Pravda, zatím tu těch postřehů až tak moc nenajdete ...
Obrana historie je úvaha, jejíž vznik lze sice datovat asi do roku 1995, ale ani dnes vcelku nemám, co bych na jejím obsahu měnil. Husovským výročím roku 2000 je inspirována polemika Hořiž, hořiž, Jene Huse, malý příspěvek k diskusi o jeho významu na přelomu tisíciletí. Najdete zde zkrácenou verzi rozhovoru, který uveřejnil Plzeňský deník 7. srpna 2000 pod titulem Škola není čistírna, ale loď na cestě do přístavu. Zatím poslední úvahou je přepis několika poznámek ke krizi v České televizi v podobě, jakou měly v mých příspěvcích na stránce "rebelů".
Obrana historie aneb o vrávorání ode zdi ke zdi
Úvodem dovolte jednu vzpomínku:Krátce po listopadovém převratu jsem se zúčastnil jednoho setkání učitelů dějepisu. Nemám - přiznám se - taková setkání příliš v lásce a mám k tomu důvodů víc než dost, ale přitáhlo mne tam jméno jednoho z mých přátel z doby studií, s nímž jsem se drahnou dobu neviděl a který měl - jako odborník - přítomné seznámit s posledními historiografickými tituly k nejnovějším dějinám. Při závěrečné diskusi mne - teď už vím, že se to dalo čekat - upřímně vyděsilo zoufalé volání jedné z účastnic: "Tak nám už ale proboha dejte nějakou novou koncepci dějin! Na církevních školách to mají jednoduché, vezmou si zkrátka Pekaře, ale co my? Dobrá, vyházíme komunistické učebnice, ale jak je to tedy správně? Co vlastně máme učit, aby to bylo správně?"Můj spolužák se zatvářil dosti zděšeně, jsa v odborném ústavu odtržen od každodenní učitelské reality. Bylo mi ho trochu líto. Opáčil jsem cosi v tom smyslu, že tak jednoduché to s tím návratem k Pekařovi rozhodně není, a to ani na církevních školách, a marně se snažil vysvětlit, že v té historii jde jaksi trošku o něco jiného než o prezentaci "oficiálních" koncepcí. Beseda brzy skončila. Naštěstí, spolužák totiž musel večer zpátky do Prahy a nám tedy zbyl ještě čas na to, abychom tu pachuť nějak spláchli.
Proč začínám vzpomínkou? Ona účastnice onoho semináře ve své žádosti zhmotnila touhu po novém fundamentu, po nové jistotě pravdy. Jen ať mi ji někdo ukáže, já už ji budu šířit.
Problém je daleko širší. Je to problém hledání historické pravdy, je to problém budování historického vědomí, je to problém historických mýtů a stereotypů, je to problém manipulace s dějinnými fakty, je to problém, zda je historie skutečně jen kladivem, kterým utluču (já - vlastník pravdy) své oponenty.
Každá - skutečně každá - historická epocha (a často i každý jednotlivý historik) přináší svůj pohled, svoji koncepci, svůj výklad dějin. Žádný z historiků se přitom neubrání tomu, aby historii nepoměřoval prizmatem své doby. Dovolím si ocitovat Josefa Pekaře: "Je otázka, (...) můžeme-li sdostatek objektivně poznati a hodnotiti skutečnosti minula, vystříhajíce se poruch, jimiž zor náš bezděky spoluurčuje jednak náš světový názor a náš poměr k problémům přítomnosti, jednak šíře našeho mravněkulturního rozhledu. Odpovím, že těch poruch a nedostatků a rozdílů z nich plynoucích se vyvarovati nemůžeme a v tom smyslu vždy budou hlediska přítomnosti mísiti se do výkladů minulosti. Ale veliký rozdíl je přece mezi badatelem, jenž tohoto nebepečí si je vědom a snaží se mu čeliti (úplně to vskutku není možno), a mezi badatelem, jenž a priori nechce býti zpytatelem minulosti, nýbrž usměrňovatelem přítomnosti a budoucnosti; ještě větší stává se rozdíl tento, je-li kombinován stanoviskem historika, jenž studiu minulost věnoval všchny své síly, a stanoviskem publicisty nebo filosofa, jehož znalost dějinných skutečností vývojových je neveliká nebo příležitostná." Tolik Josef Pekař.
Pravda, jsou doby, kdy převládnou totalitarizující tendence a kdy je jedno (většinou velmi pokřivené) prizma povýšeno na jediné povolené, oficiální, správné dogma. Toto prizma se pak stává velmi snadno mýtem, stereotypem, který tak či onak, v té či oné míře ovlivňuje historické vědomí (velmi zjednodušeně řečeno jde o to, jak je historie vnímána určitým společenstvím) a žije pak svým dalším životem. Takovéto mýty nevznikají jen a pouzev dobách totalitních, i když je nutno přiznat, že právě taková období a takové situace jsou pro jejich vznik nejvhodnější živnou půdou. A pak že je historia magistra vitae, řeknete si. Ano, dějiny mohou být učitelkou života. Jsou-li poznávány s největší možnou mírou nepředpojatosti a s vědomím možných omylů. S vědomím, že mé (naše) poznání není konečné, s vědomím, že i můj (náš) pohled je historicky podmíněn a že jej tedy nepředkládám(e) jako dogma.
Bývá haněn Palacký, bývá obviňován z nacionalismu, z jednostranné protiněmecké tendence, z omylů. Omyly nelze zastřít. Leč dal si někdo tu práci, aby porovnal jeho dílo a jeho pojetí národa v kontextu evropském? Dal, odpovídám, leč kdo z jeho kritiků z řad publicistů a rádoby odborníků se namáhal (a ono je to namáhavé), aby pročetl ty studie, které docházejí k závěru, že ve srovnání se svými současníky byl Palacký rozhodně historikem nadprůměrným a jeho pojetí národa nikterak nevybočovalo z pojetí jeho německých, polských či ruských kolegů? Je zkrátka pohodlnější nahradit mýtus otce národa mýtem jiným? Podobný osud ovšem potkává i další osobnosti (Beneše, Masaryka, Husa) a další historické události (husitství, Bílá hora, "národní obrození") atd. atd. Mýtus "Prezidenta Budovatele" je nahrazen mýtem "strašidla obcházejícího Evropu" ... Co se to vlastně děje? Proč vlastně vrávoráme ode zdi ke zdi?
Odpověď není tak složitá. Leží v nás. Jak snadno se z historie - učitelky života stává bič, kterým vyháníme domnělé penězoměnce z našeho domnělého chrámu, pokud chceme! Jak rádi se necháváme lacino masírovat rukama polodostudovaných manipulátorů! Jak sebevědomě sami používáme chatrných historických znalostí k brilantní rádoby politologické argumentaci!
Celé toto povídání, celá tato obrana má jeden směr. Je třeba vést diskusi. Hledat své vlastní pohledy. Což můžeme činit jen tehdy, pokud o tématu něco (hodně!) víme. A žádné vědění se neobejde bez námahy. Ono totiž každé vědění dost bolí.
Hořiž, hořiž, Jene Huse …
… ať nehoří naše duše.Titul této protireformační písně z 18. století možná vzbuzuje dojem, že se chci zabývat buď otázkou její autentičnosti nebo že hodlám zaujímat nějaké stanovisko k otázce Husovy pravověrnosti či snad hodnotit nedávno proběhnuvší husovské sympozium na Lateránské univerzitě v Římě a papežovo prohlášení Husa za reformátora církve.
Otázku autentičnosti verzí této písně za mne zkoumali jiní. Jiní se zabývali otázkou Husova procesu (Jiří Kejř) a dospěli k závěru, že ze striktně právního hlediska byl víceméně v pořádku. Husovského sympozia jsem účasten nebyl (názory účastníků v Ďasu jsem však pečlivě pročetl) a pokud se týká papežova prohlášení, považuji je za statečné, oprávněné a bezpochyby zapadající do obecné snahy Svatého Otce o zahojení historických ran mezi jednotlivými současnými křesťanskými denominacemi.
Z hlediska mravního není na lítost a omluvu za zmařený lidský život nikdy pozdě. Z hlediska historického se můžeme ptát, co by se bývalo stalo (či nestalo), kdyby byl takový krok přišel řekněme před sto lety. Takové úvahy jsou ovšem ryze teoretické a pro tzv. čistou historii naprosto irelevantní. Je vcelku jasné, že takovýto postoj katolická církev nemohla zaujmout před II. vatikánským koncilem. A je zřejmé, že zaujetí tohoto stanoviska bylo mimo jiné podmíněno i pádem komunistického režimu v bývalém Československu, režimu, jehož ideologie si (zatím naposledy) Husa přivlastnila a dosti hrubým způsobem jej (zatím naposledy) deformovala.
Ukazuje se potřeba poskládat obraz nezkresleného Husa, Husa nekonfesního, Husa spojujícího, nikoli rozdělujícího. Tak nějak zní proklamovaný úkol. Svým způsobem jsou pro jeho splnění vytvořeny relativně příznivé podmínky.
Jenže je to vůbec možné?
Bezpochyby je to obtížné. Podíváme-li se na problém blíže, zjistíme, že jde vlastně o úkoly dva.
Za prvé jde o to, vědecky "objektivně" tj. bez konfesních a ideologických předsudků a předpojatostí Husa popsat. Jde o to, zbavit Husa nánosů a slupek několik staletí trvajícího "druhého života". Oním "druhým životem" mám na mysli to, co se s Husem stalo po jeho smrti a co už vůbec nemohl ovlivnit - proces, v němž se stal na jedné straně nenáviděným kacířem, na druhé straně milovaným mučedníkem, proces, který nese výrazné prvky mytizace a ideologizace. (Termín "druhý život" si vypůjčuji od Víta Vlnase, který jej použil ve svých článcích o jiném Janovi, příjmením Sarkandrovi.)
Druhý úkol je nepochybně složitější. Jde o to, takto "očištěného" Husa dostat do historického povědomí.
Nedávno jedna z televizních stanic přinesla minianketu mezi Pražany, v nichž se dotazovaných ptala, na kterém pražském náměstí se nachází Husův pomník. Překvapivě nízký počet správných odpovědí svědčí o tom, že Hus už není v historickém povědomí Čechů takovým symbolem, jakým byl snad ještě před půl stoletím, neřku-li v době, kdy se za pohnutých událostí první světové války Šalounův pomník odhaloval. Tehdy byl Hus symbolem "české pravdy" v kontrastu s "habsburskou lží". Následovaly další identifikace včetně té poslední - Hus coby sociální revolucionář a ideový předchůdce komunismu.
V souvislosti s letošním Husovým výročím se v médiích objevilo jen několik víceméně krotkých pokusů o nové zhodnocení Husovy osobnosti. Netuším, jaká byla sledovanost několika televizních pořadů, ale obávám se, že srovnání s Esmeraldou nesnesou. Hus zkrátka již českou společností nehýbe. Mýty (nebo jejich trosky) ovšem zůstávají.
V jedné z televizních besed moderované Martinem C. Putnou se náhle vynořil zajímavý problém, který visel někde nad větami pronášenými z úst katolických i protestantských teologů a historiků, aniž by byl explicitně vysloven. Kam Husa postavit? S kým jej ztotožnit? Jaký smysl mu přiřknout?
Pro katolíky zůstává (ze zřejmých teologických důvodů) kacířem, jehož kruté smrti je ovšem třeba litovat.
Pro v Čechách dnes již nepoměrně slabší a nejednotné protestanty zůstává reformátorem, jakýmsi otcem zakladatelem a pro mnohé bezpochyby i mučedníkem pravdy (toto je pojem, k němuž bude třeba se ještě vrátit).
Snad by se mohl stát symbolem ekumenického sblížení. Snad. (Hus sám ovšem o ekumenismu neměl ani páru, šlo mu o reformu stávající církve, takže takovýto háv by byl jen další nálepkou, ovšem naprosto uměle a účelově vyrobenou.)
Současná česká společnost je ovšem (ať se nám to líbí nebo ne) z větší části společností sekulární. Náboženský rozměr Husova odkazu se postupně vytratil. I odtud pramení poměrně malý ohlas papežova husovského prohlášení.
Je tedy vůbec možné najít cosi, čím by Hus promlouval k české společnosti na přelomu tisíciletí? Existuje něco jako jeho odkaz?
Na Šalounově pomníku je vytesán známý Husův výrok o pravdě. O tom, že je třeba ji milovat a bránit třeba až do smrti. Husovi scházela pokora, říkají jedni. Byl to mučedník, který se pro pravdu nezalekl plamenů, řeknou druzí. Co je pravda? Ano, tak se kdysi ptal někdo úplně jiný.
V Husově pojetí (a to mu jedni vyčítají, druzí to obdivují) nebyla pravda ani tak kategorií filozofickou, noetickou, jako spíš kategorií mravní. Hus chtěl disputovat (moderním jazykem bychom řekli diskutovat), jenže ve chvíli, kdy pro disputaci (diskusi) nenašel partnera (víme, že jej najít nemohl, ale to je jiná otázka), odvolal se k vyšší instanci (ke Kristu), zůstávaje přesvědčen o své pravdě (nebo alespoň nepřesvědčen o tom, že se mýlí) a odevzdávaje mu svou při. Připadalo mu to … mravné. Poměřujeme-li tento postoj středověkými měřítky, zůstane pro nás Hus nepokorným kacířem. Koncil, odevzdávající jej světskému rameni k upálení, byl naprosto v právu. Jenže my, odchovanci konce dvacátého století, který uznával postmoderní pluralitu pravd, můžeme vidět spíš mučedníka (i když to slovo asi nepoužijeme), který pro své přesvědčení (tím nahradíme pravdu, o níž máme úplně jiné představy než středověký člověk) dokázal zemřít.
Další nálepka? Může to vůbec nebýt nálepka?
Nevím.
Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše … Slyšíte ten rozdíl?
Škola není čistírna, ale loď na cestě do přístavu
Představu ideálních prázdnin má spojenou s toulkami po zamilované střední Itálii, probírá se však stovkami papírů, maluje a uklízí. Dohání to, co v průběhu školního roku nestíhá. Podle své osobní internetové stránky chtěl být PhDr. Petr Halajčuk architektem, archeologem, archivářem, zahradníkem. Stal se učitelem. Sedm let strávil na základní škole na okraji města, osm let spolukormidluje coby zástupce ředitele Církevní gymnázium v Plzni. Ideální škola je podle něj lodí, na níž plují posádka a pasažéři ke společnému cíli. Možná proto ho většina studentů netituluje pan profesor, ale Hála.
Patnáct let sice není až tak dlouhá doba, ale přesto se na úvod zeptám. Co tě ve škole ještě stále baví?
Na škole je úžasná možnost komunikace s lidmi, kteří jsou zrovna ve věku, kdy jsou formovatelní, ovlivnitelní. Je krásné to vidět a vědět, že při tom člověk může nějakým způsobem asistovat. Není to kontakt přes přepážku, je to každodenní komunikace s lidmi, kteří mohou i mě zpětně velmi obohatit. Mám takovou trochu idealistickou představu školy. Je to loď, která pluje do jakéhosi přístavu, měla by mít svůj cíl. Na lodi je řada lidí, z nichž každý má nějakou roli - je tu kapitán, lodník, pasažéři. Bez vzájemného respektu a spolupráce je celá posádka předem ztracená. Pokud nejsou lidi ochotni vzít tu kocábku za svou, loď stojí na místě, nebo dokonce couvá zpátky. Z toho bývám občas zklamaný.
Je těžké si s dnešními mladými lidmi vybudovat vztah, o kterém si mluvil?
Nevím, jestli to je těžké. Žiju v trochu naivní představě, že se mi to nějak daří, a nepovažuji to za něco, na co bych musel vynakládat zvláštní úsilí.
Změnili se studenti za tu dobu, co učíš?
Určitě. Jsou obecně živější, otevřenější, přístupnější diskusi, což bych já osobně viděl jako pozitiva. Na druhou stranu se mění jejich pohled na vzdělání. Začátkem devadesátých let jsem měl větší dojem, že jim jde o věc samu. Dnes zaznamenávám hlavně ve vyšších ročnících, že řadě studentů jde jen o to, aby školou propluli. Když se dostanou do sexty septimy, začnou přemýšlet, jakou cenu má vlastně vzdělání. Začínají objevovat jeho dvojí hodnotu. A řada z nich zůstane jen u té první - materiální. Nepovažují za důležité to, co dá vzdělání jim osobně, ale papír, který jim zajistí vstup dál na vysokou a pak do určité společenské vrstvy. Hlad po vědění, který jsem zaznamenával v prvních letech po Listopadu, jako by se pozvolna vytrácel. Nechci tvrdit, že je to převažující přístup, ale ta tendence je vzestupná. V sedmnácti osmnácti dopadá na studenty realita docela tvrdě. Když rozhodují mezi školou, která by je bavila a tou, která je sice tolik bavit nebude, ale zajistí jim slušné nadprůměrné příjmy, přikloní se často k tomu druhému. Otázka dalšího uplatnění hraje dnes velkou roli.
Pokud by ses ty znovu rozhodoval, zda přijmout kantorské místo? Jak by to dopadlo?
Nevím. Kdybych se teď rozhodoval, byl bych ve stejné situaci, jako jsou dnešní studenti. Jinak bych se rozhodoval s tou patnáctiletou zkušeností, ale pokud bych ji neměl, asi bych si to hodně rozmýšlel.
Nemůže souviset nezájem studentů o samo vzdělání také s tím, že jim škola prostě nenabídne nic, čím by si jejich pozornost získala?
Chyba je určitě i v tom, že školství málo reaguje na proměnu dětí a životního stylu vůbec. Naše školy poskytují z mnoha důvodů stále příliš encyklopedické vzdělání, výuka je přehlcena daty, fakty, často naprosto podružnými záležitostmi. Vlastního prostoru pro diskusi a samostatnou práci, které by studentům víc vyhovovaly, není tolik. V podstatě se vracíme opět k otázce peněz. Střední škola má připravovat pro vysokoškolské studium. Vysoké školy ale zaznamenávají mnohonásobně větší zájem, než kolik lidí mohou s ohledem na prostorové a finanční možnosti přijmout. Nezbývá jim tedy, než provádět výběr naprosto drastickým zkoušením encyklopedických znalostí. To zpětně nutí střední školy, aby studenty na takovýto typ zkoušek připravily. Nepopírám, že to není oblíbené, ani šťastné řešení.
Zmínil jsi v jedné z předchozích odpovědí, že studenti jsou dnes živější, otevřenější, a označil za pozitivum. Znamená to, že nevnímáš "jak jsou dneska ty děti strašný", jak se často uvádí?
Tahle věc gymnázia tak výrazně nezasahuje. Přece jen sem přichází určitý výběr, to je spíš problém základního školství.
Objevují se i u vás rodiče, kteří požadují, aby škola jejich "nepovedené" dítě převychovala?
Škola není čistírna s prádelnou, nemůže v žádném případě napravit to, co rodina pokazila. Počet rodičů s podobným přístupem ale bohužel stoupá. Dobrý den, tady máme syna, prosíme ho vyprat, vysušit, naškrobit a vyžehlit, my si ho za pár let přijdeme vyzvednout. A běda, jak to nebude v pořádku. Jako by se tímto názorem rodiče vzdávali nároku a povinnosti dítě vychovávat, což souvisí s obecnou krizí rodiny. Škola ale nemůže suplovat rodičovskou výchovu. Netvrdím, že by neměla vychovávat vůbec, ale v návaznosti a ve spolupráci s rodiči. Vracíme se tak trochu k předchozí otázce. Studenta neovlivní škola jako instituce, záleží na tom, s kým se setkají, jestli najdou ve škole osobnost, která jim bude mít co nabídnout.
Tvrdívá se, že větší přirozenou autoritu mají ve škole muži. Jak to vypadá s poměrem učitelek a učitelů? Změnilo se něco za poslední léta v tomto směru?
O feminizaci školství se jeden čas hodně mluvilo, dneska jako by to téma trochu zapadlo. Možná to souvisí s tím, že je v podstatě všem jasné, že je to otázka peněz. Současný typ školy je svým způsobem levnější. V rodině bývá kantorský plat žen spíš doplňkový, takže tlak na zvýšení nebývá z této strany tak velký. Z tohoto hlediska to možná vyhovuje, ale má to podle mě dost špatné důsledky pro to, jak se děti vyvíjejí a jaký vztah mají ke škole a studiu vůbec. Souvisí se způsoby mužského a ženského myšlení, které je typově velmi rozdílné. Ženské myšlení má smysl pro detail, pečlivost, pilnou, svědomitou každodenní práci, ale chybí tam možná trošku nadhled. Mužské myšlení se nestará tolik o detail, a směřuje spíš k podstatám, zobecnění, pohledu shora. Pokud jsou tyto přístupy v rovnováze, je to skvělé. Jakmile převáží jeden typ myšlení, je to průšvih. To platí v jakékoliv práci a učitelské zvlášť. Jednostranný způsob myšlení se určitým způsobem přímo podepisuje na studentech, jsou o ten druhý přístup ochuzeni. Prolíná se to výukou, ale ještě víc je to zřetelné v celkové atmosféře školy, vztazích a komunikaci mezi studenty a kantory.
Učitelé jsou dnes často kritizováni, že neberou kantořinu jako poslání. Odučí si své hodiny a nejsou ochotni dětem obětovat nic víc. Jakou s tím máš zkušenost?
Učitelská profese nespočívá jenom v tom, že si člověk odučí pět šest hodin denně. Je to spousta oprav, příprav, to znamená práce, která není vidět a je jakoby opomíjená. Na druhou stranu skutečně za posledních deset let sleduji, že ochota kantorů dělat něco navíc klesá. Příčin bychom našli celou řadu. Jedna z nich je ta, že celá řada učitelů má ještě nějaké další profese. Mnozí skutečně uvažují tak, že za svoji učitelskou almužnu nemají chuť dělat něco navíc.
Neměla by ale být kantořina trochu víc než jen zaměstnání, které člověk hodnotí poměrem práce a výdělku?
Faktem je, že se stále najdou lidé, kteří se tomuhle pravidlu vymykají, a zaplať pámbu za ně. Pokud se najdou, tak jsou to potom skutečné osobnosti, které dokáží škole přinést cosi nesmírně cenného navíc. Já vím, že už je to taková otřepaná fráze, ale školství opravdu odráží celkové společenské klima. Svým způsobem teď žijeme v novém gründerském období kapitalismu, kdy se úspěch měří v korunách. A tahle materialisticky zaměřená společnost, kde se za úspěšného považuje ten, kdo nejvíc vydělá, od učitelů vyžaduje, aby byli idealistickými nadšenci. To je celkem zajímavý rozpor.
Historie, tedy tvůj obor, patří mezi krásné vědy, které se mohou jevit na první pohled jako "nepraktické". Co říkají dějiny generacím, které vyrůstají u počítačových obrazovek?
Faktem je, že určitá skupina lidí bude brát dějepis vždycky jako určitou vědomostní zátěž, víceméně zbytečnou. Stále je tu ale skupina studentů, která nebude vidět jen zajímavosti a pikantnosti, ale překročí pomyslný práh historického poznání a začne vnímat souvislosti. Nebude zřejmě nikdy velká, ale čím větší, tím lépe. To souvisí s otázkou po smyslu dějepisu obecně. Abychom si mohli zodpovědět, kdo jsme, musíme vědět, odkud jsme, znát svoje kořeny, mít jakési historické povědomí. V historii nejde o soubor jmen a letopočtů - z těch zbyde většině lidí pouze učitá kostra - jde právě o pochopení toho, že jevy mají svoje příčiny, že současnost má své kořeny v minulosti. Spousta věcí, které se kolem nás dějí, vychází z toho, co se stalo kdysi, často před mnoha sty let. Znalost dějin je důležitá k tomu, aby člověk věděl, jaké stanovisko zaujmout k současné politice, k různým mezinárodním událostem.
Která historická období jsou studentsky nejatraktivnější?
Studenti mají tradičně nejraději tři období. Starověké Řecko a Řím, pak středověk a určitá skupina kluků se vždycky zajímá o první a druhou světovou válku. Což jsou zase období, která nemám rád já. Já jsem jednu dobu učil hrozně rád právě středověk. Teď se vracím k tomu období, kterému jsem se kdysi věnoval v diplomové práci, to znamená rozmezí od poloviny 18. do poloviny 19. století. Tam někde leží řada kořenů současnosti, ať už jde o vznik moderních národů, otázky nacionalismu, vývoje Evropy. Mnohé problémy, které tam vznikaly, ještě nejsou vyřešené. Tam je určitý klíč k současnosti.
Jak studenti vnímají nejnovější dějiny, hlavně naši komunistickou minulost?
To, co je pro moji generaci ještě osobní zkušeností, je pro ně už mrtvá minulost. Většina z nich prožila v komunistické době jen malou část dětství, větší část života, která je nejvíc formovala, už strávili v demokracii. Komunismus už je pro ně jen část učiva.
Nepředávají se zkušenosti s touto nedávnou minulostí alespoň v rámci rodiny?
Jak kdy. Charakterizovat období normalizace lze velice krásně normalizačními vtipy. To je pro mě takový test, do jaké míry funguje předávání historické zkušenosti z generace na generaci. Ukazuje se, že tento typ komunikace čím dál víc chybí. Těm vtipům, které mně připadají velice výstižné, se totiž směje čím dál méně studentů.
Znamená to, že je poválečné období vůbec nezajímá?
To ne. Pro klasické romantiky je to něco příliš nového, ale určitou skupinu naopak tato doba zajímá. Právě proto, že je to rozdíl mezi současností, kterou žijí, a poměrně blízkou minulostí, která je pro ně velmi temná a naprosto nepochopitelná. Snaží se pochopit, jak vůbec mohly vzniknout a fungovat jednotlivé totalitní režimy. Kladou si otázku, jak k tomu mohlo dojít. Ostatně já se také občas ptám svého otce, jak mohlo dojít k únoru osmačtyřicet.
Jak se dějiny vlastně dneska učí? Měli kantoři velký problém zorientovat se v novém hodnocení?
Velký problém byl v tom, aby kantoři pochopili, že jsou svobodní. Vzpomínám si na jednu příhodu, která je pro to naprosto příznačná. Krátce po revoluci se konala v Plzni schůzka učitelů dějepisu s jedním historikem, který přijel přednášet o nových historiografických dílech. Protože to byl můj spolužák, kterého jsem dlouho neviděl, tak jsem se tam šel také podívat. Při závěrečné diskusi mne upřímně zděsilo zvolání jedné z účastnic: "Vy nám tady říkáte, co vyšlo, řekněte nám radši, co máme učit. Církevní školy to mají jednoduché, ty opráší Pekaře, ale co máme učit my?" Od té doby už uplynulo dost času na to, abychom se naučili samostatně přemýšlet. Řada kantorů byla zvyklá pouze zprostředkovat to, co učebnice prezentovaly jako oficiální stanovisko. Je možné, že i dneska to někteří dělají stejně, a kdyby přišla změna režimu, budou vyžadovat nové učebnice. Věřím tomu, že jsou to jen výjimky a že naprostá většina kolegů chápe, že v historii není možné jen přefiltrovat informace z oficiálních materiálů. Historik i učitel dějepisu si musí utvářet vlastní pohled zrovna tak, jako si ho vytvářel třeba zrovna Pekař nebo Palacký.
Ke krizi v České televizi
Několik následujících poznámek uveřejňuji v původní podobě (opravil jsem jeden překlep). Jedná se o mé reakce v diskusním fóru "rebelů". Jsou možná neučesané, někdy poněkud vytržené z kontextu, ale přesto si myslím, že o čemsi vypovídají."Příčiny současné krize nesouvisí jen s osobou Jiřího Hodače či s jeho týmem. Ano, je nejvyšší čas ukázat, že politika není politikaření, že to není nekontrolovaná snaha "politiků" ovlivňovat život a myšlení občanů této země prostřednictvím ovládnutí médií. Politika je službou občanům, členům obce - polis. Politické strany jsou instrumentem, prostředkem této služby. Nic víc, nic míň. A pokud si právě tento fakt vůdci politických stran neuvědomí, pak ... je zřejmě nutné je vyměnit. Vzepřít se aroganci moci. Ne moc, ale služba. O tom to celé je."
"Text, jehož autorem je p. Pehe, je jedním z mála, který reflektuje celou podstatu problému. Celá krize kolem České televize má kořeny v rozpínavosti politických stran, v nedostatku politické kultury. Je vyvrcholením problémů, které se v naší společnosti hromadí již řadu let. "Demokracie", která kašle na občana a vybíjí se jen ve vypilovávání technologie moci, její strategie a taktiky, má jen dvojí možné vyústění: Buď se občané vykašlou na politiku, nebo na politiky. Druhá možnost se mi jeví jako lepší. Nejde o to, aby se občané stali trpným nástrojem pro získávání politických bodů ve volební aritmetice. Jde o to, aby občané měli nejen svobodu slova. V hospodách se nadávalo vždycky. Potichu nebo nahlas. Jde o to, aby měli možnost aktivním způsobem do politiky zasahovat, nutit politiky, aby se zabývali jejich skutečnými problémy a nikoli pseudoproblémy."
"Kdo by měl být prezidentem po Václavu Havlovi. Bude velmi obtížné nalézt člověka s podobným morálním kreditem, autoritou i nadhledem. Hledat na naší politické scéně bude velice obtížné a já mám v této souvislosti obavu z dalších "paktů stability". Scénář, kdy nejmenovaný místopředseda nejmenované politické strany usiluje o vylepšení svého mediálního obrazu s cílem, aby po odchodu nejmenovaného předsedy téže strany do prezidentské funkce postoupil na jeho místo, je přinejmenším hrůzný. Ale to jsou právě věci, které se na našem politickém smetišti dějí a jsou ještě ke všemu zaštiťovány licoměrnými výzvami k dodržování zákonnosti. Kde je ten, kdo si na tomto smetišti nehrábl a nepošpinil si peří? Za oceánem? Možná (!) se lze rozhlédnout i tam ..."
"Netvrdím, že Václav Havel ve funkci prezidenta neudělal chyby. Tvrdím ale, že v rozhodujících momentech dokázal jednu důležitou věc - udržet si nadhled a vidět věci v jejich hlubších souvislostech. Možná příliš hlubokých, takže mnozí neporozuměli. Anebo porozumět nechtějí, ale to je jiná věc. Každopádně děkuji Miloši Formanovi, že právě na tuto skutečnost v daných souvislostech upozornil. Přímé i nepřímé výzvy k odstoupení hlavy státu jsme ostatně již slyšeli. Sancta simplicitas ..."