Příští den za úsvitu kráčely po Appiově silnici k rovinám Kampanie dvě
tmavé postavy. Jedna z nich byl Nazarius, druhá apoštol Petr, který opouštěl
Řím a v něm své mučené souvěrce.
Obloha na východě se už barvila lehounkým zelenavým odstínem, jehož
spodní okraj se pomalu, ale stále zřetelněji zbarvoval nádechem šafránu.
Stromy se stříbřitými listy, bílý mramor vill a oblouky vodovodů, táhnoucí
se přes rovinu k městu, vystupovaly z temnoty. Zeleň oblohy se jasnila
víc a více a přecházela do zlatova. Pak začal východ růžovět a rozzářil
Albské vrchy, které se objevily zrakům nádherné, nafialovělé, jako by byly
zbudovány ze samého jasu.
Úsvit se zrcadlil v kapkách rosy, chvějících se na listech stromů.
Mlha se rozplývala a odhalovala širší a širší pohled na rovinu, na domy
stojící na ní, na hřbitovy, městečka a hájky, v nichž se bělaly sloupy
chrámů.
Silnice byla liduprázdná. Venkované, kteří vozili do města zeleninu,
zřejmě ještě nestačili zapřáhnout do svých vozíků. Od kamenných desek,
jimiž byla silnice vydlážděna až k úpatí hor, odrážel se do ticha klapot
dřevěných sandálů, které měli poutníci na nohou.
Pak se v horském sedle objevilo slunce, ale v témž okamžiku zarazil
apoštola podivný zjev. Zdálo se mu, že zlatisté kolo, místo aby stoupalo
na obloze výš a výše, sestoupilo z hor a kutálí se po silnici.
Petr se zastavil a řekl:
"Vidíš tu záři, která se k nám blíží?"
"Nic nevidím," odpověděl Nazarius.
Avšak Petr si zaclonil oči dlaní a ozval se znovu:
"Nějaká postava k nám kráčí ve slunečním světle."
K jejich sluchu však nedolehl sebemenší zvuk kroků. Kolem bylo naprosté
ticho. Nazarius viděl jen, že se v dálce pohybují stromy, jako by jimi
někdo třásl, a že světlo se rozlévá po rovině do větší a větší šíře.
Zahleděl se udiveně na apoštola.
"Rabbi! Co je ti?" zvolal pln neklidu.
Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed,
ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení. Pojednou
se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik:
"Kriste! Kriste!"
A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy. Mlčení trvalo dlouho.
Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem.
"Quo vadis, Domine?"
Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný hlas, který
pravil:
"Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé."
Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí, beze slova. Nazariovi
se užuž zdálo, že omdlel nebo zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřesenýma
rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města.
Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna:
"Quo vadis, Domine?"
"Do Říma," odpověděl tiše apoštol.
A vrátil se zpět.
KAPITOLA XXVIII
A konečně se naplnil čas obou apoštolů. Ale jako na zakončení služby bylo
božímu rybáři dáno, aby dokonce ve vězení ulovil ještě dvě duše. Vojáci
Processus a Martinianus, kteří ho hlídali v Mamertinském vězení, přijali
křest. Pak nadešla hodina mučení. Nero nebyl tehdy v Římě. Rozsudek vynesli
Helius a Politeles, dva propuštěnci, jimž caesar svěřil vládu nad Římem
po dobu své nepřítomnosti. Letitého apoštola napřed zmrskali, jak to předpisoval
zákon, a příští den ho vyvedli za městské brány k Vatikánským pahorkům,
kde si měl odpykat trest smrti ukřižováním, jak mu bylo určeno. Vojáky
udivoval dav lidí, kteří se shromáždili před vězením, protože smrt prostého
člověka a k tomu ještě cizozemce nestála podle jejich mínění za tolik zájmu,
nepochopili ovšem, že tento průvod netvořili zvědavci, nýbrž vyznavači,
kteří chtěli Velkého Apoštola doprovodit na místo trestu. Odpoledne se
konečně otevřely brány vězení a Petr se objevil, obklopen oddílem praetoriánů.
Slunce se už poněkud sklonilo nad Ostii a den byl tichý a hezký. Pro jeho
veliké stáří nedali Petrovi nést kříž, soudili totiž, že ho nezvedne, a
ani mu nesevřeli krk do vidlice, aby mu znesnadňovali chůzi. Šel nespoután
a jeho věrní ho dobře viděli. V okamžiku, kdy se mezi železnými vojenskými
přilbami objevila jeho bílá hlava, ozval se v davu pláč, avšak vzápětí
ustal, protože ve starcově obličeji bylo tolik pohody a tolik radostného
jasu, že všichni pochopili, že to nekráčí na smrt oběť, nýbrž že to jde
triumfálním pochodem vítěz.
Tak nějak to vypadalo. Rybář, obyčejně pokorný a shrbený, šel tentokrát
vzpřímeně, takže převyšoval vojáky, a pln důstojnosti. Nikdy neviděli lidé
v jeho držení těla tolik majestátnosti. Mohlo by se zdát, že to kráčí monarcha,
obklopený svým lidem a svými vojáky. Ze všech stran se ozvaly hlasy: "Petr
odchází k Pánu!" Všichni jako by zapomněli, že ho čekají muka a smrt. Šli
slavnostně a soustředěně, ale klidně, protože cítili, že od smrti na Golgatě
se dosud nestalo nic tak velikého a že tak jako tamta smrt vykoupila celý
svět, tak tato smrt má vykoupit toto město.
Lidé na cestě se užasle zastavovali, vidouce toho starce, a vyznavači
jim kladli ruce na ramena a říkali jim klidným hlasem: "Pohleďte, jak umírá
spravedlivý, který znal Krista a hlásal po světě lásku!" A oni se nad tím
zamýšleli a odcházeli, říkajíce si: "Skutečně, ten člověk nemohl být nespravedlivý!"
Jak šli, utichal v ulicích křik a hluk. Průvod kráčel mezi nově postavenými
domy, mezi bílými sloupy chrámů, nad jejichž štíty viselo hluboké, klidné,
modré nebe. Šli v naprostém tichu; jen tu a tam zařinčely zbraně vojáků
nebo se ozval šepot modliteb. Petr jim naslouchal a obličej se mu rozjasňoval
větší a větší radostí, protože jeho zrak mohl sotva obsáhnout ty tisíce
vyznavačů. Cítil, že dokončil své dílo, a věděl už, že pravda, kterou celý
život hlásal, zaplaví všechno jako příval vod a že ji už nic nebude moci
zadržet. Zaujat těmito myšlenkami, pozvedl zrak vzhůru a řekl: "Pane, přikázal
jsi mi, abych opanoval toto město, které vládlo světu. Opanoval jsem je
tedy. Přikázal jsi mi založit v něm své sídlo. Založil jsem je tedy. Nyní
je to tvé město, Pane, a já odcházím k tobě, protože jsem již dost pracoval."
Když kráčel kolem chrámů, hovořil k nim: "Budete chrámy Kristovými."
Když se díval na roje lidí, hemžících se před jeho očima, pravil jim: "Kristovými
služebníky budou vaše děti." A kráčel s pocitem, že dobyl světa, vědom
si svých zásluh, vědom si své moci, uspokojený, veliký. Vojáci ho vedli
přes Triumfální most, jako by mimoděk potvrzovali jeho triumf, a vedli
ho dále k Naumachii a k cirku. Věrní ze Zátibeří se připojovali k průvodu
a zástupy lidu byly tak veliké, že se centurio, který velel praetoriánům,
konečně dovtípil, že vede nějakého velekněze, kolem něhož se shlukují věřící,
a příliš malý počet vojáků mu začínal působit starosti. Avšak z davu se
neozval ani jediný výkřik pobouření nebo vzteku. Obličeje byly zaujaty
velikostí chvíle, vypadaly slavnostně a zvědavě zároveň; někteří vyznavači
si totiž vzpomněli, že při smrti Páně se hrůzou rozestoupila země a mrtví
vstávali z hrobů, a domnívali se tedy, že i teď dojde možná k nějakým viditelným
znamením, která způsobí, že apoštolova smrt nebude navěky zapomenuta. Jiní
si dokonce říkali: "Možná že si Pán zvolí poslední hodinu Petrovu, aby
sestoupil z nebe, jak slíbil, a aby soudil svět." A takto uvažujíce, poroučeli
se Spasitelovu milosrdenství.
Ale všude kolem byl klid. Pahorky vypadaly, jako by se vyhřívaly a
odpočívaly na slunci. Konečně se průvod zastavil mezi cirkem a Vatikánským
pahorkem. Vojáci začali kopat jámu, jiní položili na zem kříž, hřeby a
kladiva a čekali, až budou přípravy skončeny. Dav, stále mlčící a soustředěný,
poklekl kolem.
Apoštol, hlavu osvětlenu zlatými záblesky, pohlédl naposled k městu.
Opodál, poněkud níže, bylo vidět Tiber, lesknoucí se v slunci; na druhém
břehu Martovo pole, nad ním Augustovo mauzoleum, kousek níž obrovské thermy,
které začal Nero právě stavět, ještě níže Pompeiovo divadlo, za ním částečně
viditelná, částečně zakrytá jinými budovami Saepta Iulia, množství portiků,
chrámů, sloupů, nakupených budov a konečně tam, v dálce, pahorky, oblepené
domy, obrovské lidské mraveniště, jehož okraje mizely v modravém oparu,
sídlo zločinu, ale i síly, šílenství, ale i řádu, město, které se stalo
hlavou světa, jeho tyranem, ale zároveň jeho zákonem a mírem, všemohoucí,
nepřemožitelné, věčné město.
A Petr, obklopen vojáky, shlížel na toto město tak, jako shlíží vládce
a král na svou říši. A hovořil k němu: "Jsi vykoupeno a jsi mé." A nikdo,
nejen mezi vojáky, hloubícími jámu, do níž měl být vsazen kříž, ale ani
mezi vyznavači netušil, že tu opravdu stojí skutečný vládce této metropole
a že pominou caesarové, převalí se vlny barbarů, uplynou staletí, ale tento
veliký stařec zde povládne stále.
Slunce se sklonilo ještě níže k Ostii a bylo teď veliké a rudé. Celá
západní část oblohy vzplanula nesmírnou září. Vojáci přistoupili k Petrovi,
chtějíce ho svléci.
Avšak on, modle se, vzpřímil se pojednou a vztáhl vysoko pravici. Kati
se zarazili, jako by se zalekli jeho vzezření; také věřící zadrželi v prsou
dech, domnívajíce se, že chce promluvit, a kolem se rozhostilo veliké ticho.
A Petr, stoje na vyvýšeném místě, udělal vztaženou rukou znamení kříže,
žehnaje v hodině smrti:
"Urbi et orbi!"
A téhož nádherného večera vedl jiný oddíl vojáků po Ostijské silnici
Pavla z Tarsu k místu zvanému Aquae Salviae. I za ním šel zástup věřících,
které obrátil, a Pavel, kdykoli poznal někoho, kdo mu byl blíže znám, zastavoval
se a rozmlouval s ním, protože jako s římským občanem jednala s ním stráž
ohleduplněji. Za branou, zvanou Tergemina, potkal Plautillu, dcerušku praefekta
Flavia Sabina, a vida, že její mladičký obličej je zalit slzami, řekl:
"Plautillo, dcero spasení věčného, odejdi v pokoji. Půjč mi jen závoj,
jímž mi zaváží oči v okamžiku, kdy budu odcházet k Pánu." A vzav od ní
závoj, šel dále, tvář tak radostnou jako dělník, který se vrací domů po
dobře vykonané denní práci. Jeho myšlenky, podobající se Petrovým, byly
klidné a plné pohody jako večerní obloha toho dne. Oči hleděly zamyšleně
na rovinu, která se prostírala před ním, a na Albské vrchy, zalité světlem.
Vzpomínal na své cesty, na útrapy a práci, na boje, v nichž vítězíval,
na skupiny křesťanů, které založil po všech zemích a za všemi moři, a usoudil,
že si právem zaslouží odpočinek. I on dokončil své dílo. Cítil, že jeho
setbu vítr zloby nerozvěje. Odcházel s jistotou, že v boji, který jeho
pravda vypověděla světu, zvítězí tato pravda, a duše se mu proto zalévala
nevýslovným klidem.
Cesta na místo popravy byla daleká a na svět se už začal snášet večer.
Hory zpurpurověly a jejich úpatí se začala pozvolna nořit do stínů. Stáda
se vracela domů. Tu a tam šly skupinky otroků s pracovním nářadím přes
rameno. Před domy podél silnice si hrály děti a zvědavě si prohlížely pochodující
oddíl vojáků. A v tom večeru, v tom průzračném zlatém vzduchu byl nejen
klid a pokoj, nýbrž i jakási harmonie, která jako by stoupala ze země k
nebi. A Pavel ji slyšel a srdce se mu naplňovalo radostí při pomyšlení,
že i on k této hudbě světa přidal jeden tón, který v ní dosud nezněl a
bez něhož byl celý svět jako "cinkající měď a jako zvučící cimbál".
A vzpomínal na to, jak učil lidi lásce, jak jim říkával, že i kdyby
rozdali majetek chudým, i kdyby ovládali všechny jazyky a všechna tajemství,
nebudou znamenat nic, nebudou-li mít v sobě lásku, která je laskavá, trpělivá,
nepůsobí zlo, netouží po poctách, všechno snáší, všemu věří, všechno očekává
a všechno přetrvává.
Strávil život tím, že učil lidi této pravdě. A teď si v duchu říkal:
"Jaká síla jí odolá a co ji porazí? Neudusí ji caesar, i kdyby měl dvakrát
tolik legií, dvakrát tolik měst a moří, zemí a národů!"
A šel si pro odměnu jako vítěz.
Průvod opustil konečně hlavní silnici a odbočil úzkou stezkou na východ
k Salvijskému prameni. Na vřesovištích ležela rudá sluneční záře. U pramene
zastavil centurio vojáky, protože chvíle popravy nadešla.
Avšak Pavel, přehodiv si přes rameno Plautillin závoj, jímž si pak
chtěl zavázat oči, zvedl naposled zrak, plný nevýslovného klidu, k věčné
podvečerní záři a modlil se. Ano! Nadešel poslední okamžik, ale on viděl
před sebou širokou silnici z červánků, silnici vedoucí k nebi, a v duchu
si opakoval slova, která kdysi napsal, když už tušil, že splnil svůj úkol
a že se blíží jeho konec: "Bojoval jsem dobrý boj, víru jsem si zachoval,
svůj úkol jsem splnil, nakonec je mi určen věnec spravedlnosti."
Stín
Jaroslav Vrchlický
Vřel cirkus jako váza přeplněná.
Dav čekal. Do arény vešla žena,
za každou ruku jedno dítě vedla.
Již nechvěla se, pouze v tváři zbledla,
když uzřela ten zástup jásající.
Pak na své děti hledla, bolest v líci,
a v pohledu tom toto bylo psáno:
„Mé zoufalosti přece svitlo ráno!
Než dík, můj Bože, na kříž u svých dveří
jsem nešlápla a nechala se v šeři
i s dětmi zajmout, vrhnout do vězení.
Já věděla, že pomoci již není,
jsem odhodlána, vítám svoje muky.
Však tyto děti! Žádné mojí ruky
se spustit nechce, a přec být to musí!
Mám vidět, jak je trhá tygr v kusy,
to vidět musím, tak zní rozkaz kata."
Dí křesťanka: „Tvá vůle staň se svatá!"
Však matka praví: „Věčný Bože, jsi-li,
spas matku ve mně! Ušetř mi tu chvíli!
Tak jako po Tvém šlapala bych kříži,
tak zapři mne, ať nezřím jen, jak mříží
lev skočí a mé děti trhá lačný.
Ó, jsi-li, pomoz, obestři mne mračny,
zdrť mě Svým bleskem, šetř však matky ve mně!"
Již potleskem se otřásala země
i mříže padla, lev se mihnul skokem.
Tu žena zřela, kdosi velkým krokem
šel přes jeviště, obličej tak známý;
jak druhdy kráčel tichý nad vodami,
tak Ježíš zvolna bral se přes arénu
a přešel; jeho stín však mezi ženu
a mezi děti padl, velký, plný.
I neviděla žena nic, jen vlny
po sedadlech, hluk slyšela jak moře,
na tváři jí hrál úsměv, odlesk zoře.
Hovory k sobě
Marcus Aurelius
"Rozptyluje tě něco zvenčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu
opravdu dobrému, a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také
jiného poblouzení: neboť zpozdile si vedou i ti, kteří se v životě lopotí
do únavy, ale nemají před sebou cíl, k němuž by zamířili každou svou snahou
a vůbec každou představou."
"Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však
i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé,
neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť
nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní
duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout,
a ihned se ocitá v dokonalé pohodě: tato pohoda pak podle mého soudu není
nic jiného než pocit mravní spořádanosti."
"Neveď si tak, jako bys měl žít myriády let! Nevyhnutelný osud se vznáší
nad tebou. Dokud žiješ, dokud ještě můžeš, staň se dobrým!"
"Nejlepší způsob odplaty je neodplácet špatné špatným."
"Bezpráví se často dopouští také ten, kdo něco nedělá, nikoli jen ten,
kdo něco dělá."
Sv. František z Assisi
Gilbert Keith Chesterton
Plný význam sv. Františka z Assisi tkví v tom, že byl určitě asketický
a že určitě nebyl škarohlíd. Kdykoli byl vyhozen ze sedla slavným ponížením
své vize závislosti na Boží lásce, vrhl se do postů a bdění přesně tak,
jako se divoce vrhal do bitvy. Vyrazil s válečným koněm plnou silou a nebylo
zastávky nebo ohlédnutí ve hřmícím útoku jeho výpadu. Nebylo v tom nic
negativního; nebyla to strnulost nebo stoická prostota života. Nebyl to
sebezápor pouze ve smyslu sebekontroly. Bylo to pozitivní jako vášeň; bylo
to kladné jako rozkoš. Hltal posty jako člověk hltá jídlo. Vrhal se do
chudoby jako lidé horečně kopali zlato. A právě pozitivní a vášnivá stránka
jeho osobnosti je výzvou moderní povaze v celém problému honby za požitkem.
V tom spočívá nepopiratelně historická skutečnost a k ní se pojí další
morální skutečnost, která je téměř stejně nepopiratelná. Jistě setrvával
ve svém hrdinném a neobvyklém směru od okamžiku, kdy kráčel v žíněné košili
zimním lesem, až k okamžiku, kdy si přál při umírání ležet na holé zemi,
aby dokázal, že nemá nic a není nic. A můžeme říci téměř se stejně hlubokou
jistotou, že hvězdy sunoucí se nad vychrtlým a zpustošeným tělem, ztuhlým
na kamenné podlaze, shlížely ze svých zářivých drah kolem světa plného
pachtícího se lidstva na šťastného člověka.
Chvalozpěv stvoření
sv. František z Assisi
Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,
tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.
Patří tobě jedinému, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr
a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,
která nás živí a slouží nám
a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku
a snášejí nemoci a soužení.
Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji,
neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemrou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu,
a služte mu s velikou pokorou.
Kámen a bolest
Karel Schulz
USMĚJI-LI SE...
DO SMRTI ZMRZAČEN. Děsná rána, která mi div nerozrazila lebku, která mně
vyrazila dech, zalila mne krví, zastavila mi srdce. Skácel jsem se v bezvědomí
k zemi. I myslili, že jsem mrtvý, a křičeli hrůzou nade mnou. Navždy zohyzděn.
Roztříštěný nos, jehož chrupavky zapraštěly, rozlouply se, zrosolovatěly
a pod prudkým úderem pěsti. Cítil jsem v žhavém vyšlehnutí bolesti jeho
tvrdé klouby, pravé klouby rváče, až k mozku. Dosud mám pocit, že v mém
obličeji zůstala díra. Do smrti zohaven. V dobách, kdy se uctívá krása
nade vše, půjdu životem s obličejem ohyzdy, beznosého netvora, s obličejem
rozraženým a proděravělým. Jeho pěst mi rozdrtila nos až po kořen, i do
očí mi vytryskla krev a ústy mi vytékal hlen. Do smrti znetvořen. Budu
mít tvář malomocného, jemuž uhnilo maso a opadlo. Ale má řehtačka, aby
se lidé nepřibližovali, byla by řehtačkou bláznovou. Pouze jeho pěst mi
roztrhla a vyhryzla maso tváře, ne choroba. Ta je v srdci.
Co mne ponouklo k výpadu proti němu? Od prvního setkání jsem v něm
cítil nepřítele a on ve mně. Jsou lidé také tak poznamenáni jako kameny?
Nikdy jsem mu neublížil. Vždy se mi vysmíval. Nikdy jsem mu nic zlého neučinil.
Vždy mne tupil. Nikdy jsem na něho křivě nepohlédl. Vždy mne urážel. Vyhýbal
jsem se mu, vyhledával mne. Utíkal jsem před ním, a šel za mnou. Zahrnoval
mne sprostotami, výsměchem. Bránil jsem se mlčením. Až včera kvečeru -
- -
Kopíroval, nevšímaje si mne. Snad poprvé si mne nevšímal. Vstoupilo
do mne zlé. Proč? Nevím. Proč jsem to udělal? Nevím, vstoupilo do mne zlé.
Pohlédl jsem na jeho kopii příliš výsměšně, než aby si toho nepovšiml on
i ostatní. Odložil kresbu a výhrůžně se vztyčil. Mistr Bertoldo mne volal
k sobě, neposlechl jsem. Řekl jsem mu hodně urážlivých slov o jeho práci
a vysmál jsem se jeho umění. Zesinal, nechápaje moji odvahu. Udiveně na
mne pohlížel, příliš zmatený, a tu jsem se zašklebil tak odporně, že odpornost
toho pošklebku jsem i já cítil - - -
Pak už nevím nic. Vzkřísili mne v sakristii. Ubohý Granacci! Myslil
jsem, že vypláče všechny slzy svého života.
Co mne k tomu přinutilo? Výsměch. Stávám se rychle podrážděným a zlým.
Choroba v srdci. V tváři jako by mi zela díra.
Rozhněvaný kníže kázal Torrigiana vyhledat strážemi a spoutaného dopravit
do žaláře signorie. Avšak on uprchl, a jakmile verbíř Borgiův mu položil
ruku na pravé rameno a dal polibek na tvář, žádný vladař už nad ním nemá
moci. Je vojákem církevním.
Proč jsem to udělal? Toho dne si mne Torrigiano ani nepovšiml. Se zaťatými
rty a často pomrkávaje, jak míval ten silák směšně ve zvyku, horlivě obkresloval
předlohu a jeho hranatá hlava byla nad prací skloněna daleko přede mnou.
Toho dne výsměch se ve mně zvedal jak kalná, bahnitá sedlina. Musilo to
vytrysknout. Toho dne jsem dotesal Fauna. Má první práce. Dostal se mi
do ruky kámen nečistý, určený ne pro kříž, ale pro zvíře. Tesal jsem dlátem
přiostřeným a s duší naplněnou bolestí. V nezměrném trýznivém úsilí se
proseknout až k srdci hmoty, ano to byl můj sen. Udeřil jsem do balvanu
a vylezlo z něho zvíře. První kámen, jemuž jsem vdechl život, - - - a ten
kámen se šklebil. Jazyk se mlel v ústech jako had v kamenném hnízdě. Zuby
chtěly kousat, rvát v mase. Všechno čeká na vysvobození, praví svatý apoštol
Pavel. To nebyl antický faun, to byla hrůza mých nocí, tma a kal a strach
a výsměch. Takto se antičtí bohové neusmívají - - -, pravil Lorenzo. Ten
to poznal, ne Poliziano. To není fauní úsměv, řekl Lorenzo a on jediný
pochopil. A chtěje mne oklamat, že nepochopil, dodal: Staří lidé nemají
již všechny zuby - - -
V té chvíli já přijal ten výsměch. Já převzal fauní smích. Roztříštil
jsem jeho zuby a z jeho úsměvu se stal trpký poškleb florentského kupce,
jemuž unikla buď žena, nebo peníze. Rozesmáli se kníže i Poliziano tomuto
žertu. A já si řekl: hle, má první práce - - - Rozesmáli se kníže i Poliziano,
každý jinak. A já převzal výsměch kamene. Já se vysmíval svým činem knížeti
i Polizianovi, každému jinak. Nechápali. A já se jim vysmíval každým novým
úderem, aby dáseň byla dobře upravena. Byl to pro ně dobrý vtip. Faun přišel
o své zuby.
Já o svůj nos.
Kámen mi ublížil dvojnásob, kámen se mi mstí. Kámen jest mi nepřítelem,
budu vždy musit se s ním rvát, ohýbat ho, zápasit s ním, zraňovat se o
něj, bít do něho. Výsměch kamene. Ale já to ještě nepochopil. Výsměch ztvrdl
ve mně, či usadil se jako bahno, ještě jednou toho dne to musilo vytrysknout,
bylo toho na mne příliš mnoho. Vstoupilo ve mne zlé. Neovládl jsem se.
Byl bych se vysmál komukoliv, nemusel to být Torrigiano. Ale musil to býti
právě Torrigiano, abych za to musil hned zaplatit. Já roztříštil pošklebující
se zuby Faunovy. Torrigiano roztříštil můj nos. Dosud cítím, jak můj pošklebek
nad jeho prací byl odporný a zlý. Kámen by se nemohl smát opovržlivěji
a nelítostněji. Faun se smál mé práci. Já jeho. Navždy zohyzděn!
Již nikdo mi nevrátí moji tvář. Má tvář se rozbila pod úderem pěsti
rváče Torrigiana jak zrcadlo. Střepiny zůstaly, mám je v jizvách. Má tvář
se promáčkla pod úderem jeho kloubů jak z těsta a tak ztvrdla a zůstala.
Půjdu životem, jako bych měl v obličeji díru, vyžranou a uhnilou malomocenstvím,
skácel jsem se jako mrtvý, zalila mne krev. Do smrti znetvořen. V časech,
kdy se nade vše cení krása, kráse tváře, kdy se soudí podle výrazu, podle
podívání, kdy se miluje na věčné časy na první pohled, jako onoho večera,
kdy božský messer potkal na mostě svoji Beatrix v šatech nejněžnější růžové
barvy mezi dvěma paními, v časech, kdy ženy úsměvem hledají náš úsměv,v
časech, kdy jedině v tváři čte člověk, nemoha proniknout v temná tajemství
srdce, v těch časech do smrti půjdu světem, beznosý tvor, tvář zpotvořená.
Usměji-li se, roztáhne se vyhryznutý otvor tím hnusněji, mám dojem, že
nikdy nebude zacelen. A bude-li, co platno? Kdybych chtěl políbit ženu,
až se nad ní nachýlím, ona neuvidí mé milující rty, ale nejprve pitvorně
rozšklebenou jizvu rány, rosolovitě narůžovělou kůži jako stále mokvající
vřed. Zůstanu ošklivým. Již jsem ošklivý. Nesnesu, aby mne litovali. Učiní-li
tak, budu zlý.
Mé předrahé samotářské noci, jak brzo jste se proměnily v samotářské
dny! A zahrady kolem mne, nádherné, planoucí, vášnivé zahrady. I v noci,
když na ně padne měsíční světlo, jsou bledé štěstím. Každý keř je plný
snu. Kam oko dohlédne, vidím lásku mezi květy. Šeptá červeň a zlato západu
o vroucnosti chvil, kdy, srdce na srdci, ukládají se milenci na oslnivá
lůžka svých tužeb. Ó kancóna, zpívaná večer Cardierim u nohou Aminty, která
se jí smála, česajíc si vlas!
Jen lásky ostré hroty mi láska ponechala v srdci, je nevyjme a nechá je tam vždycky, jak dlouho budu živ, bych živ byl vždycky.
A pak spolu odcházeli večerem, jeho perleťovými pruhy, jeho zlatými
dlaždicemi, jeho šafránovou oponou. Já zůstal. S tváří v trávě.
Rána do tváře. Na celý život poznamenán. Bolest a trýzeň od malička,
bolest ze všeho kolem mne, neboť vše mne vždy jen zraňovalo, v ničem jsem
se nevyznal, trýzeň v marnosti všeho, palčivost úsilí již nyní se zmocnit!
Hory bych chtěl proměnit v postavy, každý kámen ohnout do tvaru srdce,
do žil mramoru přelít svoji krev a černý kámen by byl můj zkamenělý sen
- - - A chtěl bych vyrůst nad všechny. Uniknout! Uniknout!
Vyrůst třebas na skalách nejvyprahlejších, ale vyrůst do výše, bičován
divokými vichřicemi svých bolestí a v křeči utrpení, že i pták by se mi
vyhnul a skryla by se zvěř, a já bych stál a tesal a tvořil ve všech spalujících
horečkách umění. Má díla by zůstala trčet do nebes, mračna by trhala v
cáry a mlhy pohoří by léhaly u paty mých soch, jichž gesto by vlálo po
nebi. Chtěl bych v nejžhavějším úsilí, až prsa by mi pukala prací a námahou,
prolomit štíty velehor v postavy gigantů, oblaka by drželi dlaněmi a sténali
by bouřemi, plakali potopou vod. Ó duše, ty moje válečnice vášnivá a stále
sžíraná touhou po nových výbojích, snad ani to by ti nestačilo, a jaký
by byl můj příští sen? Býti básníkem pro tu nejkrásnější, pro tu nejvznešenější
a nejlíbeznější, pro tu ze všech nejtišší a nejsmutnější. Jí dát každý
svůj mramorový sonet a jí dát sestinu ze žuly, to pro tebe, lásko, to je
pro ni, řekli by ostatní, královno, kralovala jsi smutkem a nádherou bolesti,
ale ne už posmívané a zneuctěné, ale vyvýšené nad vše ostatní. Zbrunátněl
by svět a zachvěl se. Síla umění jako plamen by hořela ve všech srdcích
a každým polibkem by se plamen znovu rozdmýchal a každým úsměvem roznášel
a každým polaskáním vzrostl. Všechno bych rozpálil jeho kovovým leskem,
postavy vladařů, proroků, papežů, králů, patriarchů, knížat, kardinálů
a hrdinů, vše by šlo kovovým krokem v oblacích a každé zřásnění roucha
by bylo nejdokonalejším dílem a každý krok a každý pohyb nejvyšším projevem
vznešenosti, hrdinství a síly. A ještě bych stál a hledal poslední kámen,
aby i ten nejšedivější byl ohnut do tvaru srdce, ještě do posledního žilkování
mramoru bych chtěl vylít svou krav a jen černý kámen bych držel v dlani
jak ustydlý sen. Kde jsi, mé štěstí? Proč jsme si tě nepřivolal? Což i
nyní se musím dívat na slavné barvy světy slaným hranolem slz? Kde jsi,
mé štěstí? A tenkrát bych padl dolů jak olovnice.
Pak bych řekl lidem, co všechno znám a že umím změkčit kameny ranami
tak, jako umí sám život, ba že dovedu víc, že mohu jim dát tvář snu a rozezvučet
je jinak, než jim dal znít jejich pád z ráje. Do jiných stupnic a do jiných
tónin naladit jejich hymnický hlas a udusit jejich sopečný žár krůpějemi
potu a krve. Kde jsi ty, má nejmilejší, zatímco já byl na štítech velehor?
Na kterém tržišti či v které komůrce tě naleznu? Po dávném hřbitově, mezi
rozpadlými hroby, kde zrezavěly a odpadly kříže a kde se již nepohřbívá,
spletí břečťanů musím jít, abych tě potkal? A proud slzí se mi otáčí v
srdci jak vřeteno.
Lidé, sestupuji k vám a jsem pokryt prachem své práce, jsem pokryt
prachem a tříštěmi skal. Co jste hledali v nitru hor? A řeknou, že jaspis
a chryzolit, beryl a topas, smaragd a diamant, sardonix a safír, chalcedon
a ametyst, sardis a hyacint, a tenkrát bych věděl, že nesu jim ve své slávě
odříkání víc, než je shromážděno v osmi královstvích perských, jak to zapsal
ze svých cest Marco Polo Benátčan, a že jim nesu víc než všechny drahokamy
a zlato Indií, a víc než poklady země Balaxim a země Cejlanu a země Ambalet
a země Ehgimel, a že tolik nemá velký chán Číny ani kněz Jan ve svém království
východním, a že tolik nemá celý svět, co já přináším, ó ty můj živote,
chvějící se okamžikem, a přece věřící ve věčnost -
Dosud nebylo vladaře, který by dal lisu hory zúrodněné bolestí a krásou,
ověnčené ne mlhami, ale zpěvem z ráje, hory krásy.
Já bych byl tím vladařem. Já bych tak učinil.
Ale já nemohu.
Já nemám nos.
Sníh ve Florencii
Julius Zeyer
Před domem starého Ludovica di Leonardo di Buonarotti zastavili se tři
mladíci, zahaleni těsně do teplých plášťů, neb noc byla velmi chladná.
Temné ulice byly úplně prázdné, jen vítr po nich bloudil a naříkal. Dům
zdál se do sna pohroužen, jen z jediného okna svítilo slabé světlo a padalo,
chvějíc se jako v chorobě, na vlhkou dlažbu. Jeden z mladíků jal se bronzového
klepátka a bušil odměřeně na polozpuchřelé dubové dveře.
"Což neslyšíš?" mrzel se jeden z nich.
"Ten nevlídník!" dodal druhý.
"U Bakcha, konečně!" smál se třetí, pozoruje, jak nyní světlo od okna
k oknu bloudilo, mizelo. Pak bylo v síni pádné kroky slyšeti a zmizelé
světlo prošlehlo bledě dlouhým paprskem klíční dírkou, v které zarachotil
klíč. Dveře se pomalu otevřely a v černých stínech síně rýsovala se neurčitě
postava mladíka, držícího kahan nad hlavou, kterým na ulici svítil. Zasmušilá
jeho tvář zdála se zažloutlou při nepokojném plápolání kahanu.
"Kdo zde?" ptal se nepříliš přívětivým hlasem.
"Přátelé!" zvolali ti tři před domem jedním hrdlem a smáli se. Svítil
jim lépe do tváří a mlčel.
"Nemám žádných!" odvětil zřejmě trpký úsměv němých rtů. Mladíci nedbali
a metali mu svá sladkozvučná jména jako květy vstříc: Jsemť Baccio! Gentile!
Mariotto!
"Znám vás," odpověděl Michelangelo pomalu, jako někdo, jehož myšlenky
bloudí.
Znal je. Byl se s nimi u dvora Lorenza z Medici seznámil, Lorenza Vznešeného,
onoho Lorenza, který jej byl ocenil a miloval, který mu nebyl pouze svůj
dům, ale o mnoho více, své srdce dokořán otevřel, Lorenza z Medici, jenž
nedávno teprve zemřel v plné síle mužného věku, kliden jako Sokrates, kliden
jako to slunce uchylující se za hyacintové výšiny Apenin, po kterém, když
zašlo, již nezůstává než ta bledá, zlatá, chvějící se aureolní zář. (...)
Znal ty tři mladíky, vida je však před sebou, vzpomínal jen na Lorenza
z Medici a na zašlou jeho dobu.
"Co ode mne žádáte?" pravil konečně.
"Při Venuši!" zvolal Baccio netrpělivě a poněkud uražen, "především
trochu vlídnějšího přivítání!"
"Tiše!" chlácholil vážnější Mariotto a obrátil se k Michelangelovi.
"Staré časy," pravil, "staré časy Lorenza de Medici vracejí se zase do
Florence. Nový život začíná v domě Mediceů. Pierův dvůr je veselý."
"Piero z Medici miluje umění," dodal Gentile, "a proto nemůže jinak,
než tebe si vážiti. Řekl docela, že ho to naplní hrdostí, podaří-li se
mu tebe k svému domu upoutat -"
"Jako toho španělského běhouna, jenž jest rychlejší než jeho koně,"
přerušil ho Michelangelo trpce a suše.
"Jsi žárliv?" smál se Baccio.
Michelangelo odvrátil se mlčky s pohrdáním.
"Je zima," řekl za chvilku, "co mi chcete?"
Mariotto chopil se slova. "Piero z Medici," pravil, "posílá pro tebe.
Hoduje dnes v paláci Pitti. Uprostřed zpěvu, hudby a smíchu vzpomněl na
tebe a řekl, že by cos na tobě žádal. My se nabídli, že tě přivedem. Tedy
pojď." (...)
"Nepůjdu," řekl krátce Michelangelo. "Děkuji vám a děkuji Pierovi z
Medici. Řekněte mu, že jsem churav a že rozjímám právě nad knihou, již
napsal přítel jeho otce, pan Angelo Poliziano."
"A týž Poliziano," zvolal Gentile, "mešká tou chvílí též v paláci Pitti
a kázal mi, abych tě jeho jménem pozdravil."(...)
"Poliziano ve Florencii, v paláci Pitti!" zvolal Michelangelo a tvář
se mu vyjasnila. "Vstupte," prosil, "za okamžik půjdu s vámi!"
Michelangelo zavřel dům a šli. Vítr zahučel a ve vzduchu se zaleskly
velké vločky sněhu v proudu světla, vycházejícího náhodou z okna starého
vysokého domu v pusté a temné jinak ulici.
"Sněží!" řekl Michelangelo, pozoruje toto pro Florencii vzácné divadlo,
a zahleděl se poněkud do víření těch bílých, třpytných vloček, které mu
hvězdy a motýly zároveň připomínaly. (...) Brali se rychle temnými, klikatými
ulicemi mezi mlčícími, zasmušilými paláci, dvojnásobně pošmurnými, když
nad nimi ty těžké, tmavé visely mraky. Na Lungarnu čekali sluhové s pochodněmi
a svítilnami, jejichž ve větru plápolající zář šlehala na zdřimlé, ze tmy
obrovsky strmící domy. Arno šuměl nocí a na druhém jeho břehu stál kostel
San Miniato v háji černých cypřišů jako přízrak na své výšině, šerý proti
mračnému nebi. Cesta vedla "Starým mostem", kde se nízké domky k sobě zimomřivě
krčily, a nikdo by nebyl tušil, že to jsou tytéž budovy, které za dne tak
skvěle zářily, chlubíce se klenoty a drahokamy a všemi těmi veledíly florentinských
zlatníků, které tam vždy v dolejších jejich částech vyloženy v slunci se
jiskřily a celé město k sobě lákaly a k obdivu nutily. Ještě několik ulic
za mostem a Michelangelo a jeho společníci stáli před obrovsky strmícím
palácem Pitti. Kyklopická mohutnost jeho zdí byla rudým světlem smolnic,
upevněných v železných, z balvanů rustiky vyčnívajících ramenech, jako
požárovitými červánky polita, a množství koňů hrabalo netrpělivě na náměstí
skalnatou dlažbu, čekajíc na hosti vesele hodující u Piera z Medici. Z
hloubi domu zazněla občas ozvěna fanfár, smíchu a zpěvu, a utonula pomalu
a smutně v hučení nevlídného větru.
(...) Nedaleko krbu, kde velký oheň plápolal, seděl Piero de Medici
a hovořil velmi živě. Kývl na Michelangela milostivě hlavou, vítal jej
třemi slovy, odvrátil se, a zapomínaje na jeho přítomnost, pokračoval v
zábavě na okamžik přerušené. Michelangelo nedbal toho chladného přivítání,
věděl, že za své pozvání děkoval pouze náhlému rozmaru, a ostatně byl sám
jen chladně a téměř nedbale Piera pozdravil; obracel nyní zraky do hloubi
sálu, jako by někoho hledal. Netrvalo dlouho a zahlédl důstojnou tvář básníka
Poliziana, sedícího osaměle ve výklenku vysokého okna. (...) Michelangelo
usedl vedle básníka, a oba vzdychli tiše a mlčeli chvilku. (...)
"Jak dávno jsem tě neviděl!" řekl Poliziano.
"A jak jsem po vás toužil!" odvětil Michelangelo. "Vy víte nejlépe,
čím jste pro mne byl! Vy první dal jste mi podnět a odvahu k práci samostatné,
a ze zřídla vašeho ducha, vašich vědomostí směl jsem, nevědomec, čerpati
a žízeň svoji ukojiti!" Poliziano se usmál a mávl rukou, jako by se chvále
té ubrániti chtěl.
"Kdyby jiskra v tobě nebyla doutnala, kdyby plamen v tobě nebyl skrytě
hořel, pak by mé povzbuzení marné bývalo, můj Michelangelo!"
"Říkají, že krásu nevidím," zasmušil se jinoch.
"Poněvadž ji podáváš, jak ji cítíš ty, a ne jak jiní, poněvadž nenapodobuješ
tu, kterou jsou zvyklí viděti, a které slepě a výlučně obdivovati se naučili.
Myslím na krásu velkých Řeků."
Michelangelo se vyjasnil a položil mu ruku na rameno.
"Znáte mě lépe, než znám sama sebe," zvolal, "a co neurčitě, matně
cítím, vy to vysloviti dovedete! Vy víte, jak Řeky zbožňuji -"
"Ale nicméně zůstáváš Michelangelem, a toť to pravé," usmál se Poliziano.
"Vždyť nejsem Řek a nenarodil jsem se před věky!" horlil Michelangelo.
"Což nežil od té doby, co Trója padla, Kristus? Což nezachvěl se svět bolem
a něhou od těch dob, co Pallas Athéne věčně jasně a klidně do slunce se
dívala? My známe Helenu - oni ale netušili Beatrici a nenásledovali Danteho
peklem a očistcem do blaha ráje. Vy, pane Poliziane, pochopil jste to nejlépe.
Důkaz toho báseň vaše, kterou jsem před hodinou znova četl, ta báseň, která
starou, věčně mladou řeckou báj novým obdařila životem, novou prodchnula
něhou. Pane Poliziano, míním vašeho Orfea."
Melancholický úsměv zahrál básníkovi kolem rtů.
"Byl jsem tehdy, když jsem ji psal, tak mladý, jako ty dnes," vzdychl
si, "tak odvážný, jako ty - avšak měl jsem k tomu, jak nyní vidím, méně
práva. (...) Mířil jsem k slunci, ale slabost mých křídel zavinila pád.
(...) Tvoření umělcovo, jak titánský to boj! Vnuknutí vyšlehne v nás jako
blesk, neb vychází v nás jako slunce, stane se v nitru našem jako duše,
pro kterou nám tělo vyhledati jest. Tak uhnětl Bůh Adama z hlíny, tělo,
když pojem "člověk" v propasti jeho bytosti vznikl ... I umělci jest toho
Adama vždy z hlíny uhnísti. Lze kdy dosíci plného vítězství v tom velkém
zápase?"
"To myslil jste si, pane Poliziano, tenkrát, když jste svého Orfea
postavil smrti tváří v tvář a když ona vítězící, po druhé ztrátě milované
Eurydiky, pěvci volá vstříc, že marné jeho zpěvy, jeho slzy, neb nehybný
a pevný že jest zákon propasti! Ten zápas myšlenky s hmotou, vámi symbolicky
naznačený, cítím co sochař nejhlouběji! Zápas s tou slepou hmotou, která
vzlet náš tíží, s tou mrtvou hmotou, kterou od smrti a nebytí spasit chceme,
a která se tupě proti vlastní spáse vzpírá, která se uzavírá v mráz svůj
věčný proti jiskře, kterou jí vdechnout chceme!" (...) Hleďte, ti staří
Řekové byli tak velcí, dovedli tak neskonale krásně klid Olympu do bělosti
mramoru vtělit, a přece - rcete, dosáhli tím vrcholu? Jest to plné vítězství?
Vyrval tu Orfeus Eurydiku přece z propasti i proti hroznému zákonu, jenž
je nehybný a pevný? Můj Poliziane, zdá se mi, že nikoli ... Přílišný ten
chlad a klid mě tíží, mráz hmoty z něho věje. Co schází kráse té, aby více
hřála než svítila?"
"Co ty jí dáš," řekl tiše a zamyšleně Poliziano se zrakem plným prorockých
vidin. "Jim zřídlem byla radost ze života, ty chápeš poesii bolesti."
"Nerozumím dobře," odvětil Michelangelo, oči jeho však se temnily,
a staly se hlubokými jako dvě propasti, a dech jeho byl těžký a horký jako
v horečce.
"Vysvětlete mi," prosil tiše básníka, vtom však se ozval hlas Piera
z Medici, volajícího hromně na zamyšleného sochaře. Stál u otevřeného okna
a hleděl přes dvůr do zahrad.
"Při Venuši a Bakchu," zvolal, "větší lež než tuto v dnešní noci krásná
naše Florencie ještě nikdy na sebe nevzala! Hleďte, páni, halí se s drzou
cudností do běla panenského hávu. Jest celá jako z mramoru. Ne, sníh ten
jest bělejší než mramor a hvězdnější. Jak krásná by z něho byla socha!
Můj Buonarotti, jaká to pro tebe úloha! Duše tvoje jest prý tak panenská
jako ten sníh. Chceš mi učiniti velkou radost? Pak jdi a utvoř nám božský
nějaký zjev z té nebeské látky, která ze sousedství ráje se dolů sesypala
do zahrad! Celý večer již jsem na to myslil!"
"Jak dětinský to rozmar!" řekl Poliziano, hledě na Michelangela, stojícího
zachmuřeně opodál.
Piero de Medici zaslechl ta slova.
"Pane Poliziane," pravil uvnitř pozloben, avšak tváře se, jako by nebyl
slyšel, "pane Poliziane, řekněte, nejsem-li filosofem! Svou myšlenku o
sněhové soše chci snad umělcům vůbec dáti důkladné naučení o pomíjitelnosti
jejich děl. Snívají tak chorobně rádi o nesmrtelnosti svých výtvorů. Mimo
to praví ten sníh tam dole na dvoře: Kořisti z okamžiku pro okamžik - kdo
ví, kde zítra budeš. Tuším, že to bývá zdravá rada umělcům."
Michelangelo přiblížil se zatím, nenaslouchaje, k oknu a hleděl nyní
u vytržení do zahrad. Sněhová bouře byla úplně utichla, nebe kmitalo se
hvězdami a země svítila přízračnou bělostí. Každý strom zdál se vytesán
z mramoru, každá stezka, stínem modrá, zdála se, že vede do neznámých,
tajeplných světů, z kterých všechen ten třpyt, to ticho, ta bílá veleba
temenily. Unášelo to do nekonečna jako proud velké, vznešené, tiché hudby.
Beze slova vyšel Michelangelo ze síně, aby učinil, čeho si Piero v dětinské
bujnosti přál. Zázračná kráse toho snivého, nezemského, pravdě nepodobného
divadla jej lákala k tvoření. Nebyly to dřímavé luhy smrti? Nebyl to svět,
z kterého náhle veškerá krev a síla života byly zmizely, svět, jenž bílý,
zsinalý a zkřehlý k posud ještě hvězdami dýšícímu nebi jako v smrtelném
úžasu trčel? Ano, bylo to podsvětí, kraj přízraků a mátoh, kraj věčných
vzdechů po světle a slunci, v který, hledaje svou Eurydiku, byl Orfeus
sestoupil!
"Orfeus!" zašeptal Michelangelo jako jiskrou dotknut a kázal rychle,
aby mu shrabovali sníh a na určité místo nakupili. (...) Duše jeho byla
plna ještě myšlenek, které rozmluva s Polizianem v ní vzbudila, a ustanovil
si vytvořiti Orfea v tom okamžiku, kdy ztrativ podruhé svou Eurydiku, pro
ni zase do pekel vniknouti chce, ale zdrcen slovy Tesifoninými" už ani
o krok blíž, vše marné jest, neb "zákon bezdna nehybný a pevný" - celou
tíž toho osudného výroku chápaje, beznadějností zkrušen se bolem takřka
v kámen obrací.
Sníh byl mrazem tvrdý a dal se rukou umělcovou poslušně ovládat. Dolejší
část sochy založil Michelangelo široce, zakrývaje velký rázovitý pohyb
nohou rouchem splývajícím až na zem. Pevný krok Orfeův naznačil odhodlanost
pěvcovu, vniknouti v podzemí před všechny zkrušené již hrůzy, a pozvednuté
jeho ruce třímaly lyru, jako by ještě jednou do ní zasáhnouti chtěl. Tvář
jeho, kterou umělec ostře a dopodrobna propracoval, byla vážná, krásná
a zářila kouzlem rodícího se v prsou zpěvu, a přece zračila se ta síla
v ní, která se ničeho neleká. Michelangelo pracoval s láskou a horlivostí,
jako by svou vidinu vtěloval do kovu pro věčnost, a ne v pouhý sníh, pro
kratochvíli jediného okamžiku. Když byl hotov, odstoupil několik kroků
a vzdychl z hluboka.
"To není, co jsme chtěl!" zvolal. "Z rysů této tváře věje chlad a mráz
jako z toho sněhu! To není uskutečnění mého snu! Opět hellenský ten klid!
Tak mohl Orfeus na prahu pekel státi po prvé, doufaje ještě, že zvítězí
svou lyrou, že dojme zpěvem svým, že uzří milovanou Eurydiku v tvář! Tak
nestál by Orfeus, slyše zničující slova osudu! Tak byli by jej v Athenách
snad pojali, tak nechtěl jsem to utvořiti já!"
A sklonil smutně hlavu a stál beze slova před svým dílem, a pochodně
zhasínaly a nebe se šeřilo, pak se začervenalo, a konečně vyšlo slunce
v plném zlatém majestátu svém a zasněžené zahrady byly jeden divukrásný
blesk, jediné červánkové zaplání. V tom okamžiku zazněl hluk na terase
za umělcem: neb Piero Medici byl tam vyšel s celým dvorem svým, a všichni
poraženi nesmírnou spanilostí té růžové křišťálové zahrady a té obrovské
sluncem a paprsky velkého genia magicky ozářené vidiny Orfea, vypukli v
jásot, plnili vzduch výkřiky nelíčeného obdivu.
Poliziano spěchal se schodů a objal mlčky umělce.
"Ne, ne," zašeptal s trpkým úsměvem Michelangelo, "to není to, co chci!
Na jeho tváři nejeví se to, co v srdci cítí! To není člověk, to je představa!"
(...)
Tu zazněl nový výkřik jako z jediného hrdla na terase a Poliziano sebou
mocně trhl. Michelangelo pozvedl mimoděk tvář a hleděl na sochu. Výkřik
na terase zněl jakoby překvapením vyvolán - ne bez příčiny, neboť socha
Orfea byla sebou hnula. Zázrak ten působilo slunce. Milionem zlatých šípů
pudilo nezvyklého hosta z dalekého severu, třpytící ten sníh, z míst pro
vládu tepla stvořených. Sníh kapal kaskadami démantů se stromů, lil se
potoky se střech a bělost jeho rozplývala se na trávě jako sen ve vzbouzejícím
se zraku. I výtvor Michelangelův pocítil zničující to kouzlo vlažných bleskotavých
paprsků, které jej líbaly. Dolejší část sochy stála bez hnutí, velký, pevný
krok Orfeův nebyl ještě pohromu vzal, ale sídla myšlenky a srdce, hlava
i prsa, byly smrtelně poraněny. Ruce klesly Orfeovi po bok, lyra vypadla
z nich na zemi, hlava klonila se v týl a brada jí povolila, takže se ústa
poněkud otevřela, měníce se křivou, dolů zahnutou linií, oči, pozbývající
určité kresby, zdály se, že se zavírají, a ostrost všech stejně jasně naznačených
rysů tváře zmírnila se táním v podivuhodný soulad. Jakýsi záchvěv života
zdál se, že pronikl sněhem, oživující jiskra že těkala sochou. Teď zdál
se to vpravdě Orfeus, zdrcený zoufalstvím, zkrušený bolem, nesoucí smrt
již v duši, ač ještě důstojně, pevně na nohou stál. Heros - avšak trpící.
Zkrušený člověk - avšak dýšící.
Michelangelo hleděl na své dílo široce otevřenýma očima, úsměv plný
radosti hrál mu kolem úst a tiskl Polizianovi mocně ruku.
"Konečně vidím jasně, co jsem temně tušil!" šeptal, "nyní vím, co Orfeovi
scházelo, a ode dneška nebude to žádnému z mých děl už více scházeti: výraz
duše! K čemu sloužila by všechna krása zevnější, kdyby nehlásala, co se
uvnitř děje! Díky tobě, slunce! Naučilos mě něčemu velikému!"
"To slunce, které tě vedlo na pravou cestu, to je vlastní tvůj cit
a duch," řekl Poliziano. "Ano, našel jsi dnes něco neskonale velikého -
sama sebe! Smíš doufati, že zvítězíš nad tím nehybným a pevným zákonem
bezedna! Jak vysoko státi budeš nad ostatními! Přeji ti štěstí - ale lituji
tě zároveň. Ubohý můj příteli! Výsost znamená osamění, velikost znamená
nenávist. Vše odpustí ti dav - jen to ne, že nad ním stojíš, že se mu vymykáš.
Ta výlučnost ti bude trnem v životě. Orfeus nesnížil se k bakchantkám a
rozsápaly jej!"
Než domluvil, zřítila se socha k zemi. Zaduněla a nezůstalo po ní než
beztvárná kupa rychle tajícího sněhu. Výkřik jakoby soucitu všech přítomných
dvořanů ozval se na terase, pak smích, z kterého zněl vesele hlas Pierův.
"Hleď," zvolal s ironií, "dostavilo se to poučení, které jsem ti sliboval!"
"Ano, velkého dostalo se mi naučení," řekl Michelangelo, s krásným
a vděčným úsměvem k nebi hledě, a docela na Piera z Medici zapomínaje.
"Vím teď, jak zvítěziti nad hmotou, jak ji prodchnouti, aby v ní bylo,
co věčnému jejímu vzdoru schází: bušení tepen a dech!"
A zabrán do svých vidin odešel. Neloučil se s nikým, a zapomněli na
něho, jen Poliziano vyšel s ním na náměstí a hleděl za ním, jak sám ulicemi
Florencie kráčel se září v očích, která krásněji svítila nad blankyt, usmívající
se nyní opět nad městem květů ...
Stará ta Fiorenza tonula v glorii poesie, té poesie vážné a zbožné,
kterou jí byl Giotto vdechl, té poesie plné prostoty a hluboké něhy, která
září z hliněných reliefů Robbiových, na nichž ty bílé madonny a andělé
jako lilie z bledomodrých pozadí kvetou ... Tonula v glorii poesie a štěstí,
ta stará Fiorenza, jako by byla tušila v kamenném srdci svém velikost toho
jinocha, který právě stínem vysokých jejích paláců kráčel s hvězdou bohorovné
nesmrtelnosti na čele a s nesmírným světem krásy a síly v hloubi duše...
Nevýslovně spanilá byla toho dne květy korunovaná Fiorenza a na nebi
jejím nebylo ani stopy více po oné bouři sněhu, která se jen proto byla
v noci nad ni snesla, aby klid a jasno do zmítané mysli velikého umělce
přinesla.
Z Michelangelovy poezie
Čím to?
Čím to, že sám už sobě nejsem svůj?
Ó Bože, Bože, Bože můj!
Kdo mě tak vyrval ze mne,
kdo vnik tak dospod ve mne,
že víc je mnou, než ve mně dech je můj?
Ó Bože, Bože, Bože můj!
Jak do srdce se boří
a netkne se mne ani!
Co se to, Lásko, noří
okem a srdce raní?
A jako záplavě když těsná brána brání,
vzdýmá se, vzpíná . . . ?
Při malování Sixtiny
Vole už z toho lopocení mám,
tak jako kocour někde v Lombardii,
či kdekoli, kde špatnou vodu pijí,
jak pořád břicho k bradě vypínám.
Vousiska k nebi, vyvrácený týl
na samém hrbu, prsa tlačí stvůry;
a jak ten štětec pořád stříká shůry,
už mi tvář celou štědře vydláždil.
Kyčle mám vražené až do panděra
a zadek hřbetu rovnováhu dělá,
když slepě šmátrám nohou sem a tam.
Vepředu se mi kůže hezky dlouží
a vzadu zase zkracuje a ouží,
jak syrský luk se celý napínám.
A tak i mozek sám
rodí jen zmetky, na víc nemá síly:
těžko se z křivé hlavně rovně střílí!
A proto braň, můj milý,
mé němé dílo a mou pověst s ním:
Já nejsem malíř a sem nepatřím!
Chvála noci
Ó noci, sladká, i když plná tmy,
v níž nakonec vždy ztichá shon všech lidí,
kdo tebe chválí, ten ví a ten vidí,
kdo tebe ctí, ten teprv rozumí!
Ty krátíš knot všem skleslým myšlenkám,
jež nacházejí smír v tvém vlahém stínu,
ty mě tak často vynášíš v svém klínu
z hlubiny k výškám, po nichž prahnu sám.
Ó stíne smrti, v kterém končí žaly,
jež lidskou duši, srdce rozdíraly,
tys pro trpící nejsilnější lék:
ty uzdravuješ naše chorá těla,
ty stíráš slzy, snímáš tíhu z čela
a krotíš v dobrých hněv a zármutek.
Zpod řas
Zpod krásných řas
Láska se zbrojná sbírá zas
ve věku, jenž už nedbá křídel, luku.
Ty oči mé, tak vpité v každý div,
jenž jako zde ten oku na podiv,
jsou branou, do níž šíp a zas šíp letí.
A přec - jak zřel bych na zmar, na prokletí,
já blízek slasti jsem, však duchem vkut
ve smrt a stud;
leč láska vítězí, ať strach je sebevětší:
co návyk mnoha let, to chvíle nevyléčí.
Ani ta nejmenší z tvých starých ran
se ve mně, Lásko, dosud nezavřela
a ty už zas bys chtěla
mne do nových a horších strastí hnát.
Je-li však starým v lásce pokoj přán,
měla bys mrtvé chránit a ne rvát.
Leč chceš-li dál mne štvát
nahého, ochromlého -
cíl zraku spanilého,
jenž vraždí hůř než nejhorší tvá střela -
co pak má pomáhat?
Žádný štít, žádné zbroje,
jen útěk - sláva moje
a tvoje hanba, prohra, vyhraješ-li.
Jenže já, starý, sešlý,
si pozdě vzpomněl na tuhletu spásu
a na vítěze ztratil příliš času.
