Kdekoliv jsem putoval po této italské zemi, hledal jsem se zvláštní starostlivostí etruské památky; neboť ten etruský národ mne jaksi znepokojuje. Byl to lid zavalitý, tlustých krků a volských pohledů; dělal černé vázy v trochu těžké formové řeči, a divné náhrobky, na nichž odpočívají sochy nebožtíků v jakési slimáčí poloze. Byli to asi velicí kliďasové a dobráci; a mne to zajímá, že na křesťanských náhrobcích se pak vrací ten krátký, tlustokrký typ čtverhranných hlav a zavalitých údů. Tehdy asi byla Toskána zemí smutnou a přísnou jako třeba dnes Sicílie; zato nyní, nuže, sem se všemi slovy, jež praví, že něco je milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé, krásné a líbezné! Burckhardt praví, že Toskána vytvořila ranou renesanci. Já však myslím, že raná renesance vytvořila Toskánu: vzadu modré a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé pletence z dílny Robbiů, modré a zelené říčky divé a lahodné: zrovna jak to maloval Fra Angelico, Fra Lippi, Ghirlandajo a Botticelli a Piero di Cosimo a ti všichni ostatní, a věřte mi, že oni dali té zemi tuto lahodnou plnost něžnou a malebnou a učinili z ní obrázkovou knihu, abychom v ní s potěšením, s úsměvem, s jasnýma očima listovali ... až nás zarazí něco jiného, Donatello, Masaccio, tajemná a zasmušilá, přísná a hluboká lidskost. Pak už nemluví kraj, nýbrž člověk.
Karel Čapek, Italské listy
Dějiny Florencie
Nacházíme se pouhých padesát metrů nad hladinou Středozemního moře, v severní
části oblasti Toscana, ve správním středisku provincie Firenze,
ve městě, které se rozkládá na obou březích řeky Arno, v římské
a etruské Florentii, italské Firenze, a v české Florencii.
Oblast Florencie byla osídlena již v pravěku. První doklady o souvislém
osídlení pocházejí z 8. stol. př. Kr. a patří do tzv. villanovského okruhu.
V polovině 1. stol. př. Kr. tu bylo založeno římské castrum - vojenské
ležení obdélníkového tvaru, jehož vliv je stále patrný při pohledu na mapu
města. V dobách agónie římského impéria se ve městě vystřídali na poč.
5. stol. Ostrogóti, po nich Byzantinci, Visigóti, Langobardi, a nakonec
Frankové.
Klíčovým obdobím pro následující rozkvět města je 11. století. V té době je město obehnáno hradbami, staví se stavby církevní i světské, kvete obchod a umění. V roce 1183 se Florencie stává oficiálně svobodným městem. Následující doba je poznamenána spory mezi stranami guelfů (stoupenců papeže) a ghibellinů (stoupenců světské moci = císaře).
Rozhodující politickou silou ve Florencii se koncem 13. století stávají profesní cechy. Jsou to právě jejich představitelé (priori), kdo se dostávají do vedení města (signoria). Samotný pojem "signoria" je ve Florencii spjat se jménem rodu Medici. Zakladatelem jeho slávy se stal r. 1434 Cosimo, zvaný Pater Patriae, a jeho nástupce Lorenzo "il Magnifico". Svrchovanost Medicejských nad Florencií byla několikrát přerušena - poprvé a asi nejbrutálněji koncem 15. století, kdy proti němu jeho odpůrce, hlasatel pokání Girolamo Savonarola (1452-1498) podnítil povstání.
Po vymření rodu Medici roku 1737 se město stává majetkem rodu Lothringů, který byl pánem města až do r. 1860, kdy se celé Toskánsko připojilo k nové Itálii. Florencie se dokonce na krátký čas stala hlavním městem sjednoceného království. Město přežilo jako zázrakem i druhou světovou válku, a tak se asi největší pohromou pro Florencii stala povodeň r. 1966, kdy po dlouhotrvajících deštích vystoupila řeka Arno ze svých břehů a kromě obětí na životech napáchala nepředstavitelné škody na kulturních památkách.
Jestliže ve starověku byl centrem italské kultury a civilizace Řím, od středověku po novověk byla středem duchovního rozvoje většinou Florencie. Odtud vyvěral pramen utváření italského jazyka a literatury, tady dosáhlo italské umění největšího rozkvětu. V oblasti literatury je se jménem Florencie spjat především největší básník italské renesance Dante Alighieri (1265-1321), autor Božské komedie a zakladatel spisovné italštiny, dále Giovanni Boccaccio (1313-1375), jehož Dekameron se stal vzorem vypravěčského stylu v italské próze. Francesco Petrarca (1304-1374), třetí významná postava italského trecenta (14. století), se svým dílem stal průkopníkem humanismu.
Od 13. stol. hrála Florencie přední roli v rozvoji výtvarného umění. Pro architekturu tohoto období jsou typické kostel San Miniato a Baptisterium, nejpůsobivějím příkladem sochařství je kazatelna v San Miniato (1207). Ve výtvarném umění se prosazují osobnosti jako Cimabue (1240-1302) a Giotto di Bondone (1266-1337). Ve 13. století vznikly dominikánský kostel Santa Maria Novella, františkánský kostel Santa Croce a katedrála Santa Maria dei Fiori jako hlavní chrám města. Spolu se sakrální architekturou se vyvíjelo i profánní stavebnictví, jehož nejvýznamnějšími příklady jsou Palazzo del Bargello, Palazzo Vecchio a Loggia della Signoria. Ve škole Arnolfa di Cambia a Giotta vyrostl Andrea Pisano (1295-1345), autor prvního portálu baptisteria. Giotto, geniální žák Cimabuův, osvobodil florentské umění od schematismu. Jeho žáky byli např. Taddeo Gaddi, Bernardo Daddi, Maso di Banco a mnozí jiní.
Velcí umělci 14. století již ohlašovali příchod renesance, charakteristické pro 15. století, které učinilo z Florencie novodobé Athény. Architekt Filippo Brunelleschi (1377-1446) projektoval budovy se zcela novým smyslem pro hmotu, typickým pro klasické umění antiky. Donatello (1386-1466), přítel a spolupracovník Brunelleschiho, zprostil sochařství gotických vlivů a vytvořil mistrovská díla, jimž pozorování přírody vtisklo hlubokou lidskost. Zvláštní kapitolu představuje dílo Fra Angelica (1387-1455). Masaccio (1401-1428) se inspiroval Donatellovým a Brunelleschiho dílem a stal se prvním renesančním malířem s výrazným smyslem pro barvu a perspektivu. Jeho velkolepé fresky v Santa Maria del Carmine otevřely italskému umění nové horizonty. Hudebník, malíř a spisovatel Leon Battista Alberti (1404-1472) se stal teoretikem renesančního stavitelství. Michelozzo (1396-1472) vytvořil plány Palazzo Medici-Riccardi, Benedetto da Maiano postavil Palazzo Strozzi, zlatník, architekt a sochař Lorenzo Ghiberti (1378-1455) obohatil baptisterium o další portály. Dílem Brunelleschiho, Donatella a Masaccia se inspirovali Andrea del Castagno (1423-1457), tvůrce perspektivy Paolo Uccello (1397-1475), Fra Filippo Lippi (1406-1469) a další umělci.
Ve 2. polovině 15. stol. dosáhlo florentské renesanční umění vrcholu v dílech Antonia del Pollaiolo (1432-1498), Filippina Lippiho (1458-1504), Benozza Gozzoliho (1420-1497), Domenica Ghirlandaia (1449-1494) a především Sandra Botticelliho (1445-1510). Na konci 15. století se objevují ve Florencii dva geniální umělci - Leonardo da Vinci (1452-1519) a Michelangelo Buonarotti (1475-1564).
Mezi autory řady památek, které ve Florencii uvidíme, nelze opomenout tvůrce keramických reliéů Luccu della Robbia (1400-1482), sochaře Andreu del Verrocchio (1435-88), Baccia Bandinelliho (1487-1559), Benvenuta Celliniho (1500-1571), Bartolommea Ammanatiho (1511-1592) a malíře, sochaře a životopisce italských umělců Giorgia Vasariho (1511-1574).
V kostele je umístěno mnoho děl ze 14.-16. stol. Všimněte si především nádherné náhrobní desky Leonarda Datiho (Lastra tombale di Leonardo Dati) od Ghibertiho, hrobky Filippa Strozziho (Tomba di Filippo Strozzi - autor Benedetto da Maiano), Vasariho Růžencové Madony (Madonna del Rosario) a Ježíšova zázraku (Miracolo di Gesu), jehož autorem je Bronzino. Zastavte se ve Velké kapli (Capella Maggiore či Capella Tornabuoni) s bronzovým oltářním křížem od Giambologni a Ghirlandaiovými freskami ze života sv. Jana Křtitele a Panny Marie. V kapli Gondiů (Capella Gondi) si prohlédněte zbytky fresek ze 13. stol. a na zadní stěně Brunelleschiho proslulé Ukřižování (Crocifisso). Další z obvodových kaplí, kaple rodiny Strozzi (Capella Strozzi di Mantova), je dějištěm Posledního soudu (Giudizio Universale) a přiblíží vám Peklo (Inferno) i Ráj (Paradiso). Na prohlídku konventu vám asi nezbude čas, ale za zmínku stojí alespoň fresky s výjevy ze Starého zákona (Scene dell' Antico Testamento) v jídelně (Refettorio).
Nejpozoruhodnějšími prvky exteriéru jsou bezesporu tři brány - jižní (autor Andrea Pisano), zobrazující příběhy ze života Jana Křtitele a alegorie Ctností, severní (autor Lorenzo Ghiberti) s výjevy z Nového zákona, příběhy evangelistů a církevních otců, a nejkrásnější východní, rovněž dílo Ghibertiho, zvaná rovněž Rajská brána (Porta Paradiso), mistrovské dílo o deseti obrazech, zachycujících klíčové okamžiky Starého zákona. Byla zhotovena v l. 1425-52 a dokonalostí provedení reliéfů se řadí mezi skvosty kovoryteckého umění.
Florentská katedrála S. Maria del Fiore je pojmenována podle lilie v městském znaku. Svojí dispozicí je typickým příkladem italské gotiky. Svojí délkou (vnější 169, vnitřní 153 m) představuje čtvrtý největší křesťanský chrám světa. Stavba byla zahájena r. 1296, chrám byl vysvěcen r. 1436, průčelí bylo dokončeno až v 90. letech minulého století. Na stavbě se vystřídali architekti zvučných jmen, jako byli Arnolfo di Cambio, Talenti a Brunelleschi.
V 16. stol. bylo strženo nedokončené di Cambiovo průčelí a stavba zůstala téměř tři staletí bez portálu. Teprve v r. 1887 bylo dokončeno dnešní průčelí podle návrhu Emilia de Fabris. Ten se zcela podřídil vzhledu ostatních částí dómu, jakož i zvonice a křestní kaple, a pro stavbu portálu použil stejné prvky, pracovní postupy, i stejné druhy mramoru (bílý z Carrary, zelený z Prata a růžový z Maremy).
Na průčelí můžeme obdivovat plastiky s výjevy ze života Panny Marie (Storie di Maria), na štítě nad středním vstupem vidíme Madonu ve slávě (Madonna in Gloria) Na tympanonu je umístěn reliéf Věčného Otce (Padre Eterno). Mistrovským završením dómu je kupole, dílo Brunelleschiho z r. 1436 - i s lucernou měří 107 metrů.
Uvnitř katedrála působí velmi stroze, a právě v této jednoduchosti
je její krása. Hlavní loď je široká 38 metrů, pod kupolí 90. Chrámová loď
je rozdělena sloupy, nesoucími gotické oblouky klenby. Pokud něco opravdu
překvapí Středoevropana svou nenápadností, pak je to Bandinelliho oltář,
nesoucí jednoduchý kříž. V levé chrámové lodi stojí za pozornost dva návrhy
jezdeckých pomníků Giovanniho Acuta (autor Paolo Ucello)
a Niccola da Tollentino (autor Andrea del Castagno). Krásné
vitraje (tabulková okna) jsou dílem Ghibertiovým, na jedné ze stěn
můžeme spatřit Michelinův obraz Danta s motivem Božské komedie.
Mezi ostatní skvosty patří hrobka Antonia d'Orsy (Tomba Antonia d'Orso),
dílo Tina di Camaino, luneta s korunovací Panny Marie (S. Maria
Coronata - autor Gaddo Gaddi), kresby zobrazující sv. Kosmu
a Damiána a jiné.
Pod podlahou katedrály jsou v současné době zpřístupněny zbytky starokřesťanského
chrámu Santa Reparata, zbořeného při stavbě dómu.
Náměstí Signorie je jedním z nejpůvabnějších náměstí v celé Itálii. Bylo založeno a posléze zvětšeno ve 13.-14. stol. na místě po zbouraných domech, patřících rodinám významných florentských ghibellinů.
Dominantou náměstí je velkolepý komplex Starého paláce (Palazzo Vecchio). Nejstarší stavba pochází z konce 13. stol. Byla navržena architektem Arnolfem di Cambiem jako velký kompaktní blok o třech poschodích se sdruženými obloukovými okny, zakončený cimbuřím. V r. 1310 byla dostavěna štíhlá věž (torre), vysoká 94 metry. Na pozdějších úpravách paláce se podíleli stavitelé Cronaca, Vasari, Buontalenti. Na fasádě, v lunetách pod oblouky ochozu, jsou fresky s dvaceti městskými znaky. Hodiny ve spodní čísti torre pocházejí z r. 1667. Na schodišti před palácem se nachází Donatellův lev s florentskou lilií (kopie), zvaný "Il Marzocco", na žulovém podstavci stojí zralé dílo téhož autora, které představuje Juditu zabíjející Holoferna.
Před čelní stranou paláce najdeme jedno z nejznámějších Michelangelových děl - sochu Davida. Ani fakt, že se jedná o kopii, nic neubírá na jeho nádheře. Vpravo před vchodem do paláce stojí monumentální sousoší Herkula a Kaka (Cacus je římský mýtický obr, chrlící plameny), dílo Baccia Bandinelliho.
Dále než na první nádvoří (Cortile de Michelozzo) se nedostaneme, ale i ono stojí za podívanou. Po jeho obvodu stojí sloupy se zlacenými štuky, podloubí ukrývá Vasariho fresky, které představují rakouská města (mezi nimi i Prahu), uprostřed stojí Fontana del Genietto od Verocchia. Uvnitř paláce bychom mohli obdivovat zejména Sál pěti set (Salone dei Cinquecento) a pracovnu Franceska I. Medici, obě díla Vasariho, bohaté na Bronzinovy, di Titovy a Stradanovy obrazy, Giambolognovy a Ammanatiho sochy. Za Salone dei Cinquecento se nacházejí reprezentační prostory (Quartieri Monumentali). Sál Lva X. (Sala di Leone X.) v současnosti slouží jako sídlo starosty města a městské správy. Sál Klementa VII. (Sala di Clemente VII.) na proslulé fresce Obléhání Florencie (Assedio di Firenze) nabízí detailní pohled na město v 17. stol.
Přes roh náměstí proti paláci stojí Podloubí Signorie (Loggia della Signoria), mylně nazývané také Loggia dell' Orcagna (podle svého domnělého tvůrce), či Loggia dei Lanzi (na památku švýcarské osobní gardy Cosima I. - lanzichenecchi - lancknechti). Bylo vystavěno koncem 14. stol. podle projektu Bonciho di Cione a Simone Talentiho jako tribuna pro veřejná shromáždění. Podloubí dnes slouží jako otevřená galerie; najdeme zde Celliniho Persea s hlavou Medúzy, Únos Sabinek (Ratto delle Sabine) od Giambologni; Boj Herkula s Kentaurem Nessem (Ercole e Centauro) od téhož umělce, Fediho Únos Polyxeny (Ratto di Pollisena), Menelaa s tělem Patroklovým, kopii řeckého originálu, a další sochy. Na pravé vnitřní stěně je deska s nápisem, informujícím o zrušení florentského kalendáře (podle něj začínal rok 25. března).
Naproti Loggia dei Lanzi stojí hned dvě sousoší - Neptunova fontána, dílo sochaře Ammannatiho, a dále za ní pak Giambolognova jezdecká socha Cosima I. Medici, velkovévody toskánského (Cosimo I. Medici Granduca di Toscana). Podstavec nese basreliéfy, zobrazující Cosimovo jmenování velkovévodou. Přibližně uprostřed náměstí označuje kruh v dlažbě místo, kde byl 23.5. 1498 upálen Girolamo Savonarola.
Dvoukřídlá budova je na straně náměstí Signorie otevřená, na straně přiléhající k nábřeží Arna jsou obě křídla spojena v prvním a druhém poschodí průchody. V přízemní části nádvoří vidíme arkády s výklenky pro sochy, představující významné muže Florencie a Toskánska. Kromě galerie je ve druhém patře budovy umístěn i státní archiv, uchovávající originály městských listin. V přízemí budovy jsou dochovány zbytky kostela San Pietro Scheraggio s freskami Andrei del Castagno.
Ponte Vecchio stojí na místě, kde stáli dva jeho předchůdci, z nichž nejstarší byl součástí římského castra. Další byl postaven r. 1117 a vydržel až do r. 1333, kdy byl stržen povodní. Most, který obdivujeme dnes, je dílem architekta Neriho di Fioravante, který v r. 1345 překlenul Arno elegantní stavbou se třemi oblouky. Zásluhou krámků po obou stranách mostu získává most svůj osobitý pitoreskní ráz. Nad druhým obloukem se uprostřed mostu otevírá malé prostranství, umožňující pohled na řeku a ostatní mosty. Nalézá se zde kašna s pitnou vodou a busta Celliniho od sochaře Romanelliho z r. 1900. Nad stavbami krámků probíhá tzv. Vasariova chodba (Corridorio Vasariano), postavená architektem na žádost Cosima I., který chtěl mít zastřešený a bezpečný průchod z Palazzo Vecchio do Palazzo Pitti na druhém břehu Arna. Krámky zlatníků po stranách mostu pocházejí z 16. stol. a jsou vlastně spojením dílny a obchodu. Původně ovšem sloužily jinému řemeslu - prodávali zde beccai (= řezníci). Most byl poškozen v roce 1944 ustupujícími Němci a v roce 1966 povodní.
Náměstí, navržené r. 1868 architektem Giuseppem Poggim je vlastně velkou terasou, ozdobenou bronzovými kopiemi Michelangelových soch - dominantou je opět David, obklopený alegorickými sochami, jejichž originály tvoří dekoraci medicejských hrobek v Nové sakristii (Sacrestia Nuova) v kostele San Lorenzo.
Rozhlédněme se po úžasném panoramatu, které se nám nabízí:
Zcela vlevo, na "našem" břehu, stojí na úbočí vrchu Bobolino pevnost Forte di Belvedere, za kterou se rozkládají asi nejkrásnější florentské sady - Giardino di Boboli. Pod nimi vidíme cestu, po které jsme přišli - Ponte Vecchio, navazující na Gallerii degli Uffizi. Trochu napravo od budovy se zvedá nám již známá torre, věž Palazzo Vecchio.
Dominantou panoramatu je bezesporu dóm Santa Maria del Fiore s Giottovou campanilou. Přímo za zvonicí můžeme spatřit kupoli kaple rodiny Medici, součásti kláštera San Lorenzo (viz dále v textu). Nalevo pod námi na protějším nábřeží stojí monumentální budova s trojitým obloukovým vjezdem - Státní knihovna (Biblioteca Nazionale). Za ní se zvedá majestátní stavba druhého největšího a rozhodně jednoho z nejvýznamnějších florentských kostelů, kostel sv. Kříže (Chiesa Santa Croce).
Pohled na pravé straně uzavírá florentská synagoga (Tempio Israelitico). Byla postavena v byzantském orientálním slohu týmem architektů Falciniho, Trevese, Micheliho a Cioniho v r. 1874.
Kostel je nepopiratelně jednou z nejhodnotnějších uměleckých
památek Florencie, a to nejen pro svůj věrohodný gotický styl, ale i pro
bohaté sbírky uměleckých děl. V neposlední řadě tento kostel přitahuje
pozornost turistů i proto, že jsou v něm pohřbeni nejvýznamnější muži italského
umění, literatury i vědy. Najdeme zde hrobku Michelangelovu
(všimněte si varianty umělcova jména Bonaroti), Galilea Galileiho,
Niccola Macchiavelliho a hrobku Dantovu.
Bazilika je jednou z největších ve Florencii a zásluhou mimořádné tvůrčí
schopnosti Arnolfa di Cambio je skutečným skvostem. Stavba byla
zahájena r. 1299 a práce pokračovaly až do vysvěcení r. 1447. Průčelí se
třemi štíty pochází z 19. stol. (autor Niccolo Matas); všimněte
si motivu Davidovy hvězdy na centrálním tympanonu, pro křesťanské chrámy
málo typického. Fasádu zdobí skulptury Giovanniho Dupré. Rovněž
campanila je dílem architektů minulého století (1847, Baccani).
K levé vnější stěně kostela přiléhá sloupoví s lehkými arkádami, kde je
umístěna hrobka Franceska dei Pazzi (Tomba di F. dei Pazzi) ze 14.
stol. Po pravé straně kostela se rozkládají klášterní dvory (Chiostri)
s kaplí rodiny Pazziů (Capella Pazzi) a muzeem originálů z klášterního
inventáře (Museo dell' Opera di S. Croce).
Po návratu do hlavní lodi si prohlédneme oltář, jehož základ tvoří
tzv. pollitico (polyptych) s Geriniovým vyobrazením Madony a světců
(Madonna e Santi). Nad oltářem ční Kristus na kříži (Crocifisso)
z Giottovy školy. V hlavní chrámové lodi je umístěna nádherná mramorová
kazatelna, dílo Benedetta da Maiano.
Pokud jde o postranní lodi, nepoměrně zajímavější z nich je pravá.
U prvního postranního oltáře v pravé lodi stojí za zmínku krucifix (Crocifisso),
jehož autorem je Santi di Tito, na prvním pilíři si prohlédněte
známou Madonu kojící (Madonna del Latte), basreliéf, vyhotovený
r. 1478 Antoniem Rosselinem. Okna pocházejí z konce 14. stol. Pravá
loď je také místem odpočinku již zmíněných velikánů - najdeme zde hrob
Michelangelův
(Vasari 1579), jehož busta byla vytvořena podle posmrtné masky,
Dantův (Ricci 1829), Alfieriův (Canova1810),
a hrob Niccola Macchiavelliho (Spinazzi 1787). Za čtvrtým
oltářem si můžeme prohlédnout zbytky fresek malíře Orcagni; dále
v lodi snad najdeme i fresku Domenica Veneziana (1450) se sv. Janem
Křtitelem a sv. Františkem (S. Giovanni Battista e S. Francesco).
V jižním transeptu se určitě zastavte u Zvěstování (Annunciazione)
od Donatella (1435). Následuje náhrobek Gioacchina Rossiniho,
který zde byl pohřben v roce 1866. Posléze dojdeme až do kaple rodiny Castellani
(Capella Castellani) s krásnou freskou Agnola Cambiho (1385)
s výjevy ze života svatých, kde součástí oltáře je Ukřižování (Crocifisso),
dílo Geriniho z r. 1386.
Pravou boční loď uzavírá kaple rodiny Baroncelli (Capella Baroncelli)
s krásnou gotickou rodinnou tombou a lunetou, zobrazující Madonu, od Taddea
Gaddiho, Giottova žáka. Na stěnách kaple jsou fresky s výjevy ze života
Panny Marie (Madonna della Cintola), zhotovené r. 1490 Sebastianem
Mainardim. Na oltáři si můžeme prohlédnout Giottův polyptych
Korunování Panny Marie (Incoronazione della Vergine). Projdeme-li
Michelozzův portál, ocitneme se v sakristii (Sacrestia), která nám nabízí v
kapli rodiny Rinuccini (Capella Rinuccini) da Milanovy fresky
s výjevy ze života Panny Marie a Máří Magdalény (Storie della Maddalena
e della Vergine). Autorem oltářního obrazu z r. 1379 v této kapli je
Giovanni del Biondo. Zcela vzadu se nachází Medicejská kaple (Capella Medici),
již navrhl Michelozzo na přání Cosima I. Zde budí obdiv především
basreliéf od Donatella a několik děl Robbiových.
Přejděme do prostoru křížení transeptu a hlavní lodi; i zde najdeme
různé kaple s významnými uměleckými díly:
Po prohlídce levé boční lodi, kde si všimneme především dvou hrobek
- Sepolcro per il Marsupini (autor Desiderio da Settignano)
a hrobky Galilea Galileiho, vyjdeme opět na náměstí Santa Croce.
V interiéru stojí za pozornost především soukromá kaple (Capella),
navržená rovněž Michelozzem, se slavnou Gozzoliho freskou
Průvod tří králů do Betléma (Andata dei Magi a Betlemme). Na fresce
je možno rozeznat portréty mnoha významných osobností Florencie té doby.
Známý je rovněž dvůr (Cortile) se sloupovím a sgrafitovou výzdobou.
Uvnitř má kaple osmihranný půdorys; podlaha je dlážděna mramorem v
barokních ornamentech. Nad podezdívkou je umístěno 16 erbů velkovévodských
toskánských měst a šest sarkofágů příslušníků rodiny Medici (Cosima
I., zv. "Pater Patriae", Cosima II., Cosima III., Francesca
I., Ferdinanda I. a Ferdinanda II.). Nad dvěma z nich
jsou v nikách (výklencích) umístěny sochy velkovévodů, dílo sochaře Tacca.
Chodbou je možno projít do nové sakristie (Sacrestia Nuova).
Ta se nachází poblíž příčné lodi baziliky San Lorenzo. Dekorace sakristie,
dílo Brunelleschiho a Michelangela, působí živým, dynamickým
dojmem. Zde se nacházejí hrobky dalších členů rodu Medici - Lorenza,
zv. "il Magnifico", a Giuliana. Nad první z nich můžeme vidět
Michelangelovy
alegorie Soumraku a Svítání (Crepuscolo e Aurora), nad druhou pak
Den a Noc (Giorno e Notte) od téhož autora.
Archeologické nálezy v místě dnešního města svědčí již o eneolitickém
osídlení. Pomineme-li legendu o založení města Pelopem (zachycenou
v desátém zpěvu Vergiliovy Aeneidy), Pisa vznikla s největší pravděpodobností
jako etruské sídliště, obývané rybáři a výrobci lodí. Po dobytí
Římany význam města (a hlavně jeho strategicky položeného přístavu)
rostl. Z římských památek se zachovalo jen velmi málo, pozůstatky lázní,
několik hlavic sloupů ze 3. století po Kr., archeologickým průzkumem byly
odhaleny i další stopy římského osídlení.
Po pádu římské říše se město stalo kořistí nejprve Langobardů,
později Franků. V raném středověku se Pisa vyvinula spolu s Janovem
a Benátkami v jednu z nejvýznamnějších námořních a obchodních mocností
Středomoří. V 11. století se Pisa podílela na úspěšném vytlačování Arabů
ze Sardinie, Korsiky a Sicílie. Bohatství, jehož se pisánské loďstvo zmocnilo
po dobytí Palerma roku 1063, umožnilo zahájit stavbu velkolepé katedrály,
která zahájila novou epochu ve vývoji toskánského umění. Pisa v té době
porazila i Janov a s úspěchem se zúčastnila první křížové výpravy. 12.
století je dobou velkého rozkvětu, který se projevil i stavbou baptisteria
a velkolepé kampanily ("šikmé věže") v blízkosti katedrály. Teprve období,
kdy vrcholil boj propapežské (guelfské) a procísařské (ghibellinské) strany
v Itálii, se městu mělo stát osudným. Konflikty mezi Janovem, Florencií
a Luccou, které se netajily svou guelfskou orientací, a ghibellinskou Pisou
poznamenaly druhou polovinu 13. století. V roce 1284 utrpělo pisánské loďstvo
v boji s Janovany u ostrova Meloria rozhodující porážku. Následující 14.
století probíhá ve znamení vnitřních bojů mezi proflorentskou a protiflorentskou
stranou ve městě. Roku 1406 se Pisa nakonec dostala pod florentskou
nadvládu, z níž se nedokázala vymanit ani v době pokusu francouzského
krále Karla VIII. o posílení svého vlivu v Itálii na přelomu 15. a 16.
století. Lepší časy nastaly městu až v době vlády Cosima I. Medicejského
a jeho nástupců. Roku 1571 se pisánské loďstvo podílelo na porážce osmanských
Turků ve slavné námořní bitvě u Lepanta. Přesto město již nikdy nezískalo
samostatnost ani svůj starý význam (od 17. století přebírá úlohu nejdůležitějšího
toskánského přístavu Livorno). Roku 1860 se jako součást Velkovévodství
toskánského na základě plebiscitu připojilo k Piemontskému království,
které se stalo základem sjednocené Itálie, vyhlášené o rok později.
Mezi slavné osobnosti, jejichž jméno je s městem spojeno, je třeba
počítat sochaře Nicola Pisana (1220-1278), jeho syna Giovanniho
a jejich žáky Arnolfa di Cambio a Andreu Pisana, jejichž
díla můžeme obdivovat jak v Pise samotné, tak i ve Florencii. Nelze zapomenout
ani na slavného rodáka Galilea Galileiho (1564-1642), který proslul
mimo jiné i pokusy, které prováděl na známé "šikmé věži".
Podivuhodný název podivuhodného náměstí proslavil italský
spisovatel Gabriele D'Annunzio. Předpokládá se, že tato oblast byla považována
za posvátný okrsek již v době etruské. Archeologické vykopávky dokládají
existence paláce císaře Hadriána, langobardského pohřebiště, existují i
zprávy o starokřesťanském baptisteriu, které leželo v místech dnešního
Monumentálního hřbitova (Camposanto monumentale). Význam tohoto území byl
dán jeho strategickou polohou, která nebyla ohrožena periodickými záplavami
Arna.
Motivem pro výstavbu katedrály na tomto místě se stalo vítězství pisánského
loďstva nad Araby v palermském přístavu v roce 1063. Bylo rozhodnuto, že
veškeré poklady ukořistěné Saracénům budou investovány do velkolepé katedrály,
s jejíž výstavbou bylo započato roku 1064. Později byla zahájena stavba
baptisteria (1152), nového hradebního okruhu (1155) se Lví branou (Porta del Leone),
zvonice, dnes známé jako "šikmé věže" (1173), v roce 1278 bylo započato s výstavbou
Monumentálního hřbitova (Camposanto monumentale).
V 19. století získalo náměstí svoji dnešní impozantní podobu, byla
totiž stržena řada převážně hospodářských a obytných staveb, které bránily
v pohledu na románské památky.
V pravé boční lodi najdeme řadu oltářů s plátny Cristofana Alloriho
zv. Bronzino, Antonia Cavalluciho, Domenica Corviho, Francesca Vanniho,
Giuseppe Bezuoliho, Andrey del Sarto (Milostná Madona) a dalších.
V průsečíku mezi hlavní lodí a transeptem (příčnou lodí) se tyčí kupole
inspirovaná byzantskými vzory, která je ozdobena freskou Nanebevzetí Panny
Marie od Orazia Riminaldiho (17. století). Krásná podlaha pod kupolí pochází
z doby stavby katedrály a vyniká krásnými intarziemi. Z klenby visí tzv.
Galileův lustr, krásná práce z r. 1587. Podle tradice mělo právě pozorování
tohoto lustru inspirovat Galilea Galileiho k domněnce, že výkyvy kyvadla
mají stejné časové trvání bez ohledu na jejich šířku. Problém je ovšem
v tom, že Galileův objev izochronismu byl publikován 4 roky před instalováním
tohoto lustru.
Skutečným skvostem hlavní lodi je kazatelna, dílo Giovanniho Pisana
z let 1302-1310. Plastické reliéfy představují příběhy z Nového zákona,
Kristovo dětství a utrpení a Poslední soud. Jednotlivé panely jsou od sebe
odděleny postavami proroků a věštkyní. Kazatelna je podpírána řadou alegorických
soch, mezi nimiž vyniká postava Církve, která stojí na Spravedlnosti, Mírnosti,
Síle a Rozvážnosti.
V pravé části transeptu se nachází kaple sv. Raniera, patrona Pisy.
Po levé straně oltáře s mramorovým relikviářem světce se nalézá hrobka
Jindřicha VII. Lucemburského, dílo Tina di Camaino. Osobnost tohoto císaře
(otce českého krále Jana Lucemburského) zosobňovala pro obyvatele Pisy
období ghibellinského rozkvětu.
Polokruhová klenby apsidy je vyzdobená velkolepou mozaikou, která představuje
Krista mezi sv. Janem Evangelistou a Pannou Marií. Traduje se, že na podobě
sv. Jana Evangelisty se podílel Cimabue. Pod obloukem apsidy se nalézají
cenná díla Ghirlandaiova, Baccafumiho a dalších. Na konci levé části transeptu
se nachází Kaple nejsvětější svátosti.
Podobně jako pravá je i levá chrámová loď vyzdobena řadou oltářů, na
nichž najdeme díla ze 17. - 19. století (Tempesti, Cignarolli, Pecheux,
Collignon, Salimbeni, Passignano, Gandolfi, Benvenuti, Poggi a další).
Podle nápisu vpravo od dveří do věže byl základní kámen
ke stavbě položen 9. srpna 1173. Dnes víme, že základy nejsou hlubší než
3 metry a tvoří je nasucho kladené kameny. Tradičně je projekt stavby přisuzován
Bonnanu Pisanovi a Vilémovi z Innsbrucku. Práce započala v roce 1174 a
přibližně po deseti letech, kdy byl dokončen třetí prstenec, musela být
přerušena, neboť došlo k prvnímu poklesu terénu (o 30-40 cm) a náklonu
věže (o 5 cm).
Je tedy třeba odmítnout teorie, které se objevily v minulém století, že
už původní projekt provokativně počítal se stavbou věže jako šikmé. Existuje
i několik pověstí, které se váží k zvláštnímu naklánění věže. Podle jedné
z nich Vilém z Innsbrucku postavil věž záměrně šikmou, neboť prý byl hrbatý
a chtěl se pomstít světu za svoji deformaci. Podle jiné prý stavitel nedostal
za svoji práci zaplacenu slíbenou částku, rozzlobil se, odešel a nařídil
věži, aby jej následovala.
Faktem je, že práce na věži byly obnoveny až v roce 1275 a svěřeny
Giovannimu di Simone, který postavil další tři podlaží a částečně zkorigoval
osu věže. V roce 1284 bylo šest pater vpodstatě hotovo a výška věže dosáhla
48 metrů. V této době dosahovalo vychýlení věže již asi 90 cm. Ve 14. století,
kdy Tommaso di Andrea Pisano instaloval na její vrcholek soustavu zvonů
a napomáhal tak korekci její osy, se náklon stavby zvětšil na 1,43 m.
Problém naklánění věže trápil již její stavitele. První komise expertů,
pověřená jejím sledováním a zabezpečením, byla ustanovena v roce 1298 a
jejími členy byli Giovanni Pisano, Guido di Giovanni a Orsello. První poplašná
zpráva o propadávání některých částí stavby pochází z roku 1396. V roce
1550 se podle údajů zjištěných Vasarim věž odchylovala od své svislé osy
o šest a půl lokte (= 3,79 m). Další měření byla uskutečněna v 18. století.
Údaje naměřené anglickými architekty Cresym a Taylorem v r. 1817 (3,84
m) potvrdily, že došlo ke stabilizaci věže. V roce 1838 ovšem došlo k určitým
úpravám (uvolnění podezdívky, demolice jedné ze zdí, které ohraničovaly
vstup), které ve svých důsledcích vedly ke změně přístupu spodních vod
k základům stavby. Věž sice přežila bez úhony zemětřesení, které postihlo
Pisu v roce 1846, rychlost náklonu věže se však po neuvážených zásazích
z roku 1838 zvýšila na 1 cm za rok. Paniku vyvolalo zřícení věže v Benátkách
roku 1902. Od té doby se záchranou památky zabývalo asi 15 různých komisí.
Šikmá věž přežila i bombardování za II. světové války. Problém zmenšení
její výchylky byl znovu otevřen zhroucením městské věže v Pavii v roce
1989. V lednu 1990 byla věž uzavřena pro veřejnost, v květnu 1992 byla
stavba zpevněna 18 ocelovými prstenci, o rok později bylo započato s umisťováním
olověných bochníků o celkové hmotnosti 600 tun na severní stranu základů.
V současné době se věž o výšce 58,36 metru a hmotnosti 14 000 tun naklání
od své svislé osy o více než 4 metry.
Věž je dnes sice uzavřena pro veřejnost, i při prohlídce zvenčí si
však můžeme povšimnout některých detailů. Vstupní portál je lemován reliéfy
se zvířecími motivy a korunován lunetou s vyobrazením Madony s dítětem,
která je dílem Andrey Guardiho z 15. století. Další reliéf představuje
vjezd do přístavu v Pise. Jedna z pamětních desek připomíná pokusy, které
na věži konal v roce 1589 Galileo Galilei pro určení rychlosti padajícího
tělesa. Nedávno provedené vykopávky v okolí věže odhalily stopy starobylé
etruské svatyně z 6. století př. Kr.
Doklady minulosti představuje řada římských sarkofágů z 1-3. stol.
po Kr., které byly znovu použity ve středověku, asi 600 šachtových hrobek
uzavřených mramorovými epigrafy. Jižní chodba obsahuje pozoruhodné malby
Florenťana Taddea Gaddiho ze 14. století (Příběhy Jóba). V západní chodbě
najdeme nádherný římský sarkofág, řetězy, které kdysi uzavíraly vjezd do
pisánského přístavu (ukořistěny Janovany roku 1362, darovány Florenťanům,
navráceny roku 1848), řadu náhrobků a fresky Lomiho, Ghirlandaia a Giudottiho.
Severní chodba obsahuje fresky umbrijské školy, zobrazující příběhy z Geneze.
Projdeme-li kaplí Capella degli Ammannati, vstoupíme do sálu, v němž byly
v 50. letech vystaveny významné fresky ze 14. století sejmuté v jižní chodbě.
Capella Aulla ze 14. století uchovává polychromovanou terakotu připisovanou
Giovannimu della Robbia. Ve východní chodbě nalezly vhodné umístění některé
náhrobky od Lorenza Bartoliniho, Bartolomea Ammannatiho, Giovanniho Dupré
a Stagia Stagiho. Za Capella del Pozzo se vchází zpět do jižní chodby.
Jsou zde restaurovány zbytky fresek ze severní chodby připisované Benozzovi
Gozzolimu.
Skvělou ukázku gotického stavitelství představuje kostel sv. Kateřiny
Alexandrijské (Chiesa di S. Caterina), jehož jednolodní interiér byl
po rozsáhlém požáru v 17. století doplněn barokními prvky.
Na nábřeží Arna najdeme pozoruhodný pozdně gotický kostel Panny
Marie u Trnu (Chiesa di S. Maria della Spina). Kuriózní název pochází
z 14. století, kdy zde byla uložena vzácná relikvie - trn z Kristovy koruny.
Kostel, který původně ležel přímo u řeky, byl na své nynější místo přenesen
v roce 1871. Fasáda i interiér obsahuje řadu jedinečných sochařských děl
rodiny Pisanů (Andrea, Nino, Giovanni).
Kostel sv. Pavla na břehu Arna (Chiesa di S. Paolo a Ripa d'Arno)
leží za Mořskou branou (Porta a Mare). Základy pocházejí z 9. století,
v 11. a 12. století byl přestavován a do doby dokončení dómu na Náměstí
zázraků zastával funkci katedrály.
Nejkompaktnější z toskánských měst, které si dosud zachovalo
svoji středověkou tvář, leží uprostřed Toskánské pahorkatiny, asi 70 kilometrů
jižně od Florencie.
Ve starověku byla Sena Iulia, původem etruská lokalita, později
římská kolonie, zcela bezvýznamná. Růst jejího vlivu lze sledovat teprve
od langobardské epochy (6.-8. století), kdy nová cesta (Via Francigena),
spojující Itálii s Franskou říší, podnítila rozvoj obchodu a řemesel. Město
získalo nezávislost po smrti Matyldy Toskánské v roce 1115.
Vzniká tak typická severoitalská městská republika, v níž se moc
soustřeďovala v rukou ghibellinské aristokracie. Ostré spory s guelfskou
Florencií poznamenaly období do roku 1270, kdy moc nad městem získal Karel
z Anjou a připojil ho k toskánskému guelfskému svazu, pod jehož vlivem
zůstalo město až do roku 1355. Morová epidemie roku 1348 město z poloviny
vylidnila. Vnitřní spory mezi skupinami měšťanstva přivedly Sienu na samém
konci 14. století k přijetí vlády Viscontiů, po smrti vévody Gian
Galeazza však konflikt znovu vypukl. Konec 15. století se vyznačoval vládou
despotů (např. Pandolfo Petrucci; 1487-1512), kteří se pokoušeli
tlumit rozbroje mezi měšťany. V roce 1531 okupovala město Španělé, roku
1555 Sieňané kapitulovali před vojsky Cosima I. Medicejského, který město
připojil k Toskánskému velkovévodství, jehož osudy Siena sdílela
až do sjednocení Itálie r. 1861.
Ve městě působila řada významných umělců, narodil se zde sochař a architekt
Jacopo della Quercia, vznikla tu samostatná významná malířská škola (Ducato,
S. Martini, A. a P. Lorenzetti, Sasetta, Sodoma, Beccafumi), město je rodištěm
sv. Kateřiny Sienské (1347-1380).
Jedno z nejpozoruhodnějších náměstí světa připomíná tvarem,
polohou a krásou hlediště antického amfiteátru. Bývá dvakrát ročně dějištěm
slavnosti Corsa del Palio (jezdecký závod, jehož se účastní zástupci
jednotlivých sienských čtvrtí). Dominantou náměstí je nádherná cihlová
gotická stavba radnice (Palazzo Pubblico) z let 1297-1310, symbol
nezávislosti a hospodářské síly sienské oligarchie. O něco mladší je 102
m vysoká radniční věž Torre del Mangia (1325-48), z níž je po zdolání
503 schodů krásný rozhled po okolí. V interiéru paláce je řada sálů s významnými
uměleckými díly, např. freska Maesta od Simone Martiniho, cyklus fresek
s námětem dobré a špatné vlády od Ambroggia Lorenzettiho. U paty radniční
věže se nachází kaple Capella di Piazza, která vznikla v polovině
14. století. Uprostřed náměstí je kopie fontány Fonte Gaia od Jacopa
della Quercia z r. 1419, po stranách vynikají mezi domy barokní
Palazzo Sansedoni z 18. století a středověký Palazzo d'Elci.
Stavba dómu byla započata v polovině 12. století a vpodstatě
dokončena r. 1382. Zamýšlená přestavba do rozsáhlejší podoby nebyla realizována
(jsou patrné rozestavěné základy nové stavby). Románsko-gotická fasáda
prokládaná růžovým a zeleným mramorem pochází od Giovanniho Pisana (dolní
část se třemi portály) a G. di Cecco (horní část). Vzorem jí bylo průčelí
orvietského dómu.
V interiéru se nachází hlavní oltář od B. Peruzziho z r. 1532 a především
nádherná mramorová podlaha zdobená intarziemi. Na jejích 56 polích,
kde jsou zachyceny především různé biblické příběhy, pracovalo v l. 1369-1547
na 40 umělců. V chrámu najdeme i díla J. della Quercia, Donatella, Michelangela,
Berniniho a dalších. Giovanni Pisano je autorem kazatelny, skvělé
ukázky gotického sochařství. Z levé boční lodi se můžeme dostat do knihovny
Pia II. (Libreria Piccolomini) s cennou freskovou výzdobou Pinturicchiovou.
Lucca byla původně etruským sídlištěm. Město poprvé
připomíná Titus Livius k r. 218 př. Kr., roku 89 př. Kr. se Lucca stala
římským municipiem. V roce 56 př. Kr. se zde setkali členové I. triumvirátu
Caesar, Pompeius a Crassus na památné schůzce. Antický půdorys města je
dosud zřetelný: dvě hlavní ulice - cardo a decumanus - se
protínaly na fóru (dnešní Piazza San Michele). Jako důležitá křižovatka
Via Cassia, Via Clodia a Via Aurelia město na počátku našeho letopočtu
vzkvétalo, jak o tom svědčí četné památky z této doby (amfiteátr, hradby,
lázně). V raném středověku se Lucca za Langobardů stala hlavním městem
Tuscie a zůstala jím i v době karolinské, kdy bylo Toskánsko přeměněno
v marku. Tehdy městem procházela známá Via Romea (Francesca, Francigena).
V průběhu 11. a 12. století město svádělo urputné boje o nezávislost,
kterou nakonec potvrdil císař Fridrich I. Barbarossa v roce 1162.
12. a 13. století je pro Luccu obdobím politického a hospodářského rozkvětu,
který pramenil hlavně z obchodu s hedvábím. Rozmach se projevil i v architektonických
proměnách městského jádra. Staví se nové městské hradby, kostely (San Martino,
San Michele, San Frediano a další) dostávají nová průčelí s bohatě zdobenými
portály. I měšťanské domy získávají novou podobu s otevřenými arkádami
a vysokými věžemi, z nichž se (narozdíl od San Gimignana) do dnešní doby
zachovala bohužel jediná.
Ale ani v tomto období se městu nevyhnuly vnitřní spory, nejprve mezi
guelfy a ghibelliny, později mezi "bílými" a "černými", které postupně
podkopávaly sílu státu a ohrožovaly jeho nezávislost. Ještě jednou zažilo
město dočasnou epochu rozmachu, když se v roce 1316 chopil moci "velký
kondotiér" Castruccio di Gerio degli Antelminelli, který po bitvě
u Altopascia (1325) ovládl Pistoiu a rozšířil své panství na celé západní
Toskánsko. Ovšem po jeho smrti (1328) ovládají město opět rozbroje, které
vedou až k ovládnutí města Pisou (1342-1368). Teprve v roce 1369
získává město opět svobodu z rukou císaře a českého krále Karla IV.
Lucemburského.
V roce 1400 se na třicet let ujímá moci v Lucce Paolo Guinigi,
příslušník bohaté kupecké rodiny. Palazzo Guinigi s věží, na jejímž vrcholku
dnes rostou stromy, je výmluvným svědkem jeho moci, stejně jako velkolepý
náhrobek, který nechal zhotovit Jacopem della Quercia pro svoji předčasně
zemřelou manželku Ilarii del Carretto.
Po svržení Guinigů a obnovení republiky (1430) se město soustřeďuje
na upevnění své obranyschopnosti především v souvislosti s rostoucím tlakem
Florencie. O nebezpečí svědčí i další (v pořadí již třetí a dosud existující)
hradby, které byly v době svého vzniku (16. století, dokončeny až 1650)
schopny odolat dělostřelecké palbě protivníka. S izolací a politickým úpadkem
se pojí i obchodní krize, která město postihuje od 2. poloviny 16. století.
Kultura, ať už v podobě architektonických novostaveb nebo v osobách celé
řady slavných hudebníků, však ve městě nepřestává žít. Nelze nepřipomenout
rodinu Puccini, z níž pocházel i nejznámější Giacomo, jehož rodný
dům je dnes muzeem.
22. ledna 1799 dobývá Luccu Napoleonův generál Serrurier. Napoleon
zřizuje z městské republiky knížectví a předává je své sestře Elise. Vídeňský
kongres staví Luccu do čela malého vévodství, kterému pak po třicet let
vládnou Marie Luisa a její syn Carlo Ludovico z rodu Bourbon-Parma. Po
jeho abdikaci v roce 1847 se Lucca připojuje k Velkovévodství toskánskému
a o několik let později (1861) se stává součástí sjednocené Itálie.
Naše prohlídka začíná na Piazzale Verdi, kde se dříve nacházel
palác toskánských markrabat. Po straně náměstí najdeme starou bránu San
Donato, kde je dnes umístěno turistické informační centrum. Z Piazzale
Verdi vyjdeme po Via San Paolino. Po několika minutách dojdeme ke
kostelu San Paolino, jedinému zachovanému příkladu renesanční sakrální
stavby v Lucce. V roce 1515 bylo započato se stavbou podle plánu Bartolomea
Sinibaldiho z Montelupa, zvaného Baccio, na základech již existujícího
kostela. Pokračujeme po Via San Paolino až k malému náměstí Piazza Citadella,
kde se nachází rodný dům Giacoma Pucciniho (1858-1924), dnes sídlo
stejnojmenné nadace a muzea. Mineme Piazzetta dei Cocomeri a dojdeme k
náměstí Piazza San Michele, kde se v době antiky nacházelo římské
fórum. Ve středověku zde sídlili bohatí a vlivní obchodníci s hedvábím.
V 17. a 18. století byl kostel stále rozšiřován a přestavován, v roce 1863
byl postaven pomník Francescu Burlamacchimu. Náměstí je obklopeno zajímavými
budovami, z nichž nejstarší na východní straně pocházejí z 13. a 14. století.
Na rohu Via Vittorio Veneto stojí Palazzo del Podesta (Pretorio),
s jehož stavbou bylo započato v roce 1494. Socha ve středu portiku vznikla
v 19. století a představuje sochaře a prvního stavitele tohoto renesančního
paláce Mattea Civitaliho (1436-1501). Ve středu náměstí stojí kostel San
Michele in Foro z bílého mramoru, jehož stavba probíhala od 11. do
14. století na základech starší budovy z 8. století. Výška průčelí ukazuje,
kam až měla být zvýšena střední loď, k čemuž vzhledem k nedostatku finančních
prostředků nedošlo. V průběhu 19. století prošlo průčelí rozsáhlou restaurací,
dobový vkus ovlivnil i jejího tvůrce Giuseppe Pardiniho, aby zde zvěčnil
i např. Viktora Emanuela II., Cavoura, Danta atd. Skoro 4 metry vysoká
ústřední postava archanděla Michaela je připisována Guidettovi da Como,
umělci, který působil v Lucce na počátku 13. století. Panna Maria v pravém
rohu průčelí je dílem Mattea Civitaliho. Mezi pozoruhodná díla v interiéru
baziliky patří Madona z glazované keramiky od Andrey della Robbia, obraz
Filippina Lippiho a cenný na dřevě malovaný krucifix.
Přejdeme Piazza San Michele, pokračujeme po Via Roma, na jejímž konci
se po pravé straně nachází Palazzo Cenami z 16. století, a zahneme
doleva na Via Fillungo, nejnavštěvovanější ulici Luccy. U kostela
San Cristoforo najdeme po pravé straně středověkou zvonici "Torre della
lite". Vlevo se nachází starobylý dům rodiny Barletti a stejnojmenné "Chiasso",
ulička, která si zachovala nedotčený středověký ráz. Pokračujeme po Via
Fillungo, zahneme doleva do Via dell'Anguillara a dostaneme se na náměstí
Piazza San Frediano se stejnojmenným kostelem, který patří k nejstarším kostelům
Luccy. Stavba prošla mnoha změnami, ve 13. století vznikla na průčelí mozaika
znázorňující Kristovo nanebevstoupení. V interiéru stojí za shlédnutí nádherná
křtitelnice z 12. století, fresky Amica Aspertiniho (1474-1552) znázorňující
legendu, která se váže k Volto Santo, známému dřevěnému krucifixu, náhrobky
a oltář v kapli rodiny Trenta, připisovaný Jacopovi della Quercia, glazovaná
terakota Andrey della Robbia a další. Opustíme kostel a vydáme se po Via Fillunga kolem nádherných
renesančních paláců Palazzo Mansi a Palazzo Brancoli Busdraghi. Vejdeme
do stejnojmenné uličky, která nás dovede přímo k římskému amfiteátru
z 2. století po Kr. Ve středověku byly části amfiteátru použity pro stavbu
nových domů méně majetných obyvatel. Později se zde nalézalo vězení "Carceri
del Sasso". Dnešní podoba náměstí je dílem architekta Lorenza Nottoliniho, který v
době vlády Bourbonů ponechal nepřerušenou frontu domů na elipsoidním půdorysu
a dal strhnout budovy nacházející se uvnitř arény. Vracíme se na Via dell'Anfiteatro,
pokračujeme po Via Canuleia na Via Mordini, zahneme do Via Guinigi,
která nás dovede ke stejnojmennému paláci se stromy porostlou věží. Je
jediná, která se zachovala z mnoha, jež kdysi zdobily panorama města. Cihlový
palác s kamennými pilíři byl stejně jako protilehlá budova v 14. a 15.
století majetkem nejbohatší a nejmocnější rodiny Guinigi.
Jdeme dále po Via Guinigi a Via dell'Arcivescovato, která nás dovede
až k apsidě dómu sv. Martina. Na náměstí Piazza Antelminelli
si můžeme prohlédnout muzeum dómu. První sakrální stavba se na tomto místě
nacházela už v 6. století, v 8. století se mění v dóm a od roku 1373 začínají
stavební proměny interiéru. Nádherná fasáda je dílem Guidetta da Como z
13. století, některé reliéfy v portiku jsou připisovány Nicolovi Pisanovi.
Z průčelí pochází i socha sv. Martina s žebrákem, která dnes stojí napravo
od hlavního vchodu (13. nebo 14. století). Současný půdorys kostela má
tvar latinského kříže, tři lodi jsou sklenuty křížovou klenbou. V interiéru
můžeme obdivovat např. Tintorettův obraz Poslední večeře, Ghirlandaiovu
Madonu s Ježíškem a světci či Giambolognovu sochu Zmrtvýchvstalého Krista.
Návštěvníky nejvíce přitahuje náhrobek Ilarie del Caretto, dílo Jacopa
della Quercia. Pozornost zasluhuje i dřevěný krucifix Volto Santo (Svatý
obličej), který se nachází v levé boční lodi v Tempiettu, vytvořeném
Matteem Civitalim. Podle legendy je krucifix dílem Nikodémovým, jehož ruku
vedli andělé. Loď bez posádky přistála s krucifixem v Luni. Poté byl krucifix
umístěn na vůz tažený čtyřmi dobytčaty, aby bylo určeno místo, kde má být
podle Boží vůle uložen. Dobytčata táhla vůz směrem do Luccy, cesta byla
provázena mnoha zázraky. K převozu krucifixu mělo dojít v 8. století za
biskupa Jana.
Opustíme dóm a uvidíme vpravo vedle zvonice budovu Opera del Duomo,
kde se dnes nachází bankovní dům Banca del Monte. Ve středu blízkého náměstí
Piazza Antelminelli najdeme kašnu vytvořenou architektem Nottolinim v 19.
století. Vydáme se ke kostelu San Giovanni e Santa Reparata. Až
do 8. století zde bylo sídlo biskupa, později zde bylo zřízeno baptisterium,
které bylo v roce 1393 opatřeno špičatou kupolí.
Opustíme dómské náměstí a jdeme kolem Teatro Giglio s novoklasicistní
fasádou z r. 1817 směrem k náměstí Piazza Napoleone. V čele náměstí
stojí Palazzo della Provincia (původně Palazzo Pubblico, později
vévodský palác). Stavba vznikla na místě pevnosti (Augusta) vybudované
Castrucciem Castracanim degli Antelminelli, která byla později zničena.
V 15. století sloužila budova jako sídlo Paola Guinigiho, svoji současnou
podobu na přelomu 18. a 19. století za Elisy Baciocchi Bonaparte. Vracíme
se ulicí Via Vittorio Veneto až k městským hradbám a z bašty Panny Marie
se projdeme po hradební promenádě až k baště sv. Donáta a k Piazzale Verdi.
Jedno z toskánských městeček, které si zachovalo až do
dnešní doby syrový, ale přitom malebný středověký kolorit, leží asi
35 km severozápadně od Sieny. Podle pověsti sahají počátky města až do
doby římské, kdy po odhalení Catilinova spiknutí založil po útěku z Říma
jakýsi Silvius za pomoci svého bratra Mutia na nedostupném pahorku sídliště
zvané Castello della Selva (Silva). Město bylo přejmenováno na počest modenského
biskupa sv. Gimignana.
Ponecháme-li stranou pověsti, pak historické prameny ukazují, že město
začalo vyrůstat od 2. století kolem hradu biskupa Abelarda. První písemný
dokument z roku 929 hovoří o pevnosti Monte alla Torre. Osud města poznamenala
v raném středověku důležitá obchodní cesta Via Francigena, stará
langobardská silnice spojující Řím s Franskou říší a později s Francií.
Právě díky této poloze se kolem biskupského hradu rozšiřuje městská zástavba.
Město je majetkem volterrských biskupů od svých počátků až do konce 12.
století, kdy se osamostatňuje. Obě města (S. Gimignano a Volterra) zůstala
ale po několik dalších staletí zarytými nepřáteli a vedla spolu dlouhotrvající
boje.
13. století je obdobím hospodářského rozmachu, rozvíjejí se textilní
a kovodělná řemesla, vyrábí se sklo a keramika, pěstuje se obilí a vinná
réva, jejíž dosud proslulá odrůda Vernacciasi získává značnou oblibu.
Dokonce takovou, že Dante ve své Božské komedii řadí mezi nestřídmé v očistci
samotného papeže Martina IV., jemuž klade za vinu, že příliš holdoval bolsenským
úhořům "utopeným" právě v tomto víně. Ve 13. století vzniká radnice (Palazzo
comunale), ve středu města si nejbohatší rodiny staví paláce s typickými
věžemi (údaje se různí, v době největšího rozkvětu města jich mělo být
72, dodnes se jich zachovalo 13) Nejvyšší z nich, Torre Grossa, se nachází
vedle radnice a je 54 m vysoká.
Dějiny města jsou ve 13. a 14. století poznamenány vleklými
boji mezi ghibelliny (stranou věrnou císaři) a guelfy (stranou věrnou papeži)
. Město sice roku 1240 přísahalo věrnost Fridrichu II., později se ale přiklonilo
na stranu guelfskou. Ve 14. století ovšem rozpory vypukly uvnitř samotného
města mezi guelfským rodem Ardinghellia ghibellinským rodem
Salvucci.
Nakonec byl jeden z Ardinghelliů nucen požádat v roce 1353 o ochranu Florencii,
aby zabránil dalšímu krveprolití, které spolu s morovou ranou roku 1348
výrazně zdecimovalo počet obyvatel města. Florentská nadvláda znamenala
na jedné straně období hlubokého úpadku, na druhé straně však napomohla
konzervaci středověkého rázu města.
Do města vstupujeme středověkou branou Porta S. Giovanni
a stejnojmenná ulice nás dovede až k malebnému náměstí Piazza della Cisterna
se studnou z roku 1237. Po Via del Castello , nejstarší ulici městského
jádra, můžeme dojít až k románskému jednolodnímu kostelíku
San Lorenzo in Ponte . Nedaleko se nachází dům sv Finy de´Ciardi
, dívky, která ve 13. století proslula péčí o nemocné, zemřela v mladém věku a záhy
po své smrti začala být uctívána jako světice a patronka města.
Na zpáteční cestě dojdeme až k Piazza del Duomo , na jehož jižní
straně se nachází Palazzo comunale z let 1288-1373 s již zmíněnou
věží Torre Grossa . V budově radnice se nachází tzv. Dantův sál
, v němž známý básník 8.května 1300 slavnostně vyhlásil vstup San Gimignana
do toskánského guelfského svazu. Sál je vyzdoben malbami Lippa Memmiho
(Maesta - Trůnící Madona), Bartola di Fredi a Benozza Gozzoliho. Ve třech
sálech městského muzea , které se rovněž nalézá v budově radnice,
jsou shromážděna cenná díla, která pocházejí z kostelů, klášterů a soukromých
paláců. Z 13. století pochází velký krucifix od florentského mistra Coppa
di Marcovaldo, Madona s dítětem a světci z roku 1270 je pravděpodobně dílem
Guida ze Sieny, z roku 1490 pochází Madona se sv. Bartolomějem a sv. Antonínem
od Piera Francesca Fiorentina, dále zde najdeme díla Ghirlandaiova žáka
Sebastiana Mainardiho, Benozza Gozzoliho, Pinturicchia, Zvěstování od Filippina
Lippiho a další. Na stěnách purkmistrova sálu najdeme profánní malby
připisované Memmovi di Filipuccio, blízkému spolupracovníkovi Simona Martiniho.
Opustíme-li dóm, máme před sebou Palazzo della Podesta s věží
Torre Rognosa , která ve 14. století sloužila jako vězení. Po levé straně
se nachází Piazza dell´Erbe s dvěma stejně vysokými věžemi ("dvojčaty"),
které patřily rodu Salvucci.
Na nejvyšším bodě města, nedaleko od Piazza del Duomo, se nalézají
zříceniny pevnosti (Rocca di Montestaffoli) z roku 1338. Po skončení
války mezi Sienou a Florencií ztratil hrad svůj strategický význam a na
rozkaz Cosima I. Medicejského byla roku 1555 stržen. Pod hradem se ve Via
Quercecchio nachází oratoř sv. Františka s ornitologickým muzeem .
Po ulici Via Folgore di S. Gimignano se dostaneme ke špitálu sv.
Finy z 1. pol. 13. století a dále ke kostelu sv. Jakuba , který
byl postaven templáři na konci 11. století. Branou sv. Jakuba vyjdeme z
města ven a vydáme se vpravo podél hradeb až k městským studnám s
románskými a gotickými oblouky. Zde se branou Porta delle Fonti vrátíme
zpět do města vychutnat jeho středověkou atmosféru.
Arezzo leží ve východním Toskánsku. Původně bylo důležitým
etruským sídlištěm, později římským městem strategického významu. V době
římské vzniká řada významných staveb, z nichž se zachovaly např. zbytky
amfiteátru, známé v celém antickém světě byly vázy z červené hlíny, tzv.
vázy Corallini.
Ve středověku bylo Arezzo svobodnou městskou republikou (komunou),
která stála na ghibellinské straně narozdíl od guelfské Florencie. Po porážce
u Campaldina r. 1289 byla jeho pozice otřesena a r. 1384 se muselo sklonit
před florentskou nadvládou. Arezzo se stalo součástí Toskánského velkovévodství
pod vládou Medicejských a sdílelo jeho osudy.
V Museo Archeologico je umístěna významná sbírka mincí, dále
zde najdeme řecké a etruské vázy, bronzové sošky a již zmíněné vázy Corallini.
V Museo Statale d'Arte Medioevale e Moderna jsou zastoupena díla
nejvýznamnějších aretinských umělců, např. Margaritona, Spinella, Bartolomea
della Gatta, Signorelliho a Vasariho. Působivý je rovněž Vasariho dům (Casa
Vasari), zařízený jako muzeum, kostel San Domenico s Cimabuovým
krucifixem, renesanční náměstí Portico di Santa Maria delle Grazie
obklopené sloupořadím, renesanční kostely S. Maria in Gradi a S.
Annunziata.
Město bylo podle Vergilia založeno bájným Dardanem, ve
skutečnosti šlo pravděpodobně o opevněné sídliště Umbrů, které bylo v 8.-7.
stol. př. Kr. ovládnuto Etrusky. Později se stalo římským městem, další
písemné zprávy chybějí. V raném středověku se stává typickou městskou komunou
pod vládou rodu Ranieri-Casali. V roce 1411 je neapolský král prodal Florenťanům,
pod jejichž panstvím zůstalo až do 19. století.
Cortona leží na úpatí Monte Sant'Egidio a je obklopeno mohutnými
hradbami. Z hradeb se otevírá nádherný pohled na údolí Val di Chiana
uzavřené na horizontu sienskými vrchy.
Etruské období je doloženo hradbami, z nichž se dosud zachovaly podstatné
části. Na nedalekých polích byla odkryta četná etruská pohřebiště.
Nejvýznamnější nálezy jsou uloženy v Museo dell'Accademia Etrusca
v paláci Casali.
Na vrcholu pahorku se tyčí medicejská pevnost, pod ní se nalézá
kostel Santa Margherita.
K nejvýznamnějším budovám města patří řada středověkých a renesančních
paláců, románsko-gotické kostely San Francesco a Sant'Agostino,
renesanční chrámy Santa Maria delle Grazie al Calcinaio a Santa
Maria Nuova.
Cortona je rodištěm malířů Lucy Signorelliho a Pietra Berretiniho
zvaného též Pietro da Cortona. Z Cortony pocházel i Gino Severini.
Neobvykle rozsáhlá je malířská sbírka uložená v diecézním muzeu, k níž
patří i známé Zvěstování Beata Angelica. Další významná díla se
nacházejí v Museo dell'Accademia Etrusca a v různých kostelích.
Nedaleko městečka se nalézají již v době antické známé lázně Bagno
Vignoni, jejichž 36 pramenů tryská z hloubky přes 1000 m. Zajímavá
vyhlídka je z hradu Vignoni, který vévodí úzkému údolí Orcie.
Asi 3 km od města se nachází středověký hrad Montecchio.
• kaple rodiny Velluti (Capella Velluti) s příběhy archanděla
Michaela (Storie di San Michele Archangelo), dílo připisované Cimabuovi
• kaple rodin Peruzzi a Bardi (Capella Peruzzi e Bardi)
s příběhy sv. Jana Evangelisty (Storie di San Giovanni Evangelista)
z r. 1320 a výjevy ze života sv. Františka z Assisi (Storie di San Francesco)
z r. 1318, obojí díla Giottova
• kaple rodiny Tosinghi (Capella Tosinghi) s Giottovým
Nanebevzetím (Assunzione)
• kaple rodiny Pulci (Capella Pulci) s freskami, jejichž
autorem je Bernardo Daddi
Palazzo Medici - Ricardi (Medicejský palác)
Tento palác nechal postavit mezi léty 1444-1464 pro svou rodinu Cosimo
I. Medici. Jeho stavbou byl pověřen Michelozzo a vytvořil v
něm vzor vznešeného panského městského sídla renesanční doby. V přízemí
bylo původně podloubí; to však bylo později zazděno. Autorem oken je sám
Michelangelo.
V 17. stol. byl palác zakoupen rodinou Riccardi, která nechala provést
některé stavební úpravy. Vnější vzhled dnešní budovy je typický svou bosáží,
která se od hrubé v přízemí směrem nahoru zjemňuje. Opticky je tak budova
rozčleněna na tři pásy, odpovídající jednotlivým podlažím.
Chiesa San Lorenzo (kostel sv. Vavřince)
Kostel San Lorenzo je nejstarším florentským kostelem. Byl vysvěcen
sv. Ambrožem r. 393 po Kr. a později (v 11. stol) přestavěn v románském
slohu. Nynější podobu má kostel od r. 1423, kdy byl znovu přestavěn, tentokrát
Brunelleschim.
Průčelí zůstalo bez mramorového obložení, které navrhl Michelangelo
a které nebylo nikdy realizováno. Uvnitř upoutají pozornost, mimo jiné,
dva bronzové pulpity (kazatelny) a cantoria (zpěvácký kůr) od
Donatella, a stará sakristie (Sacrestia Vecchia), dílo Brunelleschiho.
Capelle Medicee (Medicejské kaple)
Rozsáhlý komplex, který uchovává hrobky rodiny Medici, se nachází
v zadní části kostela San Lorenzo. Samostatným vchodem se vstupuje do prostorné
dvorany, navržené Buontalentim. Zde můžeme spatřit hrobku rodiny
Lorena (Tomba di Lorena), ale především hrobku Cosima I. (Tomba
di Cosimo I. il Vecchio) a hrobku Donatellovu (Tomba di Donatello).
Z dvorany vstupujeme do vévodské kaple (Capella dei Principi), navržené
a částečně provedené Nigettim, dokončené pak Buontalentim.
Stavba kaple trvala od r. 1602 až do 18. stol.
Dějiny Pisy
Hlavní město stejnojmenné provincie leží na řece Arno. Původně byla
Pisa slavným přístavem, ale v důsledku zanášení říčního koryta se dnes
nachází asi 10 km od pobřeží.
Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků)
Cattedrale di S. Maria Assunta (Katedrála Panny Marie Nanebevzaté)
Chrám, jehož stavba byla zahájena r. 1064 (Buscheto di Giovanni Giudice),
byl vysvěcen papežem Gelasiem II. v roce 1118. Ve 12. století následovalo
rozšíření a výstavba průčelí (Rainaldo). Na počátku 17. století byla katedrála
opravena po požáru, k němuž došlo v roce 1595. Průčelí je uzavřeno třemi
bronzovými portály s reliéfy z dílny Giambolognových žáků. Vrchní část
průčelí je vyzdobena čtyřmi patry falešného loubí. Nad hlavním portálem
najdeme lunetu s mozaikou Madony (Giuseppe Modena) ze 17. století.
Katedrála je pětilodní na půdorysu latinského kříže. Lodi jsou od sebe
odděleny sloupy z porfyru a žuly, které pocházejí z ostrova Elby. V horní
části bočních lodí procházejí matronea, chodby vyhrazené ženám.
Kazetový strop je dílem florentských umělců z 16. a 17. století.
Kampanila ("šikmá věž")
Baptisterium (Battistero di S. Giovanni)
Stavba baptisteria byla zahájena v roce 1152 architektem Diotisalvim. Po
něm pokračoval ve stavebních pracích Nicola Pisano, který vytvořil půvabnou
gotickou lodžii ozdobenou sochami, ve 14. století bylo baptisterium završeno
kupolí, tvořenou z pálených tašek a olověných plátů. Socha Jana Křtitele
na vrcholu kupole je dílem Turina di Sana z 14. století. Luneta nad vstupními
dveřmi je ozdobena kopií Madony s dítětem od Giovanniho Pisana. Nejcennější
ze čtyř bran je ta, která se otevírá bronzovým portálem směrem ke katedrále.
Interiér obsahuje krásnou šestibokou křtitelnici ze 13. století od
Guida Bigarelliho, největší uměleckou hodnotu má kazatelna (1260) od Nicoly
Pisana. Je umístěna na sloupech podepřených lvy, její reliéfy představují
scény ze života Kristova.
Monumentální hřbitov (Camposanto monumentale)
Práce na stavbě hřbitovního komplexu byly zahájeny roku 1278. Uprostřed
nádvoří (kvadriportiku) je podle tradice uložena prsť ze Svaté země, kterou
přivezly pisánské galéry pod vedením arcibiskupa Lanfranchiho z křížové
výpravy roku 1200. Stavba byla vpodstatě ukončena ve 2. polovině 15. století.
V roce 1593 nechal arcibiskup dal Pozzo postavit stejnojmennou renesanční
kapli s kupolí. Krásu budovy velmi poškodil dopad dělostřeleckého granátu
a následný požár 27.7. 1944. Restaurátorské práce probíhají až do dnešních
dnů.
Náměstí rytířů (Piazza dei Cavalieri)
Náměstí bylo pravděpodobně místem nejstaršího osídlení, později zde vzniklo
římské fórum, ve středověku bylo do 16. století známo jako Piazza delle
Sette Vie (Náměstí sedmi ulic). Dnešní renesanční podoba náměstí je dílem
Giorgia Vasariho. Je vyzdobeno sochou Cosima I. Medicejského od Pietra
Francavilly. Od téhož autora pochází i tzv. Hrbáčova fontána (Fontana del
Gobbo). Náměstí vévodí Palazzo della Carovana (Palác výpravy, zvaný
též Palác rytířů), který byl přestavěn Vasarim z budovy Palazzo degli
Anziani (Palác starších) pro Řád rytířů sv. Štěpána, jehož úkolem bylo
osvobodit Středomoří od pirátů (založen 1561). Dnes v něm sídlí Scuola
Normale Superiore, založená Napoleonem podle vzoru École Normale Supérieure.
Kostel sv. Štěpána (Chiesa di S. Stefano dei Cavalieri) byl postaven podle
Vasariho návrhu ve 2. pol. 16. století. Sálový interiér má krásný kazetový
strop a velkolepý barokní oltář. Mezi řadou trofejí, ukořistěných rytíři
sv. Štěpána, vyniká turecká vlajka z bitvy u Lepanta (1571). Palazzo
dell'Orologio (Palác orloje) vznikl za Vasariho spojením dvou středověkých
domů. V dolní části náměstí najdeme Palazzo del Consiglio dell'Ordine
dei Cavalieri di S. Stefano (Palác Rady řádu rytířů sv. Štěpána).
Il Campo
Il Duomo
Pod apsidou se nachází baptisterium ze 14. století, přístupné
po schodišti z Piazza S. Giovanni in Fonte. Uvnitř je křtitelnice
od J. della Quercia z l. 1417-1430, cenná reliéfní výzdoba L. Ghibertiho,
Donatella aj. Východně od dómu se v někdejší pravé lodi projektovaného
nového dómu nalézá chrámové muzeum (Museo dell'Opera Metropolitana).
Prohlídka Luccy
Lucca patří k nemnoha italským městům, v nichž se zachovalo neporušené
městské opevnění. Je paradoxem, že tyto 12 metrů vysoké hradby s 11 baštami
nikdy nesloužily obraně před protivníkem, naopak v době Bourbonů se proměnily
v městskou promenádu a byly osázeny platany.
Vedle radnice stojí trojlodní dóm, nazývaný La Collegiata
. Dóm byl vysvěcen papežem Eugeniem IV. v roce 1148 a je zasvěcen
Panně Marii Nanebevzaté. Románský interiér byl v roce 1456 rozšířen Giulianem
da Maiano o příčnou loď a boční kaple a získal tak půdorys latinského kříže.
Průčelí dómu, které prošlo řadou úprav, nebylo nikdy obloženo. Na vnitřní
stěně průčelí najdeme umučení sv. Šebestiána od Benozza Gozzoliho
z r. 1465 a po stranách dvě dřevěné sochy Zvěstování od Iacopa
della Quercia . Na bočních stěnách hlavní lodi jsou zobrazeny peklo
a ráj na freskách Taddea di Bartola . V levé boční lodi najdeme
scény ze Starého zákona od Bartola di Fredi z roku 1367. Zeď pravé lodi je
pokryta výjevy ze Starého a Nového zákona, které jsou pravděpodobně dílem
Barny da Siena . Na konci lodi se nachází kaple sv. Finy, dílo Giuliana
da Maiano z roku 1468. Stěny jsou vyzdobeny freskami Domenica Ghirlandaia,
pod oltářem v dřevěné urně spočívají ostatky sv. Finy. V příčné lodi najdeme
čtyři kaple, v kapli zasvěcené sv. Gimignanovi se nachází tabernákl, na
němž je v barokním relikviáři uchováván světcův prst. Na hlavním oltáři
můžeme obdivovat mramorové ciborium a dvě sochy andělů, dílo Giuliana da
Maiano. Dřevěný krucifix je dílem Florenťana Giovanniho Antonia Noferiho.
Vedle dómu se nachází Muzeum sakrálního umění a nevelké Etruské
muzeum.
Po sestupu z pevnosti se vydáme po Via San Matteo na druhý konec městského
centra. Mineme románský kostelík sv. Bartoloměje , řadu zajímavých
paláců a na samém konci města před branou Porta San Matteo zabočíme doprava
kolem románského kostelíka sv. Petra k impozantnímu kostelu a
klášteru sv. Augustina z let 1280-98 . V jednolodním gotickém chrámu
najdeme krásnou renesanční kapli sv. Bartoloměje s freskami Sebastiana
Mainardiho z 16. století, dále oltářní obrazy a fresky Piera Francesca
Fiorentina, Bartola di Fredi a Vincenza Tamagniho. Na hlavním oltáři můžeme
obdivovat Pollauiolův deskový obraz Korunování Panny Marie z roku
1483. Zvláštní pozornost zaslouží 17 fresek ze života sv. Augustina
na stěnách chóru od Benozza Gozzoliho z let 1464-65. Ze sakristie je
možno projít do křížové chodby z 15. století.
Katedrála
Nalézá se na nejvyšším bodě města a je postavena v toskánsko-gotickém slohu.
V interiéru stojí za shlédnutí Magdalena od Piera della Francesca
a vitráže v oknech, dílo Guillauma de Marcillat.
Kostel Santa Maria della Pieve
je nejkrásnějším románským kostelem ve městě, pochází z přelomu 12. a 13.
století. Její zvonice s řadou zdvojených románských oken je jedním z symbolů
Arezza, výzdoba průčelí a apsidy připomíná románskou architekturu Pisy
a Luccy.
Piazza Grande
Jedno z nejmalebnějších náměstí v Itálii, na němž najdeme stavby od románského
slohu až po baroko, je dvakrát do roka svědkem turnaje Giostra del Saracino.
Z významných budov můžeme uvést Palazzo della Fraternita dei Laici
(14.-16. stol.) a Loggiato del Vasari (16. stol.).
Basilica di San Francesco
V kostele můžeme obdivovat výjimečné fresky Piera della Francesca "Leggenda
della Vera Croce" z 15. století.
Monte San Savino
Městečko zřejmě římského původu je rodištěm renesančního stavitele Andrey
Contucciho zvaného Sansovino a papeže Julia III. Má řadu středověkých
a renesančních staveb, mezi nimiž vynikají kostel San Giovanni Battista
se Sansovinovým portálem, gotický kostel Sant'Agostino s díly Vasariho,
tržnice, radnice, dílo Antonia da Sangalla staršího a kostel Santa Chiara
s díly Sansovinovými.
Lucignano
Městečko na originálním kruhovém půdorysu obklopuje budovu středověkého
hradu. Uvnitř jeho hradeb se v soustředně probíhajících ulicích zachovala
řada domů z 13.-18. století. Pozoruhodný je kostel San Francesco a radnice s malým muzeem.
S. Quirico d'Orcia
Opevněné městečko patří k nejméně známým a přitom nejlépe zachovaným historickým
centrům sienské oblasti. Téměř intaktní věnec hradeb se 14 obrannými věžemi
pochází z 15. století. V městečku najdeme velkolepý románský dóm La
Collegiata z 13. století (stojící na raněkřesťanských základech z 6.
století) s třemi majestátními portály, v jehož interiéru můžeme obdivovat
dřevěný chór z let 1482-1502 s intarziemi od Antonia Bariliho. Nedaleko
leží zříceniny paláce Chigi (rod Chigi získal S. Quirico r. 1667
jako léno od Medicejských). Pozoruhodné jsou i Horti Leonini, veřejný
park v italském barokním stylu. Za návštěvu stojí i románský kostel S.
Maria Assunta a gotický S. Maria Vitaleta.
Castiglion Fiorentino
Městečko etrusko-římského původu. Od roku 1014 se připomíná jako Castiglione
Aretino. Po pádu Arezza roku 1384 připadlo Florencii. Má zcela zachovalé
středověké hradby, jeho dominantu tvoří hrad Cassero. Historické jádro
je tvořeno ušlechtilými měšťanskými domy a církevními stavbami. K nejzajímavějším
patří gotický kostel San Francesco a kostel del Gesů. V městské
pinakotéce se nacházejí cenné zlatnické práce z 13. a 14. století a
malby Margaritovy, Bartolomea della Gatta, Vasariho, Jacopa del Sellaio,
Taddea Gaddiho. Za hradbami leží renesanční kostel della Consolazione
na osmibokém půdorysu.
