabem, nebo že by i při sebe větší námaze uměl opracovat mramor s takovou jemností, uhlazeností a dovedností jako Michelangelo."

V roce 1501 se Michelangelo vrátil do Florencie, kde byl pověřen vytvořením sochy Davida, která měla symbolizovat republikánské ctnosti, odvahu a statečnost města. Michelangelo pracoval na soše do roku 1504, kdy byla postavena před Palazzo Vecchio.

V roce 1505 povolal papež Julius II. Michelangela opět do Říma a objednal si u něho náhrobek. Práce, která se protáhla na celá desetiletí, přinášela Michelangelovi jen samé těžkosti. Práci na náhrobku začal až po smrti papeže, jehož rodina sice na stavbě trvala, nebyla však ochotna financovat původní velkolepý projekt. Většinu práce na novém, skromnějším náhrobku udělali Michelangelovi žáci, on sám vytvořil další mistrovské dílo, Mojžíše.

V roce 1508 začal Michelangelo malovat fresky na stropě Sixtinské kaple. Práci zakončil o čtyři roky později těmito slovy:

"Teď, když jsou moje fresky už hotovy, nebude ke škodě poznamenat, že Sixtinská kaple má třináctkrát třicet šest metrů. Je vysoká asi dvacet metrů. Od května 1508 do října letošního roku (1512) jsem v ní namaloval téměř třista figur. Tomu, kdo bude číst tuto kroniku, chci připomenout i zimu a vedro, které jsem musel snášet v prostoru mezi plošinou lešení a klenbou."

Klenba kaple je rozdělena do devíti polí. Jednotlivé fresky směrem od oltáře zobrazují:
1. Stvořitele oddělujícího světlo od tmy
2. Stvoření Slunce a Měsíce
3. Stvořitele oddělujícího vodu od země
4. Stvoření Adama
5. Stvoření Evy
6. Vyhnání z ráje
7. Noemovu oběť
8. Potopu světa
9. Opilství Noemovo
Fresky jsou lemovány postavami Sibyl a proroků a výjevy ze Starého a Nového zákona.

V roce 1512 se Medicejští opět ujali vlády ve Florencii a rok poté začal pontifikát Lva X. (Giovanniho de Medici), který Michelangela pověřil stavbou Medicejské kaple v kostele San Lorenzo ve Florencii. Zde vznikla další slavná díla, náhrobek Lorenza de Medici, který zdobí alegorické sochy Večer a Jitro, a náhrobek Giuliana de Medici, na němž jsou sochy zobrazující Den a Noc.

V roce 1534 se Michelangelo na pozvání papeže Klementa VII. usadil natrvalo v Římě a začal malovat fresku Posledního soudu na čelní stěně Sixtinské kaple.

Freska byla odhalena v roce 1541 a způsobila skandál. Nahé postavy vůbec nezapadaly do doby začínajícího baroka. V roce 1564 byly nahé postavy opatřeny bederními rouškami - práci provedl po Michelangelově smrti Daniel da Volterra, jeden z jeho žáků. V letech 1980-90 byla Michelangelova freska kompletně zrestaurována. Po znovuodhalení vyvolala nový skandál. Tentokrát nešlo jen o to, že pozdější přemalby včetně bederních roušek byly odstraněny. Byli to někteří historikové umění, kterým vadily jasné barvy, jichž ovšem Michelangelo původně skutečně použil. Fresky vlivem počasí, kouře svíček a kadidla v průběhu staletí ztmavly.

V době svého římského pobytu byl Michelangelo jmenován malířem, sochařem a architektem Apoštolského paláce. Zabýval se přestavbou Kapitolského náměstí, kam byla podle jeho návrhu umístěna jezdecká socha Marka Aurelia. V roce 1545 dokončil náhrobek Julia II. v bazilice San Pietro in Vincoli, fresku Obrácení sv. Pavla v kapli sv. Pavla ve Vatikánu a básnickou sbírku sonetů. Rok poté pokračoval v malování fresky Ukřižování sv. Petra v Pavlově kapli ve Vatikánu a dokončil stavbu Farneského paláce. V roce 1546 byl papežem Pavlem III. pověřen vedením stavby baziliky sv. Petra, pro niž navrhl kupoli. V roce 1552 projektoval schodiště pro vatikánský Belveder a dostavěl dvouramenné schodiště před senátorským palácem na Kapitolu. Zabýval se návrhy pro kostel San Giovanni dei Fiorentini a kapli Sforzů v Santa Maria Maggiore, pracoval na florentské Pietě a Pietě Rondanini. V roce 1560 navrhl bránu Porta Pia a rok nato kostel Santa Maria degli Angeli, kvůli němuž přebudoval část Diokleciánových lázní. Ve Florencii byla v roce 1563 založena Akademie malířů, sochařů a architektů, první umělecká akademie na světě, a Michelangelo byl jmenován jejím prvním členem. Michelangelo zemřel 18.2. 1564 ve svém římském domě, byl však podle svého přání tajně převezen do Florencie, kde je pohřben v kostele Santa Croce.

Po roce 1592 se mladý malíř objevuje v Římě. Nejstarší Caravaggiovi životopisci se shodně zmiňují o malířových obtížných začátcích v dílně ceněného pozdního manýristy Cavaliera d'Arpino, kde se zabýval především malbou květin a ovoce. První Caravaggiova samostatná díla byla vytvořena před r. 1595 a jsou dnes uchovávána v římské galerii Borghese - jedná se o Nemocného Baccha (jde bezesporu o autoportrét) a Chlapce s košem ovoce. Bezprostřednost výrazu, která je patrná u obou děl, je charakteristická i pro Chlapce kousnutého ještěrkou, obraz, který existuje v řadě replik a proslul bravurním zobrazením skleněné karafy s ponořenými stonky růží.

Uvedená díla brzy vzbudila zájem mecenáše. Byl jím vlivný kardinál Francesco Maria del Monte. V inventáři jeho sbírky bylo původně evidováno osm Caravaggiových děl. Mezi díla z tohoto období patří např. známý Koš s ovocem z Ambrosiánské pinakotéky v Miláně, zobrazení protikladu mezi zdravým a červivým ovocem, mezi čerstvými a zvadlými listy, nebo další autoportrét v podobě Baccha (galerie Uffizi ve Florencii). Malíř zobrazil sebe sama i na obraze Koncert z Metropolitního muzea v New Yorku a pravděpodobně i v podobě Hráče na loutnu z petrohradské Ermitáže.

Okruh Caravaggiových témat se rozšiřuje kolem roku 1595 o religiózní náměty. K prvním dílům s touto tématikou patří Extáze sv. Františka a Marie a Maří Magdalena. Zatímco v prvním případě jde o typický manýristický obraz, ve druhém díle přistupuje Caravaggio k biblickému námětu zcela světským způsobem a vytváří spíše realistický žánrový obrázek. Do téže kategorie spadají další dva Caravaggiovy obrazy z tohoto období - Falešný hráč a Věštkyně.

Z konce 16. století pochází i obraz Maří Magdaleny. I v tomto případě zpodobňuje malíř zcela prostou, obyčejnou dívku s rukama v klíně, z níž Maří Magdalenu vytváří vlastně jen přítomnost atributů - lahvičky s olejem, líčidel a drahých kamenů.

Pro kardinála Del Monte vznikl velkolepý obraz Sv. Kateřiny Alexandrijské a tři obrazy s náměty ze Starého a Nového zákona - Odpočinek na útěku do Egypta, Stětí Holoferna a Obětování Izáka. Útěk do Egypta představuje klasickou idylu, Stětí Holoferna dodnes šokuje neslýchaným naturalismem, "poetika výkřiku" je charakteristická i pro výraz Izákovy tváře na třetím obraze. V nejexpresivnější podobě se setkáme s touto poetikou u Hlavy Medúzy. Jde vlastně o pomalovaný turnajový štít, který dal vytvořit kardinál Del Monte pro medicejskou sbírku.

Úplně jiné pojetí najdeme u obrazu Jana Křtitele, který se zachoval ve dvou autorských replikách. Nebýt christologických symbolů (beránka a vinných listů), jen stěží bychom v tomto nahém chlapci s téměř uštěpačným úsměvem poznali právě Jana Křtitele.

Všechna dosud zmíněná Caravaggiova díla vznikla na soukromou objednávku. Až do konce 16. století nebylo v římských kostelích pro jeho nekonvenční obrazy místo. Jako první vznikly v letech 1600 - 1602 tři malby pro rodinnou kapli francouzského preláta Contarelliho v kostele San Luigi dei Francesi - Povolání sv. Matouše, Sv. Matouš s andělem a Mučednictví sv. Matouše. Především oba boční obrazy (Povolání a Mučednictví) přinášejí do Caravaggiovy malby zcela nové prvky. Malíř dosud zobrazoval jednu až tři postavy, nyní jde o kompozice s devíti (Povolání) nebo dokonce třinácti (Mučednictví) figurami. K tomu zvláště ve druhém případě přistupuje i hloubka prostoru, která nepotřebuje ke svémi ztvárnění architektonické kulisy.

Do téže doby spadají i dva působivé obrazy pro kapli rodiny Cerasi v kostele Santa Maria del Popolo - Ukřižování sv. Petra a Obrácení sv. Pavla.

K stylově velmi podobným obrazům patří Večeře v Emauzích, Nevěřící Tomáš, Kristovo zajetí a v mnoha replikách existující David a Goliáš. Světské téma pozemské lásky zobrazuje známý Vítězný Amor.

První léta 17. století byla pro Caravaggia úspěšným obdobím - obrazy pro soukromé sbírky se střídaly s velkolepými oltářními obrazy, které patří k jeho nejznámějším dílům. Zároveň to byla doba, v níž se projevily stinné stránky Caravaggiovy povahy. Caravaggiovy problémy vyvrcholily po řadě výtržnictví r. 1606 zabitím Rannuccia Tommasoniho a následným útěkem z Říma.

Z tohoto pohnutého období pochází i patrně nejznámější Caravaggiův oltářní obraz Snímání s kříže, určený původně pro kostel Santa Maria in Valicella v Římě (dnes v Pinakotéce Vatikánských muzeí). V klasické vyvážené kompozici se fyzická váha Kristova těla stává zároveň morálním břemenem - ztělesňuje utrpení světa. Nikodém, jehož pohled směřuje ven z obrazu, navazuje psychologické spojení s divákem, který se tak stává účastníkem tragické scény.

Další dva oltářní obrazy z této doby (Madonu poutníků z římského kostela Sant'Agostino a Madonu s hadem z Galerie Borghese) lze co do závažnosti se Snímáním jen stěží srovnávat. Skvělé studie na téma lidského těla představují obrazy Sv. Jana Křtitele a Sv. Jeronýma, oba ve dvou provedeních.

Caravaggio prchá do Neapole a zde tvoří např. Bičování Krista (San Domenico Maggiore). Později se plaví na Maltu, kde je pasován na rytíře maltézského řádu. Vzniká zde několik z mála jeho portrétů (Portrét Alofa de Wignacourt). Roku 1608 je Caravaggio opět uvězněn a po útěku z Malty se dostává do Syrakus.

Zde maluje monumentální plátna jako Pohřeb sv. Lucie nebo Vzkříšení Lazara. Tato díla, která jsou charakteristická temnou tonalitou a střídmým použitím světla, patří ke Caravaggiovým posledním.
Na pláži v Port´Ercole v Toskánsku Caravaggio 18. července 1608 umírá.

Narodil se v Neapoli 7. prosince 1598, jeho umělecká kariéra ovšem začíná v Římě. Prvním učitelem mu byl jeho otec Pietro, talentovaný sochař pozdního manýrismu (Fontana della Barcaccia). Syn svého otce brzy překonal a inspiroval se ve svých raných dílech tvorbou helénistického období (Mladý Satyr, Amalthea a malý Zeus, Únos Proserpiny).

Ve 20. letech 17. století začíná i Berniniho stavitelská činnost (průčelí kostela sv. Bibiany v Římě a monumentální baldachýn ve svatopetrské bazilice). Posledně jmenovanou zakázku zadal Berninimu papež Urban VIII., první ze sedmi papežů, pro něž Bernini pracoval. Bernini později pro svatopetrskou baziliku vytvořil ještě náhrobky Urbana VIII. a Alexandra VII. a Stolec sv. Petra. Bernini byl prvním umělcem, který v sochařství důsledně využíval schopnosti světla dramatizovat zobrazenou scénu. To se projevilo především v mistrovské Extázi sv. Terezie (Santa Maria della Victoria v Římě). Sluneční paprsky pocházející z neviditelného zdroje osvětlují světici a usmívajícího se anděla, který se chystá probodnout její srdce neviditelným šípem.

Berniniho světská architektura zahrnuje návrhy Palazzo Ludovisi (nyní Montecitorio) a Palazzo Chigi v Římě, dále pak nerealizovaný návrh budovy Louvru, který Bernini vypracoval pro Ludvíka XIV. v roce 1665 během svého pětiměsíčního pobytu v Paříži.

Berniniho sakrální stavby pochází až ze zralého období 60. let 17. století. Jedná se o kostel v Castelgandolfo na půdorysu řeckého kříže, kostel v Ariccii na centrálním kruhovém půdorysu, nejvýznamnější je ovšem Sant´Andrea al Quirinale v Římě na půdorysu oválném, v jehož interiéru zaujme protiklad tmavého barevného mramoru, bílého štuku a zlata. Z téže doby pochází i Scala Regia, schodiště spojující vatikánské paláce se svatopetrskou bazilikou, a především monumentální náměstí sv. Petra rámující vchod do baziliky dvěma polokruhovými kolonádami.

Z Berniniho fontán je nejvýznamnější Fontána čtyř řek na Piazza Navona.

Mezi raná Giottova díla patří cyklus fresek ze života sv. Františka v horní bazilice sv. Františka v Assisi.
V letech 1305 - 1306 namaloval Giotto významnou sérii 38 fresek v kapli Aréna v Padově - fresky zobrazují scény ze života Ježíše Krista a Panny Marie a Poslední soud.

Giotto pracoval i v Římě, Neapoli a ve Florencii (cyklus biblických scén v Palazzo Bargello, fresky ze života sv. Františka v kostele Santa Croce).

V roce 1334 jej město Florencie jmenovalo městským architektem a pověřilo ho stavbou známé zvonice u baziliky Santa Maria dei Fiori. Giotto se však dokončení stavby nedožil a roku 1337 ve Florencii zemřel.

Giotto je v dějinách výtvarného umění chápán jako zakladatel tradice západního malířství, jeho dílo se záhy osvobodilo ze závislosti na byzantské stylizaci a přineslo ideály přirozenosti, individuálního výrazu a nového chápání výtvarného prostoru. Giottův přínos byl rozpoznán již jeho současníky - Dante jej opěvuje ve známé pasáži své Božské komedie a kolem roku 1400 Cennino Cennini říká, že Giotto "přeložil malířské umění z řečtiny do latiny".

Narodil se 6. dubna 1483 v Urbinu a ponejprv se učil u svého otce, malíře Giovanniho Sanzia (Santiho). Údajně studoval rovněž u Timotea Vitiho, pod jehož vedením měl zhotovit svá raná díla. V roce 1499 odešel do umbrijské Perugie, kde se stal žákem a spolupracovníkem slavného malíře Perugina. Žák natolik podlehl stylu svého učitele, že díla obou jmenovaných z tohoto období jsou jen těžko k rozeznání.

V roce 1504 se Raffael odstěhoval do Florencie, kde studoval díla Leonarda da Vinci, Michelangela a Fra Bartolommea. V tomto období se Raffael odklání od klasické umbrijské školy s její striktně geometrickou kompozicí směrem k živějšímu malířskému stylu. Tento vývoj lze nejlépe sledovat na řadě Madon.

Roku 1508 byl Raffael povolán papežem Juliem II. do Říma a pověřen vytvořením fresek ve čtyřech nevelkých místnostech (stanzích) ve Vatikánském paláci. Po smrti papeže Julia II. v roce 1513 a nástupu Lva X. Raffaelův vliv vzrostl. Roku 1514 se stal hlavním architektem svatopetrské baziliky, o rok později byl pověřen vedením vedením archeologických vykopávek v Římě a jeho okolí, jejichž cílem bylo sbírat antické umění pro papežské sbírky.

Raffael rovněž navrhl kapli Chigi v kostele Santa Maria del Popolo a výzdobu Villy Farnesina. Kromě toho za svého hektického římského pobytu vytvořil řadu olejomaleb, včetně série Madon, z nichž nejznámější je bezpochyby Sixtinská Madona. Mezi poslední Raffaelova díla patří Proměnění na hoře, které po jeho smrti dokončil nejvýznamnější Raffaelův žák Giulio Romano.

Raffael zemřel v Římě v den svých 37. narozenin - 6. dubna 1520 - a je pohřben v Panteonu.

Narodil se někdy na přelomu let 1182-83 jako syn obchodníka Petra Bernardone v Assisi. Ještě dnes můžeme uvidět části Bernardoneho domu a místo, kde se František narodil.

V mládí se František nikterak nevyhýbal světským zábavám, jeho cílem byla kariéra rytíře. V roce 1202 odešel do války mezi Assisi a Perugií. Jednoroční zajetí v tmavých sklepeních Perugie přispělo k obratu.

V roce 1205 došlo k rozhodující události. František se modlil v malém kostelíku sv. Damiána. Náhle uslyšel, jak k němu mluví Kristus z kříže: "Františku, dej zase do pořádku můj rozpadlý dům!" František pochopil tuto výzvu doslova, prodal četné balíky sukna svého otce a předal výtěžek faráři u sv. Damiána, aby mohl opravit kapli. Otec vybídl Františka, aby vrátil kupní cenu nebo se vzdal dědictví. František všechno vrátil - a navíc se ještě vzdal dědictví. Před zraky biskupa a velkého množství lidí se zbavil svých šatů a nahý vyběhl z města.

Krátce nato uslyšel František při mši v kostelíku P. Marie Andělské (Santa Maria degli Angeli) slova Lukášova evangelia: "Neberte s sebou ani měšec ani mošnu a žádnou obuv." Tehdy se zrodil "Poverello", nejchudší z chudých. Odložil obuv, navlékl si hnědou kutnu, převázal ji provazem a vydal se jako žebrák na cesty.

Brzy se k Františkovi, kterého obyvatelé Assisi považovali za blázna, připojilo několik stejně smýšlejících druhů. Jako učedníci Ježíšovi procházeli Umbrií a kázali. Každý musel složit slib chudoby.

V roce 1210 se František vypravil s dvanácti druhy k papeži Inocenci III. do Říma, kde získal potvrzení první jednoduché františkánské řehole, která se nedochovala. To byl okamžik zrodu františkánského řádu. V roce 1212 založila Klára z Assisi "ženskou" větev františkánů, řád klarisek, zvaný také "druhým řádem".

Od benediktinů dostal František darem kostelík P. Marie Andělské s kouskem půdy. Nazval ho Porciuncula a zřídil vedle kostela kmenový klášter františkánského řádu. V r. 1221 založil tzv. třetí řád (terciáře) a otevřel tak laikům přístup k řádu Menších bratří (minoritů). V listopadu 1223 potvrdil papež Honorius III. novou řeholi františkánů, nazývanou "konečnou" (definitivní).

24. září 1224 se během hluboké extáze na hoře u La Verny na Františkově těle objevily jizvy (stigmata) Ježíše Krista. Šlo o první bezpečně dosvědčenou stigmatizaci vůbec.

František byl v posledních letech před smrtí velmi těžce nemocen, hrozilo mu oslepnutí, pro silné bolesti končetin se často skoro nemohl hýbat. Bratři se pokusili vyléčit jeho oční chorobu a dopravili jej v létě 1226 do slavné lékařské školy v Sieně. František zde nadiktoval svému nástupci ve funkci řádového generála, bratru Eliášovi, svou poslední vůli.

Na márách dopravili těžkooděnci Františka zpět do Porciunculy. Zde ho položili na podlahu chatrče, kde v noci 3.10. 1226 zemřel. Teprve příštího dne objevili bratři stigmata na jeho těle. Necelé dva roky po jeho smrti, 16.7. 1228, prohlásil Řehoř IX. Františka za svatého. Den předtím položil papež základní kámen k bazilice sv. Františka, která měla uchovávat jeho ostatky. Když byl roku 1230 spodní kostel dohotoven, dal tam bratr Eliáš pohřbít tělo zakladatele řádu na tajném místě - z obavy před lupiči relikvií. Teprve po staletích, po několikerých marných vykopávkách, byla roku 1818 nalezena podzemní krypta se světcovými ostatky a později vytvořen současný náhrobek.