Pergamen
"... kdo znát chce, třeba, aby zahynul."
Michelangelo Buonarroti

* * *

ve studně očí
stud

ale jsme přecejenom zrozeni

ale

hluboko
stydne
prvotisk dlaně
pastorální dotyk

kostnatý úder nahou nadějí

* * *

a je-li celý život o míjení

pak

nechť tě míjím
celým já

až do nejzazších konců lásky

* * *

dosmýkáni až sem
na samý okraj
medonosné pouště

větrné růžici
opadala křídla
tak zlehounka
tak hned

jakoby ani neumírali
bludní holubi

* * *

míchaje barvy
narozeného bytí
jen stěží našeho

obzorem
vidím kráčet
překračující stín

* * *

ještě se kouří
z dohasínajícího
odkudkam

když
tvoje jiskra zažehuje
trvající
kde

tady a dnes
tady a dnes

* * *

chvěje se
chvatně
uchvacuje chvíli

hrdlo na hrdlo
hlas na hlas
pohled na pohled

tkám
pavučinu
početí času

* * *

klinká
osten
zvonu

nepřeslechnout
ten úder

kladiva života
na kovadlinu smrti

* * *

ještě se nezacelily čáry v dlani
ještě se nevstřebal pot
ještě nezestrupatěly rány
ještě ne

a už si kreslím
novou
rysku na zápěstí

rydly té a ypsilon

* * *

kdo z vás spočítal
jikry vánočních kaprů

kdo z vás kdy neuvázl
v chaluhách

ať hodí splávek

na háku visím
šupin zbavený

* * *

jen ten
kdo málem uhasl

jen ten

uvidí
modravý plamínek
bezbrannosti
přeskakovat
mezi tebou a mnou

* * *

vždyť
cesty
znají úzkost

mezeru
mezi tím a oním

mezi podrážkou a prachem

pojď

* * *

ještě jsem neviděl
zrát něhu
tak blízko děsu

na jedné větvi

ještě jsem
nesetřásl nic

ještě jsem neokusil
úrody

* * *

knot hoří
vosk už kane
je prostřeno

jen ryba
ještě pluje prostorem

jako pergamenová plachetnice
vroucí vodou

hledajíc
třetí břeh

* * *

touha mělčiny
po bezednění

šustot prstů
po vydělané kůži
bytí

seškrábán nehty lásky
jsem
palimpsest
nové naděje

* * *

v proudící vodě

lastura
píše
svůj příběh
rozevírání

* * *

procházeje
dveřmi dnů

svíraje v pěsti
rezivý klíč času

zanechávám
stopy
poznání

zjizvenými chodidly

* * *

přijď lásko sedmiramenná
a rozbij mříž
váhavá vina není nevina

je trpké
toto jablko

já
zubynehty
hlava nehlava

drásám
železnou slupku

* * *

leč není
skuliny mezi dé a zet

jen
propocený papír

jen
notová osnova
bytí
v tomto světle

trošku
si zoufám

poste restante

...
Zmlká i modlitba,
zmlká i Píseň písní,
když milujem my dva,

my ptáčci bezejmenní, -
v prach, Šalomoune, vtlač
své čelo; ani sen není
víc než společný pláč.

Marina Cvetajevová

rozevírání a svírání
našich úst
je cestou z němoty
je jedinou cestou
ven
řečištěm křiku
a je-li toto
poslední píseň
ať dobíjí
poslední živé
mlčení Hamletovo
mlčení s vlastní lebkou
v ruce
a je-li toto
býtčinebýt
posledním slovem
věku tohoto zrání
podzimních jablek
ať prokousneme slupku
slabik
hlásek spolykaných
nalačno
roní se
natrpklá
šťáva
tadybytí
sebousám

mám pocit
rozpadu
a ptám se na poločas
tlení
vždyť plody padají
tak němě
tak bezhlase
k bezzemí
ještě je poločas
ještě
je
polopadlý čas

od smrti k zrození
od následků k příčinám
od lhostejnosti k zaujetí
od pekáče k vepři
míří
mé
poste restante
mé
doufání protinožců
mé
mnětřesení
za hrudní kostí

ospalí
neslyšíme vítr
dout
řečí němých
epištol
jizví se čas

ještě je vidět
provazy světla
mezi tímto a oním mnou
mezi tímto a oním prostorem
ve chvíli pěstí a střepů
sterý a matný
je
otisk
mé dlaně na skle

nemohu ztratit
co nemám
sebemilostná samoto
není průniku
mezi hýkáním zornic
a rybím hlasem

kéž aspoň
vodu
mrtvou v jejím kruhu
pročeří světlo
až na klíční kost
kéž aspoň
mráz a oheň
vypoví v můj prospěch
na konci cesty
jež se vkleče
vleče