| Dějiny Umbrie | Montefalco | |
| Mystická Umbrie | Spello | |
| Perugia | Trevi | |
| Assisi | Terni | |
| Citta di Castello | Spoleto | |
| Orvieto | Todi | |
| Gubbio | Umbertide | |
| Foligno | Marsciano | |
| Amelia | Trasimenské jezero |
Umbrický bůh stvořil rovinu, aby na ní rostly vinice a topoly, pahrbky, aby na nich rostly kadeřavé háje, cypřiše a samoty, a hory, aby na nich vyrostla města s etruskými hradbami, gotickými domečky a náramným římskorománským kostelem. Umbrický bůh pak měl překrásnou modrou barvu pro oblohu a ještě pěknější barvu, jíž natřel dálky a hory. Proto je Umbrie tak zázračně modrá, nejmodřejší ze všech zemí.
Assisi, tichosti, modři nebeská! Zajisté je velkým a svatým svátkem spatřit, jak Giotto oslavil svatého Františka, jejž asi velmi miloval; neboť namaloval o něm moudrá, líbezná, neskonale mírná díla. Ach, proč mi vedle nich učaroval divý, veliký Cimabue! A když už mi učaroval, proč zůstal tak tajemně a nerozřešitelně zahalen pláštěm zkázy, jenž pokryl jeho podivné fresky! Bylo mi těžko v San Francesco zápasiti mezi jasným Giottem a Cimabuem podivuhodným; ale sotva jsem se vymotal z kostelního stínu, byl jsem ztracen; pohlcen světlem; udolán modří; oslepen, ohlušen tichem; učarován výhledy. Představte si Betlém v popoledním žáru; samé kostky z neomítnutých kamenů, gotické obloučky oken, arkýře, oblouky od domu k domu, a mezi nimi modrá hlubina země a nebes. V hlubokém stínu chodeb šijí ženy nebo pracují bene merentes; je to jako Giottovy obrazy. Se vším všudy je to čtrnácté století; a čisto, jako by půda byla umetena prostřenými rouchy a ratolestmi palmovými. Napravo a nalevo místo ulic schody se samými oblouky; a všudy vidíte přímo pánubohu do oken nebo stejně přímo dolů do líbezné roviny umbrické, plné stromečků, alejí, bílých kostek a modrosti. A proto rychle, rychle odtud! , aby to zůstalo prchavým snem, jenž netrvá.
Kam jsi to prchl? I Perugia je sen, vidina a Betlém mezi modrým nebem a modrou zemí; Betlém o něco větší, městečko paláců a pevnostních domů, etruských bran a podivuhodných výhledů. Bože, jak tady zapadá slunce za modrými vlnami hor! a jak oslepuje poutníka, když putuje k Ducciovu spanilému oratoriu! Neměl jsi v lásce Perugina ani Pinturicchia; jejich sličnost ti chutnala příliš sladce a snivě; nu vidíš, vždyť je to lahoda právě tohoto mírného, nehrdinného kraje, této milostiplné pahorkatiny, nejzelenější a nejblankytnější z celé Itálie, těchto oblých a něžných kopečků; byli to Umbrové, a ty jsi někdo jiný, a tvá země je těžší, jenom si vzpomeň na svůj kraj; bože, svět je krásný tisícerým způsobem, ale této umbrické zemi se dostalo zvláštní milosti. Budiž jí přána, a nyní zase dál!
Ale ještě se musím zastavit v Arezzu, aby mne potěšil jemný a přísný Piero della Francesca svými freskami. Pravím, toto je duch světský, ale plný ušlechtilé zdrženlivosti; i jeho bojující zbrojnoši řežou do sebe s výrazem tichým a přísně zádumčivým. Avšak jeho královna sábská se svými dvorními dámami, jeho Panna Maria s andělem, to jsou jemné, cudné kastelánky vysokých a bleďoučkých čel, útlých a spanilých pohybů a vznešenosti podivuhodné; jakási něžná tesklivost pak obestírá tato přesná, trochu suchá, mně zvláště drahá díla.
Aby mne zvláště odměnilo za mou návštěvu v hrozné palčivosti předbouřkového slunce, ukázalo mi Arezzo ještě několik kostelů skoro nezasažených strašnou vlnou katolického baroku, a svou antickou aretinskou specialitu v maličkém muzeu; velmi nemravné obrázky vtlačené uvnitř plavých nádob. K čemu to sloužilo, nevím. Ještě dnes pak jsou tu dívky hezké, s ještěrčíma očima.
Karel Čapek, Italské listy
Dějiny Umbrie
Dějiny Umbrie, tohoto průsečíku mezi italským jihem a severem, mezi Jaderským
a Tyrhénským mořem, sahají mnoho tisíciletí do minulosti. Prehistorické
nálezy, uložené převážně v archeologickém muzeu v Perugii, jsou důkazem
osídlení této oblasti již v paleolitu a neolitu. Z povodí Chiascia a Tibery,
z okolí Norcie a Trasimenského jezera pocházejí sekáče a hroty šípů. Malá
soška, známá jako Venuše od Trasimenského jezera, je ukázkou paleolitického
umění, hrob z Poggia Aquilina nedaleko Perugie pochází z mladší doby kamenné.
Na nekropolích u Monteleone di Spoleto byly nalezeny stopy žárových pohřbů
z přechodného období mezi dobou bronzovou a železnou.
Na počátku 1. tisíciletí př. Kr. přicházejí do této oblasti Umbrové, kteří se zde usazují a osidlují území daleko přesahující hranice dnešní provincie Umbrie. Jejich sídelní oblast dosahovala od Jaderského až k Tyrhénskému moři. Jako první sídliště Umbrů můžeme označit Otricoli, Amelii, Terni, Narni, Todi, Spoleto, Noceru, Foligno, Assisi, Bettonu, Gualdo Tadino, Gubbio a Citta di Castello. Území Umbrů se postupně zmenšovalo pod tlakem Sabinů, Etrusků, Gallů a dalších okolních národů.
Prostřednictvím několika zachovaných dokumentů, mezi nimiž lze jmenovat spisy řeckého historika a geografa Strabóna, který žil v době Augustově, si lze udělat představu o již velmi vyspělé kultuře Umbrů, která byla silně ovlivněna Etrusky. Nejvýznamnějším dokladem umbrijské civilizace je sedm tzv. eugubinských bronzových desek, pocházejících z 3.-2. století př. Kr. Je na nich (částečně v etruském písmu, částečně latinkou) zaznamenán průběh náboženských obřadů.
Etruskové byli v Umbrii silně zastoupeni hlavně na pravém břehu Tibery. Jejich stopy najdeme v Perugii, Orvieto bylo rozpoznáno jako etruské Volsinie. Umbrijská kultura spěje ke svému zániku poté, co se dostává do kontaktu s Římem. Po rozhodující bitvě u Sentina r. 295 př. Kr. se postupně Římanům daří ovládnout Narni (299), Senu Gallicu (283), Ariminum (268), Aesis (247), Spoleto (241) a další města. Roku 220 př. Kr. je postavena Via Flaminia spojující Řím s Ariminem a Jaderským pobřežím, roku 90 př. Kr získávají Umbrové římské občanství. Četné pozůstatky z doby římské najdeme v Perugii, Assisi, Folignu, Gubbiu, Todi, Spoletu, Narni, Terni, Bevagni, Spellu, Collemanciu (starověké Hurvinum Hortense) a v dalších lokalitách.
Křesťanství zapouští v Umbrii kořeny v 6. století po Kr. Již v této době, kdy byla celá Itálie pustošena barbarskými hordami, vzniklo v Umbrii 21 diecézí. Při biskupstvích vznikala první kultovní místa jako např. Sant'Angelo v Perugii (5.-6. století), opatství San Pietro in Valle nedaleko Ferentilla (8. století) nebo malá bazilika Sant'Eufemia ve Spoletu (10.-12. století).
V době stěhování národů bojují o nadvládu nad poloostrovem Byzantinci a barbaři, zuří mor, hospodářství upadá. Po vpádu Langobardů se poměry v Umbrii radikálně mění - v rukách Byzantinců zůstal koridor spojující ravennský exarchát s Římem a probíhající nedaleko Amelie, Narni, Todi, Bettony, Perugie a Gubbia. Hlavním opěrným bodem tohoto obranného systému byla Perugia, odkud Byzantinci ovládali umbrijská města, která se Langobardi ze Spoletského vévodství marně pokoušeli dobýt. Díky Frankům přešla umbrijsko-byzantská území a vévodství spoletské do rukou církve. Papežství však v 8.-9. století není schopno zastavit autonomní tendence městských komun. Teprve s pádem Franské říše se panství papežů v Umbrii konsoliduje.
Úsilí měst o získání nezávislosti nepolevuje, vypukají v nich spory mezi guelfy (propapežskou stranou) a ghibelliny (stranou procísařskou). Ghibellini se snažili omezit světskou moc církve. V průběhu tohoto boje se vyvíjejí nové stavy a společenské vrstvy jako kupci a řemeslníci, zároveň se objevují i politici, kteří se staví na odpor šlechtě. Rozkvět měst je spojen s velkým růstem počtu obyvatel, rozšiřováním trhů, obchodu a řemesel, zaváděním místních zákonů, rozvojem architektury, což vše nakonec vede ke změně tvářnosti umbrijských měst. V Perugii vzniká Fontana Maggiore podle plánů Fra Bevignata s plastickou výzdobou Nicoly a Giovanniho Pisanů, ve Spoletu je r. 1146 dokončena trojlodní bazilika San Gregorio Maggiore. V Bevagni vznikají kostely San Silvestro a San Michele Arcangelo, ve Folignu je dokončeno průčelí dómu. Z tohoto období městských komun a románské architektury pochází i kostel Santa Maria Assunta v Lugnanu, kostel San Felice v Narcu, kostel opatství Sant'Eustizio v Preci u Norcie, kostel Sant'Emiliano v Trevi, dóm v Narni a četné kostely v Orvietu - San Francesco, San Domenico, Santa Maria dei Servi, San Giovannino. Za zmínku stojí i trojlodní bazilika dómu sv. Rufina v Assisi, dílo Giovanniho da Gubbio, kampanila a křížová chodba opatství San Pietro della Valle nedaleko Ferentilla. Umbrie je v této době roztříštěna do celé řady komun, které spolu vedou urputný hospodářský boj, jsou však sjednoceny silným duchovním cítěním. Není to zcela nový fenomén, už od 6. století vznikala po celé zemi celá řada benediktinských klášterů, které se záhy staly živými kulturními centry. Je možné uvést opatství San Pietro della Valle nedaleko Ferentilla, opatství Sant'Eustizio v Preci u Norcie, Santa Maria di Valdiponte v Montelabbate u Perugie, Sassovino u Foligna, Petroiu u Citta di Castello, San Benedetto sul Monte Subasio, San Salvatore di Monte Corona. Ve 13. století se Umbrie stává centrem působení sv. Františka z Assisi a sv. Kláry.
Náboženský život oblasti nalézá svůj nejpůsobivější výraz ve výstavbě baziliky sv. Františka z Assisi. Stavba byla zahájena z iniciativy bratra Eliáše r. 1228 a stala se antologií umbrijského malířství 13. a 14. století. Z tohoto období pochází i orvietský dóm Nanebevzetí Panny Marie jako připomínka bolsenského zázraku. Budova dómu vznikla pravděpodobně podle plánů Arnolfa di Cambio a byla provedena Fra Bevignatem a Giovannim di Uguccione a Lorenzem Maitanim, který je autorem monumentálního průčelí. Dóm je jednou z nejvýznamnějších gotických sakrálních staveb v Itálii.
Ve 14. století se v umbrijských městech šíří vláda signorií, Trinciů ve Folignu, Monaldeschiů v Orvietu, Gabrielliů v Gubbiu, Attiů v Todi, v Citta di Castello se vystřídají Vitelliové, Gian Galeazzo Visconti a další.
Zatímco v oblasti politické zaznamenává Umbrie postupný úpadek, na poli kultury zůstává jedním z nejživějších center Itálie. Velký význam má univerzita v Perugii, založená Klementem VI. r. 1308, a malířská škola, její vrcholy představují díla Pinturicchiova a Peruginova.
Od konce 15. do konce 16. století zůstává Umbrie v dějinách Itálie okrajovým územím. Města jsou zmítána vnitřními spory, jako v případě Perugie, kde rozpory mezi rody Oddiů a Baglioniů vedou ke krvavé občanské válce. V roce 1540 vypukla tzv. solná válka, obyvatelé Perugie pozvedli kvůli zavedení solné daně zbraně proti Církevnímu státu. Povstání bylo potlačeno papežem Pavlem III., který pověřil Antonia da Sangalla stavbou pevnosti Rocca Paolina na troskách sídla Baglioniů.
Těsné spojení s Římem a Církevním státem přináší přesto výhody - do Umbrie proudí významní architekti. Boloňan Fieravante Fieravanti pracuje v Magione pro maltézské rytíře, Florenťan Antonio Marchisi působí v kostele Madonna delle Lacrime u Trevi, Rocco da Vicenza je činný ve Spellu, Folignu a v Trevi, Florenťan Agostino di Duccio staví v Perugii Oratoř sv. Bernardina a bránu San Pietro. Vliv Bramantův je zřejmý v kostele Santa Maria della Consolazione, Michele Sanmicheli pracuje v Orvietu, Vignola v Norcii.
Mystická Umbrie
V Umbrii, zemi světců a náboženských hnutí, se od raného středověku do
14. století šířilo mnišství. Sv. Benedikt (480-547) se narodil v Nursii
a zde započal své působení. Po několik století zaznamenávala Umbrie rozkvět
benediktinských klášterů: vzniká San Pietro v Perugii, Santa Maria Valdiponte
v Montelabbate, Sassovino u Foligna, San Benedetto sul Monte Subasio, San
Salvatore di Monte Corona, Petroia u Citta di Castello.
Ve 13. století vychází z Umbrie hnutí františkánů a františkánská spiritualita. Všude vznikají mužské a ženské kláštery. Vedle františkánů působí i dominikáni, servité a augustiniáni.
Struktura a vzhled středověkých měst se vlivem šíření těchto řádů mění. Všude vznikají nové sakrální stavby, které konkurují stávajícím kostelům. Příkladem je San Domenico v Perugii nebo San Fortunato v Todi. Mezi všemi lokalitami však vyniká Assisi. Město ležící na jednom z výběžků Monte Subasio nad zeleným údolím Chiascia a Topina, se svými stupňovitými terasami a na nich malebně položenými kostely, domy a kampanilami, poutní místo křesťanského světa, s bazilikou k poctě velikého světce. Najdeme tu nádherné fresky, které vyjadřují intenzitu středověké religiozity - díla Giottova, Lorenzettiho, Cimabuova, Simone Martiniho. Proud poutníků však míří i do okolí města - do kostela Santa Maria degli Angeli, kde vznikl františkánský řád a kde sv. František zemřel, do kláštera San Damiano, kde r. 1205 k sv. Františkovi promluvil Kristus, kde přijal sv. Kláru a její sestry, kde sepsal Hymnus stvoření, do poustevny Eremo delle Carceri.
Jakkoli je Assisi bezpochyby nejznámějším poutním místem Umbrie, nelze
zapomenout ani na Cascii s bazilikou a klášterem sv. Rity a na Terni s
bazilikou sv. Valentina, který byl r. 273 sťat v Římě. V Cascii byla v
letech 1937-47 vybudována bazilika v římsko-byzantském slohu na místě dřívějšího
kostela, v klášteře najdeme celu sv. Rity, její rukou zasazený keř vinné
révy a sarkofág, v němž byla r. 1457 pochována.
Hlavní město Umbrie, sídlo univerzity. Původně sídliště Umbrů, v historické době jedno z 12 etruských měst, kolem r. 300 př. Kr. ovládnuto Římany. Za 2. punské války bylo město spojencem Říma. V době občanské války mezi Oktaviánem a Markem Antoniem se zde Antoniův bratr Lucius pokusil klást odpor Oktaviánovi, což vedlo k vyplenění města. Oktavián sice po svém vítězství nechal město znovu vystavět (Augusta Perusia), přesto však byla jeho role v době císařské zcela nevýznamná. Se stopami pronikání křesťanství do Perugie se setkáváme ve 4. století, od druhé poloviny 5. stol. máme doklady o existenci biskupství. Město bylo vícekrát zpustošeno v době stěhování národů, od 11. století se stává svobodnou městskou komunou. Pro 12. a 13. století jsou charakteristické boje s Chiusi, Cortonou, Assisi a Todi. Proguelfská politika přináší městu mocenský a hospodářský růst. Hlavní rozkvět města spadá do 14.-15. století, zároveň však propukají vnitřní spory mezi rody Raspanti a Beccherini (nehledě na rozepře rodin Vincioli, Montesperelli, Montemelini, Della Corgna, Baglioni). Nastupuje období signorií, v němž se u moci vystřídaly osobnosti jako Biordo Michelotti, Braccio Fortebraccio, Niccolo Piccinino nebo Braccio Baglioni. Roku 1540 bylo včleněno do Církevního státu. Na troskách paláce Baglioni byla postavena pevnost Rocca Paolina (pojmenovaná podle papeže Pavla III. z rodu Farnese), která byla jako symbol absolutismu stržena v 19. století.
nazývaný též Palazzo Comunale je jedním z nejvýznamnějších příkladů středověké architektury v Itálii. S výstavbou paláce započali Giacomo di Servadio a Giovanello di Benvenuto v roce 1293. Stavba byla dokončena roku 1443. Obložení z travertinu a vápence z Assisi v kombinaci s bílým a růžovým mramorem z Bettony působí velmi dekorativně. Hlavní průčelí obrácené na Corso Vannucci ohromí svými rozměry a řadou troj- a čtyřdílných oken. Krásný portál zakončený půlkruhovým obloukem je zdoben nezvykle bohatou reliéfní výzdobou. Průčelí obrácené na Piazza IV Novembre má portál s gotickým obloukem, k němuž vede monumentální schodiště, po jeho pravé straně je lodžie. Nad portálem jsou bronzové figury gryfa a lva. V interiéru se nachází Sala dei Notari, impozantní středověký sněmovní sál vymalovaný freskami s biblickými scénami a zobrazeními Ezopových bajek z dílny Pietra Cavalliniho, Sala del Consiglio Comunale s Pinturicchiovou freskou a Sala Rossa s nástěnnými malbami Dona Doniho.
Assisi leží asi 14 km jihovýchodně od Perugie, na umělých terasách na úpatí Monte Subasio. Narodil se zde římský básník Propertius. Díky sv. Františkovi (1182?-1226) a sv. Kláře je jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Itálii, dosud si zachovalo středověký ráz a řadu významných uměleckých památek. Působili zde slavní malíři jako Cimabue(cca 1240 - 1302), Giotto (1266 - 1337), S. Martini (cca 1280 - 1344), P. Lorenzetti († cca 1348).
Původně sídlo Umbrů, stalo se římským municipiem s názvem Asisium. Biskup Rufinus christianizoval podle tradice město r. 238 po Kr. Assisi bylo vypleněno Totilou r. 545, poté se dostalo pod nadvládu langobardského a franckého Vévodství spoletského. V 11.století se konstituuje svobodná městská komuna. Na rozdíl od guelfské Perugie je Assisi vždy ovládáno ghibelliny. R. 1197 byl ve městě pokřtěn budoucí císař Fridrich II. V r. 1198 obyvatelé Assisi využili nepřítomnosti císařského místodržícího Conrada von Lutzen a napadli jeho pevnost. Když se Perugia pokusila zasáhnout proti osvobozeneckému boji Assisi, jeho obyvatelé vytáhli s vojskem proti Perugii a byli poraženi v bitvě u Ponte San Giovanni. Mezi zajatci byl i Giovanni di Bernardone, zvaný Francesco. Narodil se v zimě mezi lety 1181 a 1182 jako syn zámožného obchodníka se suknem Pietra di Bernardone, jehož rod pocházel z Luccy, a jeho manželky, která byla Francouzka z Provence. Po propuštění ze zajetí se František chtěl zúčastnit křížové výpravy vedené Walterem de Brienne, ale nemoc mu v tom zabránila. František se rozhodl změnit svůj život a rezignovat na bohatství své rodiny. Roku 1205 má vidění při modlitbě v ruinách San Damiano a rozhoduje se zchátralý kostel obnovit. Roku 1208 založil František, který mezitím dostal darem od benediktinů kapli S. Maria degli Angeli, nazývanou také Porziuncula, svůj řád menších bratří. Roku 1212 po svém setkání s Klárou (Chiarou) di Favarone di Offreduccio, dívkou ze vznešené rodiny z Assisi, zakládá ženskou větev svého řádu - klarisky. Roku 1224 byl stigmatizován na hoře La Verna a roku 1226 umírá v Porziuncule. O dva roky později byl kanonizován a následujícího dne položil papež Řehoř IX. základní kámen baziliky a konventu. Sv. Klára byla svatořečena dva roky po své smrti r. 1253. O rok později započala výstavba kostela k její poctě.
Roku 1316 Assisi rozšířilo své městské hradby, do nichž zahrnulo i konvent a baziliku sv. Františka, benediktinský konvent sv. Petra a městskou čtvrť Borgo Aretino. Úpadek Assisi začal po morové ráně r. 1348. Ve snaze vojensky zabezpečit panství Církevního státu nad Assisi nechal kardinál Aegidius Albornoz postavit r. 1367 pevnost Rocca Maggiore na troskách bývalého císařského hradu. Období od 14. do 16. století probíhalo ve znamení bojů mezi rody Nepiů (z horní části města - Parte de Sopra) a Fiumiů (z dolní městské části - Parte de Sotto), často se zde střídali různí despotové (Biordo Michelotti, Broglio di Trinci, Galeazzo Visconti, Braccio Fortebraccio, Francesco Sforza, Jacopo Piccinino). Za pontifikátu Pia II Piccolominiho (1458-64) se město stává definitivně součástí Církevního státu.
Na severozápadním konci města, na místě, které do 13. století sloužilo jako popraviště (Colle dell´Inferno tj. Pekelný pahorek), se nachází již zdaleka viditelný komplex kláštera (Sacro Convento), jehož součástí je Basilica di San Francesco, postavená v letech 1228 - 1253. Bazilika je dvoupatrová, skládá se z horního kostela (Chiesa Superiore) a dolního kostela (Chiesa Inferiore). Zachovala se v téměř původní podobě a patří k nejstarším gotickým stavbám na území Itálie. Po uložení světcových ostatků do dolní baziliky se změnil i název pahorku na Colle del Paradiso (Rajský pahorek).
Do dolního kostela vstupujeme renesanční vstupní halou a dvojitým gotickým portálem. Interiér přechodného románsko-gotického slohu má řadu postranních kaplí a je bohatě vyzdoben malbami. Nad hlavním oltářem jsou alegorické scény z Giottovy školy, symbolizující úspěšné působení sv. Františka, v příčné lodi vpravo se v kapli sv. Mikuláše nachází slavná Madona s anděly a sv. Františkem od Cimabua (vedle dalších fresek Giotta, Martiniho a Lorenzettiho), nalevo jsou fresky z Lorenzettiho školy (odtud lze přejít do prostor renesančního kláštera, kde v refektáři najdeme obraz Poslední večeře Páně od Solimeny). Na zdi podélné chrámové lodi vynikají fresky ze života sv. Františka (vlevo) a Krista (vpravo) od neznámého mistra, od Giotta pocházejí fresky v kapli sv. Maří Magdaleny, od Martiniho fresky v kapli sv. Martina. V kryptě pod chrámem se nachází hrobka sv. Františka, jejíž dnešní podoba pochází z let 1926-32.Narozdíl od dolního kostela je horní chrám vzdušný a světlý díky skleněným oknům francouzského původu a má výraznější gotický ráz. Jsou tu opět fresky Cimabuovy (v příčné lodi a v apsidě), na spodní části zdí hlavní (podélné) lodi vyniká Giottův cyklus fresek ze života sv. Františka, které jsou ilustrací k legendě sv. Bonaventury. Scény ze Starého zákona (horní část pravé zdi podélné lodě) a z Nového zákona (horní část levé zdi) jsou zčásti od Giotta, zčásti od neznámých mistrů římské a toskánské školy.
Po Via San Francesco se dostaneme na náměstí Piazza del Comune. Zde na místě antického fóra najdeme pozoruhodný kostel Santa Maria sopra Minerva, upravený v 16. století z antického chrámu bohyně Minervy (Tempio di Minerva). V sousedství se nachází Palazzo del Capitano del Popolo (13.stol.) s věží Torre del Popolo (45 m, 1275-1305) a na protější straně náměstí Palazzo dei Priori (radnice ze 14. století) s městskou obrazárnou.
Od radnice vystoupíme po Via S. Rufino k románskému dómu sv. Rufina
z 12.-13. století s kampanilou a třemi ozdobnými portály. Zvenčí je přístup
do krypty s římským sarkofágem z 3. století, který obsahuje ostatky sv.
Rufina, a freskami z 11. století. Od dómu lze vystoupit po Via S. Maria
delle Rose k pevnosti Rocca Maggiore, jejíž počátky lze údajně vysledovat
až k langobardskému období.
Svou dnešní podobu však získala až ve 14. - 16. století. Na konci 12. století
zde jako malý chlapec několik let prožil Fridrich II., známý jako pozdější
římský král a vydavatel Zlaté buly sicilské. Byl údajně pokřtěn ve stejné
křtitelnici jako sv. František a sv. Klára, která se dodnes nachází v dómu
sv. Rufina.
Při sestupu z pevnosti mineme dóm a sejdeme úzkými uličkami
až ke gotickému chrámu Santa Chiara (1257-65). Uvnitř se nacházejí
fresky Cimabuovy a Giottovy a krucifix,
s nímž rozmlouval sv. František v kostele sv. Damiána. V kryptě se nalézá
hrob sv. Kláry.
Budeme-li mít dostatek času, můžeme sejít po Via S. Agnese k někdejší katedrále S. Maria Maggiore z 12. století. Ta byla podle názoru některých historiků vybudována na základech někdejšího antického chrámu boha Iana. Jiní předpokládají, že římský dům, jehož základy byly nalezeny pod úrovní chrámu, mohl patřit básníku Propertiovi. Po Via S. Apollinare se dostaneme k zajímavému románsko-gotickému chrámu S. Pietro s přilehlým benediktinským opatstvím. Ve městě najdeme i další památky (zbytky římského amfiteátru, řadu středověkých domů, muzea), ale především zvláštní atmosféru míru a pokoje. Jan Pavel II. v roce 1982 při své druhé návštěvě Assisi řekl:
"... nálada, která z Assisi vyzařuje, je prostoupena jedinečnou a průzračnou křesťanskou vírou a vysokými lidskými hodnotami civilizace, které v postavě sv. Františka nacházejí jedinečné spojení."
Směrem jižním (2.5 km) je San Damiano, klášter klarisek ze 13. století, kde strávila sv. Klára většinu svého řeholního života až do své smrti roku 1253. Sem směřovala i korespondence sv. Anežky České se sv. Klárou. Zde ležel původně polozbořený kostelík ze 7.- 8. století, v němž sv. František rozmlouval s krucifixem. Později se sem několikrát vrátil a roku 1225 tu poloslepý a poznamenaný stigmaty složil známý Chvalozpěv stvoření.
Asi 4 km směrem východním se v hustém dubovém lese na hoře Subasio nachází poustevna Eremo delle Carceri, kolem níž byl postaven malý klášter. Část kláštera (jeskyně sv. Františka) je vyhloubena do skály.
První stavbou, kterou František se svými druhy po návratu z Říma v
roce 1209 vybudoval, byla malá chatrč Tugurio, jež je dnes zahrnuta do
stavby poutního chrámu Rivotorto z 16. století, jehož dnešní novogotická
podoba pochází z poloviny minulého století. Odtud odešel František s většinou
svých druhů do Porciunculy.
Citta di Castello
Městečko na horním toku Tibery leží na jejím levém břehu a je díky významným
architektonickým památkám vyhledávaným turistickým cílem. Původně umbrijské
sídliště mělo intenzivní kontakty s Etrusky, zachovalo si však samostatnost.
Po své romanizaci v průběhu 1. stol. př. Kr. se změnilo v kvetoucí municipium
s názvem Tifernum Tibernum. Římské město se záhy zaplnilo chrámy
a veřejnými budovami, často zde pobýval Plinius mladší. Poté co bylo zničeno
Totilovým vojskem, vybudoval je znovu biskup Florido. V době byzantské
a langobardské nadvlády vystupuje v pramenech jako Castrum Felicitatis.
Ve 12. století se rozvíjí svobodná městská komuna a mění ještě jednou své
jméno na Civitas Castelli, z nějž je odvozen dnešní název. Na konci
15. století dochází k vzestupu rodu Vitelli a s jeho jménem je spojen i
rozkvět architektury, vznikají kostely a paláce ve stylu toskánské renesance.
Později město připadlo Církevnímu státu, jehož součástí zůstalo až do roku
1860, kdy vzniklo Italské království.
Orvieto
Pozoruhodné město na hranicích Umbrie s Latiem se vypíná na tufové plošině,
která byla osídlena již v době etruské, jejíž stopy nalezneme na několika
nekropolích. O etruských Volsiniích existuje jen málo pramenů, víme však,
že byly zničeny Římany v 1. polovině 3. století př. Kr. Nové římské sídliště
dostalo název Urbs Vetus.
Zánik římské říše přivedl i na území města barbarské kmeny. Po dobytí Góty a Byzantinci bylo Orvieto dlouho vlastnictvím Langobardů, poté součástí toskánské marky. Ve 12. století se vyvíjí svobodná městská komuna se svými institucemi. Ve 13. století propukají ve městě spory mezi guelfskou stranou (Monaldeschiové) a ghibellinskou stranou (Filippeschiové). Poté co bylo Orvieto ve 2. polovině 14. století připojeno k Církevnímu státu, zmocnili se ho Rinaldo Orsini, Biordo Michelotti, Braccio Montebraccio a další. V 16. století se stalo oblíbeným sídlem papežů a zažilo dobu nebývalého kulturního a uměleckého rozkvětu.
Důležitou správní roli hrálo Orvieto v době krátké Napoleonovy vlády. Roku 1860 bylo připojeno k sjednocené Itálii.
Základní kámen ke stavbě katedrály byl položen r. 1290. Původní románská stavba byla snad dílem Arnolfa di Cambio, po r. 1308 vedli huť Lorenzo Maitani, který navrhl fasádu, jeho syn Vitale, dále Niccolo a Meo Nutiové, Andrea a Nino Pisanové, Matteo di Ugolino z Boloně, Andrea di Cecco ze Sieny a Andrea di Cione (zv. Orcagna). V polovině 15. století provedl Antonio Federighi některé změny v renesančním duchu, v 16. století se na stavbě podíleli Michele Sanmicheli, Giovanni Mosca, Raffaello da Montelupo a Ippolito Scalza.
Lorenzem Maitanim navržená a v 17. století dokončená fasáda představuje významný doklad gotického stavitelství. Basreliéfy ve spodní části fasády představují Stvoření, Mesianistická proroctví, Výjevy z evangelií a Poslední soud. Bronzové symboly evangelistů jsou připisovány Maitanimu. Grandiózní interiér je rozdělen mohutnými sloupy a pilíři do tří lodí. Křestní kaple je výsledkem práce celé řady umělců (Luca di Giovanni, Pietro di Giovanni, Iacopo di Pietro di Guido, Sano di Matteo, 14.-15. století). Apsida osvětlená vitráží Giovanniho da Bonino obsahuje fresky Ugolina di Prete Ilario ze 14. století, obnovené Pinturicchiem. Boční oltáře jsou vyzdobeny díly Moschina, Simona Moscy a Raffaella di Montelupo. V pravé části příčné lodi se nachází pozoruhodná Capella Nuova s jedinečnými freskami Lucy Signorelliho s námětem Posledního soudu. Cyklus Signorelliho fresek je jedním z nejvýznamnějších děl italského renesančního malířství, které inspirovalo i Michelangela pro jeho Poslední soud v Sixtinské kapli.
Dvě další kaple obsahují malby Beata Angelica.
V levé části příčné lodi se nachází Kaple korporálu ze 14. století s tabernáklem (Nicola da Siena, Orcagna), v němž je umístěn relikviář korporálu (Ugolino di Vieri). Relikviář obsahuje korporál s Kristovou krví, která vytryskla z posvěcené hostie, když kněz sloužící mši (původem údajně z Čech) zapochyboval o skutečné přítomnosti Kristově v hostii. Zázrak, k němuž došlo r. 1263 v Bolseně, se stal podnětem k zavedení svátku Božího těla.
Palác papeže Bonifáce VIII. pochází z konce 13. století. Dnes je zde dómské muzeum a muzeum děl sochaře a malíře Emilia Greca.
Město leží na úpatí hory Monte Ingino. Protéká jím řeka
Carmignano. Gubbio (starověké Iguvio) bylo centrem bohaté umbrijské
kultury, jak o tom svědčí 7 bronzových tzv. eugubinských desek, popsaných
zčásti starobylým umbrijským písmem, které se vyvinulo z etruské abecedy,
zčásti latinkou, která byla přizpůsobena umbrijskému nářečí.
Iguvio se patrně nezúčastnilo bitvy, kterou svedli Římané r. 295 př.
Kr. s Etrusky, Kelty a Umbry u Sentina. V průběhu 3. a 2. století př. Kr.
se Římané stale více vměšovali do vnitřních záležitostí spojenců, mezi
něž Iguvio patřilo, což nakonec vedlo k tzv. spojenecké válce r. 90 př.
Kr., jejímž výsledkem bylo udělení římského občanství všem spojencům. Město
se postupně romanizuje. V 5. století po Kr. se v době stěhování národů
Gubbio dostává pod nadvládu Herulů, je dobyto a vypleněno gótským vojevůdcem
Totilou, následně je v moci Byzantinců, v 8. století je obsazeno Liutprandem
z Astolfa, posléze se stává církevním majetkem.
Ve 2. polovině 11. století se rozvíjí městská samospráva, která je základem typické městské komuny, jejíž území se záhy dostává do kontaktu s konkurenční Perugií. Mezi oběma městy dochází ve 12. a 13. století k sérii válek. I Gubbio je zmítáno vleklými spory mezi ghibelliny a guelfy. Roku 1163 uděluje císař Fridrich I. Barbarossa městu významná privilegia, později je potvrzuje r. 1191 Jindřich VI. a r. 1211 Ota IV. K obratu v politice města dochází po bitvě u Montaperti r. 1260. Gubbio je papežem přinuceno přestoupit k guelfskému svazu. Roku 1300 se ghibellinská strana pokusila o poslední neúspěšné povstání.
14. století je ve znamení vnitřních bojů, v 15. století ztrácí Gubbio svobodu a přechází na dvěstě let pod nadvládu Urbinského vévodství, v roce 1624 po smrti Francesca Marii II. je toto vévodství začleněno do Církevního státu. Od roku 1860 je Gubbio součástí sjednocené Itálie.
Gubbio je rodištěm malíře miniatur Oderisiho (13. století), malíře Ottaviana Nelliho (15. století), keramika Giorgia Andreoliho (15.-16. století) a architekta Mattea di Giovanello (14. století). Pro Gubbio jsou charakteristické slavnosti, které v sobě spojují religiózní a folklórní prvky, jako Velkopáteční procesí, Corsa dei Ceri (15. května) nebo Palio della Balestra (poslední květnovou neděli).
Obě budovy pocházející ze 14. století stojí na Piazza Grande, které je historickým a architektonickým centrem města. Stavby jsou dílem gubbijského rodáka Mattea di Giovannello zvaného Gattapone. Angelo da Orvieto vytvořil nádherný gotický portál se schodištěm Palazzo dei Consoli (zvaného též Palazzo del Popolo), který byl kdysi sídlem nejvyššího městského soudu a dnes slouží pinakotéce a archeologickému muzeu. Palazzo del Podesta (zvaný též Palazzo Pretorio) je v současnosti sídlem městské rady. Severní stranu Piazza Grande tvoří průčelí Palazzo Ranghiasci-Brancaleoni, jediné klasicistní budovy v Gubbiu.
Římský amfiteátr v Gubbiu patří k největším a nejlépe zachovaným v Itálii. Pochází zřejmě ještě z doby římské republiky.
Foligno
Město se vypíná na levém břehu řeky Topino. Bylo založeno Umbry jako Fulginia
a po bitvě u Sentina poč. 3. stol. př. Kr. připadlo Římanům, stalo se municipiem
a důležitým opěrným bodem na Via Flaminia. Křesťanství přinesl do města
Felicianus, který zde podstoupil r. 251 mučednickou smrt.
Za Fridricha Barbarossy zažilo město nový rozkvět, rozšířilo se a stalo se svobodnou komunou. Roku 1227 se stalo hlavním opěrným bodem ghibellinů v Umbrii, v roce 1305 se muselo poddat guelfské straně vedené rodem Trinci, který ve městě vládl až do roku 1439. Poté bylo město (s výjimkou doby napoleonské) až do r. 1860 součástí Církevního státu.
V okolí se nalézá pevnost Rocca si Sant'Eraclio, která byla postavena
na poč. 15. století rodem Trinci. Opatství Abbazia di Sassovivo stojí v dubovém lese na úbočí
Monte Aguzzo. Pochází z 1. pol. 11. století. Pozoruhodná je křížová chodba
od Pietra de Maria z 13. století.
Montefalco
Starobylé městečko, zvané díky své poloze vysoko nad údolím Valle Umbra
též "balkón Umbrie". Bylo osídleno již v době římské (snad se jedná o starověké
Mons Faliscus zničené v době občanských válek 1. století př. Kr.). a christianizováno
ve 4. stol. sv. Fortunatem. Ve středověku se nazývalo
Coccurione a bylo Fridrichem I. Barbarossou srovnáno se zemí. Bylo znovu postaveno
a získalo dnešní název. Stalo se součásti Spoletského vévodství, r. 1383
je ovládli Trinciové, později bylo papežem svěřeno Baldinovi di Niccolo
Mauruzzi a r. 1446 přešlo přímo pod vládu Církevního státu.
Středověké Montefalco je obklopeno hradbami ze 14. století s mnoha věžemi a několika městskými branami. Nejvyšší věží je Torre di S. Agostino nad stejnojmennou branou.
V kostele S. Chiara spočívají ostatky sv. Kláry z Montefalca, umbrijské mystičky 13.-14. století. Kostel je výsledkem barokní přestavby ze 17. století. Přiléhá k němu augustiniánský klášter s křížovou chodbou z 15. století.
Vně města leží pozoruhodný klášterní komplex S. Fortunato, založený
ve 4.-5. století, jehož dnešní podoba pochází z doby přestavby v 15. století.
Spello
Původně sídlo Umbrů, v době římské kolonie Flavia Constans. V raném
středověku bylo Spello hrabstvím v rámci spoletského vévodství, v roce
1360 se osamostatňuje, v letech 1389 - 1583 vládne ve městě rodina Baglioni
z Perugie, poté až do sjednocení Itálie je součástí Církevního státu.
Vně městských hradeb leží pozůstatky římského amfiteátru.
Trevi
Středověké město se tyčí na malebném pahorku nad Valle Umbra. První umbrijská
sídliště se rozkládala v nížině dnešní Pietrarossy. Římské municipium Trebiae
leželo na Via Flaminia. V době vévodství spoletského bylo langobardským
sídlem. Jako svobodná městská komuna (13. století) vedlo Trevi boje se
svými mocnými sousedy Perugií, Spoletem a Folignem. V polovině 15. století
se stalo součástí Církevního státu, od papeže Pia VI. získalo městská práva,
roku 1860 bylo připojeno ke sjednocené Itálii.
Palazzo Comunale pochází ze 14. století a je sídlem pinakotéky, která obsahuje díla Pinturicchiova, Giovanniho di Corraduccio a také archeologické nálezy z doby římské.
Mezi četnými šlechtickými paláci vyniká renesanční Palazzo Valentini.
V gotickém kostele S. Francesco ze 13. století najdeme náhrobek Gioacchina Valentiho a pozoruhodný krucifix z umbrijské školy v apsidě.
Kostel S. Emiliano z 12. století má portál s cenným reliéfem. V interiéru se nachází oltář od Rocca di Tommaso da Vicenza.
Tzv. Portikus Mostaccio je vlastně zbytkem brány, která byla součástí římského opevnění.
Kostel Madonna delle Lacrime je stavbou z konce 15. století. Nalezneme zde zázračný obraz Panny Marie, Peruginovy malby a fresky Angelucciho da Mevale.
Kostel S. Martino s přilehlým klášterem pochází z 16. století a je vyzdoben díly Tiberia d'Assisi a P. Mezzastriho.
Na místě antických lázní stojí kostel S. Maria di Pietrarossa ze 14. století s významnou freskovou výzdobou.
V okolí města leží Tempietto del Clitunno (kostel S. Salvatore),
raněkřesťanská stavba z 5. století postavená s použitím antických stavebních
prvků. Nedaleko se nacházejí prameny Clitunno.
Terni
Po Perugii nejlidnatější město Umbrie. Nejstarší osídlení oblasti pochází
z doby bronzové, na pohřebištích villanovské kultury najdeme stopy žárového
ritu. Město bylo údajně založeno Sabiny a nazvána Interamna Nahars
nebo také Nahartium. Za Římanů se změnilo v kvetoucí municipium
a v době stěhování národů bylo zpustošeno. V raném středověku se zde vytvořila
svobodná městská komuna. Roku 1174 město srovnal se zemí císař Fridrich
I. Barbarossa. V následujících staletích prožilo Terni boje mezi ghibelliny
a guelfy, v 1. pol. 15. století se nakonec stalo součástí Církevního státu.
V době II. světové války utrpělo historické centrum citelné škody.
Spoleto
Krásně položené město umbrijského původu bylo romanizováno v průběhu samnitských
válek. Spoletium bylo věrným římským spojencem ve válkách s Kartágem,
za 2. punské války se ubránilo Hannibalovým útokům a vpodstatě mu zabránilo
v tažení na Řím. Se zánikem římské říše dosáhlo Spoleto významného postavení
hlavního města langobardského vévodství. V polovině 12. století bylo město
zničeno Fridrichem I. Barbarossou. Později se stalo papežskou rezidencí,
prošlo obdobím bojů mezi guelfy a ghibelliny a konečně bylo ovládnuto Perugií.
Poté co bylo osvobozeno z perugijské nadvlády, patřilo Spoleto Viscontiům,
Bracciovi da Montone a Pirru Tomacellimu. Ve 2. polovině 14. století se
spolu s Todi vzbouřilo proti papežské moci, bylo však dobyto Giulianem
della Rovere. V roce 1809 se Spoleto stalo hlavním městem napoleonského
departementu Trasimeno a roku 1860 bylo přičleněno k sjednocené Itálii.
Románský kostel z 12. století, jehož interiér byl upraven v 17. století, má velkolepé průčelí s vystupujícím portikem, který byl přistavěn na přelomu 15. a 16. století. V dolní části průčelí najdeme pět rozet, z nichž prostřední je obklopena symboly čtyř evangelistů, horní část je vyzdobena mozaikou z r. 1207, nad ní se nacházejí tři další rozety. Vedle se tyčí kampanila se špičatou střechou.
Interiér nese znaky pozdní renesance. V prostřední ze tří lodí se zachovala původní románská mozaiková podlaha. Na vnitřní straně průčelí najdeme bronzovou bystu papeže Urbana VIII., dílo Berniniho. V pravé boční lodi se nachází kaple biskupa Eroliho, kterou vyzdobil Pinturicchio svými malbami. V pravé části příčné lodi stojí náhrobek Fra Filippa Lippiho, dílo jeho syna Filippina.
Na oltáři pravého transeptu se nalézá malba Annibale Caracciho, zobrazující Pannu Marii s Ježíškem, sv. Františkem a sv. Dorotou. V apsidě najdeme skvělé fresky Filippa Lippiho s náměty ze života Panny Marie.
Město je pravděpodobně etruského původu (Tutere), v době císařského Říma se jmenovalo Colonia Iulia Fida. Ještě dnes najdeme zbytky umbro-etruských hradeb v blízkosti brány Porta Libera a na dalších místech, četné archeologické nálezy jsou roztroušeny v mnoha muzeích po celé Itálii.
V době římské vzniklo divadlo, amfiteátr, Diův chrám, chrámy Minervy, Junony a Marta, lázně a konečně druhý hradební okruh, jehož brány Torre Libera, Santa Prassede, delle Milizie, della Catena, Sant'Antonio a Aurea lze obdivovat ještě dnes.
V roce 757 byly vymezeny hranice Todi s vévodstvím Spoleto. Za vlády Fridricha I. Barbarossy vypukly v roce 1169 vnitřní spory mezi frakcemi guelfů a ghibellinů, které však nezabránily městu v připojení Terni r. 1217, Amelie r. 1208 a v dalším rozšiřování území. R. 1213 byl pravděpodobně na základech starého konzulského paláce zřízen Palazzo del Popolo, r. 1292 následoval Palazzo del Podesta a Palazzo del Capitano, ve 14. století vznikl Palazzo dei Priori - pozdější sídlo papežského místodržitele. Protilehlá strana hlavního náměstí byla ve 13. století uzavřena stavbou katedrály Panny Marie.
V letech 1209-1244, v době vytváření cechů, vznikl třetí hradební okruh, jejichž větší část se dosud zachovala. Uvnitř těchto hradeb vznikla nová struktura středověkého města, která se zachovala prakticky až do 70. let našeho století.
Mezi pány města po ztrátě jeho autonomie lze jmenovat Malatestu z Rimini, Biorda Michelottiho, neapolského krále Ladislava z Anjou, Braccia Fortebracciho z Montone, Francesca Sforzu a konečně papežské guvernéry.
Na počátku 15. století se město dostává do období pozvolného úpadku. Od roku 1414 jsou lombardští mistři jako Giovanni di Santuccio a Bartolomeo Mattioli pověření prací na výzdobě kostela San Fortunato.
Teprve po morové epidemii r. 1523, která město zpoloviny vylidnila, se Todi opět začíná vzpamatovávat. Vzniká řada renesančních paláců, kostel Santa Maria della Consolazione. Výstavbou biskupského paláce byla ukončena renesanční přestavba města, aniž by byl zásadně narušen středověký ráz jeho tří čtvrtí.
Umbertide
Městečko na horním toku Tibery bylo osídleno již ve starověku (Pitulum),
avšak v době gótských válek bylo Totilou zcela zničeno. Na konci 8. století
založili synové markraběte Uberta Toskánského nové sídliště Fratta, které
zůstalo nezávislé až do 2. poloviny 12. století, kdy se poddalo Perugii.
O sto let později se stalo svobodnou komunou. V polovině 16. století se
s papežovým svolením dostalo na čas do majetku Paola di Niccolo Vitelliho.
R. 1643 se město muselo bránit florentským dobyvatelům. Až do roku 1860
pak bylo (s výjimkou napoleonských válek) součástí Církevního státu. V
roce 1863 přijalo dnešní název na počest Uberta, otce zakladatelů staré
Fratty.
Pozoruhodné jsou i kostely S. Francesco (14. stol.) a S. Croce (17. stol.) s díly Pomaranciovými a Signorelliho.
V okolí se nachází klášter Montecorona, založený v 11. století
sv. Romualdem.
V r. 90 př. Kr. se město známé jako Ameria stalo římským municipiem. Rozvíjelo se hlavně jako říční přístav na Tibeře a udržovalo těsné obchodní vztahy s Římem. Mnozí latinští autoři jako Vergilius, Varro, Columella se zmiňují o Amelii a zemědělství této oblasti.
S upevněním křesťanství se Amelie od r. 344 stává sídlem biskupství, prvním biskupem byl Orthodulphus.Velký význam pro středověký vývoj měla Via Amerina, která byla jedinou spojnicí mezi byzantským Ravennským exarchátem a Římem poté, co via Flaminia byla obsazena Langobardy.
Římská epocha zanechala ve městě řadu pozůstatků: Thesaurus, vodní nádrž (cisternu) u Piazza Matteotti, zbytky Mausolea di Gentiliana Roscia, 65 nápisů, sloupy a sochy. Během rekonstrukčních prací na via della Repubblica byly odkryty zbytky římské silnice.
K nejvzácnějším památkám patří bronzová socha Germanica, syna Drusova, která byla nalezena v 60. letech 20. století a je dnes exponátem místního archeologického muzea.
Amelia má čtyři vstupní brány: Porta Leone na východě, Porta Posterola na severu, Porta della Valle na severozápadě a Porta Romana na jihovýchodě.
Původně románský dóm byl znovu vystavěn po požáru v 12. století. V interiéru dómu, který je postaven na půdorysu latinského kříže, můžeme obdivovat fresky Luigiho Fontany z 19. století. Vedle katedrály se vypíná masivní dvanáctiboká městská věž z 11. století.
Kostel S. Francesco má nápadné románsko-gotické průčelí
s rozetou a ozdobným portálem. Palazzo Farrattini vznikl v první polovině
16. století podle návrhu Antonia da Sangallo mladšího, který se inspiroval římským
Palazzo Farnese. Palazzo Petrignani pochází také z 16. století,
za zmínku stojí rovněž budova radnice, na jejímž nádvoří jsou umístěny
četné archeologické nálezy z doby římské. Z dalších pamětihodností připomeňme
římskou cisternu přístupnou veřejnosti z Piazza Matteotti, městské
hradby, Loggia del banditore, Palazzo Nacci, Torre
Campanaria a divadlo Teatro ad Operina.
Marsciano
První písemné zmínky o obci Marsciano se vztahují k roku 1004,
kdy byla majetkem rodu Bulgarelli, hrabat z Marsciana. Střídavě bylo ve vlastnictví
Perugie a Todi, v roce 1534 se Marsciano stalo součástí Církevního státu a
zůstalo jí až do r. 1860..
Když přijíždímě z Perugie, vidíme po obou stranách Strada Marscianese na vrcholcích Colli Perugini opevněná sídla a hrady jako S. Valentino, Castel delle Forme, S. Elena e Papiano.
V Cerquetu se nachází farní kostel S. Sebastiano se zbytky Peruginovy fresky, zobrazující mučednictví sv. Šebestiána.
V Marscianu jsou dodnes zachovány pozůstatky hradu
Castello dei Conti di Marsciano s hranatými a kulatými věžemi.
Farní kostel, přestavěný v minulém století v neogotickém stylu,
uchovává fresku z Peruginovy školy představující Madonu s dítětem
a dřevěný krucifix z 13. století.
Trasimenské jezero
Čtvrté největší jezero v Itálii má plochu 128 km2 a obvod asi 45 km, jeho největší hloubka je 6,4 m. Je napájeno řadou přirozených přítoků i umělých kanálů, má jen jediný odtok, který byl vybudován na konci minulého století, aby se zamezilo pravidelně se opakujícím záplavám. Uprostřed jezera se nalézají tři ostrovy - Isola Maggiore, Isola Minore a Isola Polvese.
V kostele San Giuseppe lze obdivovat starý praporec s obrazem Milosrdné Madony z dílny Bonfigliho. V městské pinakotéce se nacházejí dva deskové obrazy z 15. století a freska z dílny Francesca di Castel della Pieve, který byl pravděpodobně žákem Peruginovým. Nedaleký kostel San Carlo má velmi hezký portál ze 17. století.
Kolem Paciana se rozkládá přírodní rezervace Monte Pausillo. Z pahorků v okolí městečka lze přehlédnout tři okolní jezera - Lago Trasimeno, Lago di Chiusi a Lago di Montepulciano.
Z této doby pochází komplex San Sebastiano, kde se nalézá Peruginovo "Umučení sv. Šebestiána" z roku 1505 a "Korunování Panny Marie", dílo z Peruginovy školy. V 15. století vznikla také krásná kašna na Piazza Grande, zatímco mramorem obložená budova radnice je o století starší. Zajímavý je i kolegiátní kostel ze 17. století s dvěma kamennými portály.
Nedaleko od městečka se nachází poutní kostel Madonna di Mongiovino, s jehož stavbou započal Rocco di Tommaso v roce 1513.
Město (299 m n.m.) se rozvíjelo kolem opevněného hospicu maltézských rytířů, který byl na počátku 14. století přeměněn v hrad a v roce 1420 přestavěn architektem Fieravantem Fieravantim z Boloně.
K obci patří i malebné vesničky S. Feliciano, Agello, Monte del Lago (rodiště Guida Pompiliho, který v 19. století zachránil Trasimenské jezero před absurdním projektem vysušení) a Monte Colognola, v jejímž farním kostele se nachází zajímavé "Zvěstování" na majolikových deskách z r. 1584 a freska od Gerarda Dottoriho z 20. století.
Kostel sv. Víta leží 4 km od centra. Nalezneme zde krásný zvon z 13. století a deskový obraz pocházející ze školy Fiorenza di Lorenzo.
K Passignanu patří i Castel Rigone (663 m n.m.), který byl založen v roce 543 gótským vojevůdcem Rigonem. V obci se nachází zbytky hradu z konce 13. století a renesanční kostel Madonna dei Miracoli. Je odsud překrásný pohled na jezero. Začíná zde i turistická stezka vedoucí na Monte Castiglione, nejvyšší bod v okolí Trasimenského jezera (802 m n.m.).
Městečko, které si zachovalo malebný rybářský ráz, bylo založeno v 15. století a je rodištěm básníka Mattea dell'Isola. V jeho horní části leží románský kostelík S. Salvatore a vila Guglielmi, která byla v 19. století postavena na místě observantského kláštera z roku 1328.
Nedaleko se nachází zřícenina hradu na Monte Gualandro (442 m n.m.)
Isola Maggiore, druhý největší ze tří ostrovů v Trasimenském jezeře, je rovněž dosažitelný z Tuora. Je spojen se jménem sv. Františka z Assisi, který zde podle legendy přistál za bouřlivé noci roku 1211.
Ve městě najdeme významná díla Pietra Vannucciho zvaného Perugino
- Klanění tří králů (1504) a Křest Kristův (1510), dále díla Domenica Alfaniho,
Antonia Circignaniho zvaného Pomarancio a Salvia Saviniho.
