Putuji po italské zemi nezatížen takovými zájmy; mé schopnosti i můj čas stačily jen na to, abych se italsky naučil číslovkám (dokonce jenom těm nižším), a i ta znalost mne chvílemi mrzí, neboť ruší mou sladkou odevzdanost do vůle boží. (...)
Putuješ s prostotou svatého Františka. Protože neumíš mluvit, nemůžeš od lidí nic chtít. Ano, chtít co nejméně, toť ta pravá pokora a odevzdanost života; nežádat víc než sousto a lože, přijmout vše, jak ti to dají, a důvěřovat, že to s tebou všichni dobře myslí, toť skromná bezstarostnost, jež v tobě vyvolává celou řadu ctností. Jsi skromný a vděčný, beznáročný a tichý, spokojený a důvěřivý; ta tam je všechna tvá zpupnost, nadýmačnost, netrpělivost, složitá a sobecká vyběravost; jsi v moci jiných a následkem toho v boží dlani. (...)
Jsou někdy složité situace, na příklad když se člověk v Salernu chce dovědět, jede-li dnes parník. Sklepník v kavárně si s mou otázkou nevěděl rady; i svolal na ulici lid, lid pak si sedl kolem mne, dal si přinést café nero a rokoval, co asi chci. (...) Někdy se mne ujmou jako malého chlapečka, jako ta babička v Sieně, nebo mluví se mnou dětskou řečí, v infinitivech a s horlivými posunky. Můj vztah k nim je neobyčejně dobrý; nikdy jim neodporuji, ani oni mně.
Věřte mi tedy: s trochou prostoty a trpělivosti by mohl člověk projít celým světem. Vcelku - až na málo výjimek - je možno lidem důvěřovat; nic neposiluje optimismus více než tato zkušenost. Kdybych uměl italsky, byl bych přišel o rozkoš tohoto poznání; byl bych dokonce méně viděl, protože bych méně bloudil a neocitl se chvílemi v končinách, o nichž Baedeker nemluví. (...) I bloudit, i být němý, i být bezmocný v boží dlani je veliká rozkoš a velký prospěch.
Karel Čapek, Italské listy